Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1919/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1919.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1919/2019-124

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované KSM Castings CZ s. r. o. se sídlem v Hrádku nad Nisou, Oldřichovská č. 726, IČO 27172490, zastoupené Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dvouletky č. 1821/16, o 38 536 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 97/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. března 2019 č. j. 29 Co 214/2018-101, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 101,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Mikysky, advokáta se sídlem v Malé Skále č. 397.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2019 č. j. 29 Co 214/2018-101 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání [která spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity)] srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3299/2011, uveřejněný pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 29/2013, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2463/2014 a v nich vyjádřený právní závěr, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání jsou podle § 366 odst. 2 zák. práce (v době od 1. 10. 2015 podle § 269 odst. 2 zák. práce) nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v Seznamu nemocí z povolání, stanovenému nařízením vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. K otázce škody spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a k otázce podmíněnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti příčinným vztahem mezi nemocí z povolání a vznikem škody srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1995 sp. zn. 6 Cdo 91/94, uveřejněný pod č. 6 v časopise Právní rozhledy, roč. 1995, s. 243, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 21 Cdo 564/2008 anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2086/2018, a v nich vyjádřený právní názor, podle kterého ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením; škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je tedy majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; o vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem (nemocí z povolání) se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) [tj. bez pracovního úrazu (nemoci z povolání) by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla]. K otázce vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku dále srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněného pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2378/2014, uveřejněného pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, a v nich vyjádřený závěr, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.

K otázce, zda za situace, kdy poté, co u zaměstnance byla zjištěna nemoc z povolání, pro kterou není schopen vykonávat dosavadní práci, zaměstnavatel nepostupoval podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce a zaměstnance nepřevedl na jinou práci (bez ohledu na to, zda tak postupoval proto, že jinou vhodnou práci pro tohoto zaměstnance neměl, nebo z jiného důvodu), vzniká zaměstnanci nárok na náhradu mzdy z důvodu jiných překážek v práci na straně zaměstnavatele, nebo nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s odvolacím soudem nelze souhlasit v tom, že žalobce má nárok na požadované plnění z titulu překážky v práci na straně zaměstnavatele (§ 130 odst. 1 zák. práce – nyní § 208 zák. práce) a nikoliv z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zák. práce – od 1. 1. 2007 § 371 zák. práce a od 1. 10. 2015 § 271b zák. práce). I když pracovní poměr účastníků trval i v době, za kterou žalobce požadoval náhradu, a i když žalovaný odmítal žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, mohl mít žalobce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce (nyní § 208 zák. práce), jen jestliže byl sám schopen (zejména vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) a připraven konat práci podle pracovní smlouvy a jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Za situace, kdy z výsledků dokazování před soudy vyplývá, že žalobce nebyl pro následky pracovního úrazu schopen konat dosavadní práci horníka v podzemí dolu a nedošlo ke změně sjednaného druhu práce, nelze podle uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ani důvodně dovozovat, že by žalobce mohl mít nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce (nyní § 208 zák. práce).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru