Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1910/2018Usnesení NS ze dne 27.09.2018

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1910.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 53/19 ze dne 14.05.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1910/2018-332

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní č. 1724/59, proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 se sídlem v Praze -Vršovicích, 28. pluku č. 1533/29b, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 367 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 13/2015, 16 C 10/2016 a 16 C 18/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 62 Co 336/2017-270, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018 č. j. 62 Co 336/2017-270 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru, že žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za jím uvedené období do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1831/2018 odmítl, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017; všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z právního názoru uvedeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém Ústavní soud podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (pro období 2013 a 2014) vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012 a který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud, v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolateli lze přisvědčit, že námitku týkající se určení platové základny pro výpočet jeho platových nároků za období roku 2013 a měsíců leden a únor roku 2014 nelze posoudit (jak uzavřel odvolací soud) jako „nové tvrzení, k jehož prokázání žalobce navrhl další důkazy, a to v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř.“, avšak to nemění nic na tom, že soud prvního stupně, jehož rozhodnutí odvolací soud v napadených výrocích potvrdil, vycházel při výpočtu platových nároků žalobce za rok 2013 a za měsíce leden a únor roku 2014 z platové základny stanovené v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 (které nebyly dotčeny nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15), jakož i se závěry již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5902/2016.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilá ani námitka, kterou dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z níž nevyplývá žádná rozhodná právní otázka ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (namítá-li v souvislosti s tvrzením, že „jak v letech 2013 – 2014, tak i v roce 2012 s ním bylo v postavení soudce zacházeno odlišně v porovnání s jinými osobami, jejichž zaměstnavatelem je stát, s tím, že mu byl plat ze strany žalované dlouhodobě, svévolně a soustavně snižován“, že jej „soud prvního stupně v rámci jednání nevyzval postupem podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k tomu, aby tato svá tvrzení doplnil a aby označil důkazy k jejich prokázání, a ani jej před skončením jednání nepoučil podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. o účincích tzv. koncentrace řízení, což má ten následek, že účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. nenastaly“).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 9. 2018

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru