Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1897/2014Rozsudek NS ze dne 16.04.2015

HeslaDobré mravy
Promlčení
Nemoc z povolání
Pracovní úraz
Náhrada škody zaměstnavatelem
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1897.2014.1
Dotčené předpisy

§ 261 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 30.06.2002

§ 194 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 30.06.2002

§ 195 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 30.0...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1897/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. S., a b) M. T., obou zastoupených JUDr. Františkem Kubínem, advokátem se sídlem v Havířově - Městě, Dlouhá třída č. 461/3, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, o odškodnění nemoci z povolání a pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 197/2008 a 27 C 198/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013 č.j. 30 Co 473/2013-254, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. září 2013 č.j. 27 C 197/2008-222 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali žalobami podanými u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21.7.2008, aby Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu zaplatila žalobci a) na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé následkem nemoci z povolání, která u něho byla zjištěna dne 21.1.1992, za dobu od 1.12.1998 do 15.4.2002 celkem (včetně úroků z prodlení) 347.191,90 Kč a žalobci b) na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé následkem pracovního úrazu ze dne 20.12.1989, za dobu od 1.12.1998 do 15.4.2002 celkem (včetně úroků z prodlení) ve výši 425.427,95 Kč. Žaloby zdůvodnili zejména tím, že pracovali v profesi horník - dělník u býv. národního podniku Rudné Doly Jeseník [žalobce a) od 1.9.1977 a žalobce b) od 10.9.1985], že se oba stali částečně invalidními [žalobce a) následkem nemoci z povolání a žalobce b) z důvodu pracovního úrazu], a že ukončili svůj pracovní poměr u právního nástupce BSZ Jeseník, státní podnik [žalobce a) dne 31.12.1991 a žalobce b) dne 31.12.1990]. Na základě rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky ČR ze dne 26.10.1990 byla část státního podniku RD Jeseník (závod báňsko - stavební), v níž žalobci pracovali, převedena do nově zřízeného státního podniku BSZ Jeseník, který převzal všechny povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu vůči žalobcům za škodu, která jim vznikla v souvislosti s výkonem práce u RD Jeseník, a zavázal se žalobcům poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku; BSZ Jeseník, s.p. tuto odpovědnost a s tím spojenou povinnost k výplatě náhrady škody za ztrátu na výdělku nesl až do svého zániku dne 22.11.1993, kdy byl bez likvidace zrušen rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 27.9.1993. Ještě před zrušením byl majetek BSZ Jeseník s.p. rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 10.6.1993 vložen do Fondu národního majetku ČR ke dni 1.7.1993, jenž jej pak prodal kupní smlouvou společnosti BSZ Jeseník s.r.o., která se dne 1.3.2000 transformovala na BSZ Jeseník a.s., na jejíž majetek byl dne 15.8.2001 prohlášen konkurs. Žalobci se domnívají, že jim náhrada za ztrátu na výdělku za období od 1.12.1998 do 15.4.2002 nebyla vyplacena v důsledku nesprávného úředního postupu Ministerstva průmyslu a obchodu, které při zrušení státního podniku BSZ Jeseník bez likvidace v rozporu s tehdy platným ustanovením § 251 zákoníku práce neurčilo zaměstnavatele, jenž by byl povinen nadále uspokojovat nároky zaměstnanců tohoto zrušeného státního podniku, a které tak způsobilo, že v uvedeném období tu nebyl subjekt, který by byl povinen žalobcům vznikající ztrátu na výdělku odškodňovat. Podle názoru žalobců tato povinnost nemohla být převedena na společnost BSZ Jeseník s.r.o., která zaniklý státní podnik v privatizaci koupila, a ze zákona vyplývající odpovědnost státního podniku DIAMO tyto škody nadále odškodňovat (podle zákona č. 154/2002 Sb.) vstoupila v účinnost až ode dne 16.4.2002. Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu se tak dopustila svým jednáním (nevydáním rozhodnutí) nesprávného úředního postupu. O tom, že Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu je za takto způsobenou činnost odpovědná, se žalobci dozvěděli až v souvislosti s rozhodnutím Okresního soudu v České Lípě ze dne 24.11.2006 č.j. 8 C 399/2004-74, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti státnímu podniku DIAMO o zaplacení předmětné náhrady za ztrátu na výdělku.

Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 15.12.2009 č.j. 27 C 197/2008-49 obě řízení spojil ke společnému projednání a rozhodnutí - rozsudkem ze dne 15.12.2009 č.j. 27 C 197/2008-51 žaloby proti České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu zamítl a rozhodl, že České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu se vůči žalobci a) a vůči žalobci b) náhrada nákladů řízení nepřiznává. Z provedeného dokazování mimo jiné zjistil, že z rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky ČR byly dnem 31.10.1990 ze státního podniku RD Jeseník vyčleněny některé jeho organizační jednotky (mimo jiné i závod báňsko - stavební), že s účinností od 1.11.1990 byl mimo jiné založen státní podnik BSZ Jeseník a že všechna práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů týkající se báňsko - stavebního závodu státního podniku RD Jeseník přešla na nový státní podnik BSZ Jeseník. Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR byla na Fond národního majetku ČR převedena ke dni 1.7.1993 část privatizovaného majetku vyjmutého ze státního podniku BSZ Jeseník, zároveň byl změněn základní předmět činnosti státního podniku BSZ Jeseník (tak, že dosavadní předmět činnosti byl zrušen a nahrazen novým, vymezeným jako vypořádání hospodářské činnosti státního podniku) a následně rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR byl ke dni 10.10.1993 státní podnik BSZ Jeseník zrušen bez likvidace a zbylý majetek byl převeden na Fond národního majetku ČR. Dne 1.7.1993 byla uzavřena kupní smlouva mezi Fondem národního majetku ČR a společností BSZ Jeseník spol. s r.o., jejímž předmětem byl prodej privatizovaného majetku. Žalobci a), který uzavřel dne 1.9.1977 s národním podnikem RD Jeseník pracovní smlouvu na dobu neurčitou s druhem práce horník - dělník, státní podnik BSZ Jeseník sdělil dopisem ze dne 26.9.1991, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí z organizačních důvodů, a jeho pracovní poměr skončil dne 31.12.1991; dne 21.1.1992 byla u žalobce a) zjištěna nemoc z povolání v souvislosti s výkonem práce v báňsko - stavebním závodu Jeseník. BSZ Jeseník s.p. uznal svoji odpovědnost, po jeho zrušení odškodňovala ztrátu na výdělku v důsledku utrpěné nemoci z povolání v plné výši až do listopadu 1998 společnost BSZ Jeseník a.s. (dříve BSZ Jeseník spol. s r.o.) a za období od prosince 1998 do prosince 2001 nebyla žalobci a) odškodněna ztráta na výdělku v celkové výši 258.764,- Kč. Žalobci b), který uzavřel pracovní smlouvu s národním podnikem RD Jeseník dne 10.9.1985 na dobu neurčitou s druhem práce horník - dělník, a který dne 20.12.1989 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku se stal částečně invalidní (rozhodnutí OSSZ v Bruntále ze dne 16.11.1990), poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku BSZ Jeseník s.p.; po zrušení státního podniku byla ztráta na výdělku způsobená pracovním úrazem odškodňována společností BSZ Jeseník a.s. (dříve BSZ Jeseník spol. s r.o.), a to až do listopadu 1998 [za období od prosince 1998 do prosince 2001 nebyla žalobci b) odškodněna ztráta na výdělku v celkové výši 307.301,- Kč]. Dnem účinnosti zákona č. 154/2002 Sb. převzal povinnost odškodňovat výše uvedené ztráty na výdělku obou žalobců státní podnik DIAMO. V konkursním řízení vedeném proti úpadci BSZ Jeseník a.s. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 30.4.2003 č.j. 12 Cm 203/2002-66 uvedl, že v souvislosti s privatizačním projektem, který se týkal majetku státního podniku BSZ Jeseník, závazky z pracovněprávních vztahů, které do dne převodu zanikly, nemohly být "převedeny na Fond národního majetku ČR, resp. na společnost BSZ Jeseník spol. s r.o., později přeměněnou na akciovou společnost, spolu s převodem privatizovaného majetku". Protože odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je spojována výhradně s výkonem státní správy (s plněním úkolů státního orgánu) a protože, jak vyplývá z ustanovení § 251 zákoníku práce, povinnost, kterou měla Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu porušit (neurčením zaměstnavatele, který po zrušení státního podniku je povinen nadále uspokojovat nároky žalobců), "není normou, která by stanovovala tuto povinnost výlučně státnímu orgánu a tato povinnost žádným způsobem s výkonem státní správy nesouvisí", neboť se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze zákoníku práce, soud prvního stupně věc posoudil za použití zásady analogie legis podle ustanovení § 187 odst. 1 zákoníku práce a dovodil, že nároky žalobců jsou promlčeny. Žaloba musela být zamítnuta též proto, že je promlčen i nárok z důvodu odpovědnosti státu "jako subjektu, který přímo odpovídá za škodu na zdraví způsobenou žalobcům".

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.4.2010 č.j. 30 Co 87/2010-100 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ze znění ustanovení § 251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992) dovodil, že, byl-li státní podnik BSZ Jeseník zrušen bez likvidace, je třeba v posuzovaném případě "použít větu první tohoto ustanovení" a že proto nepřichází v úvahu přímá odpovědnost státu jako subjektu, na který přešla povinnost zrušeného zaměstnavatele nahradit škodu zaměstnance vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; není proto významné, zda nároky žalobců jsou vskutku promlčené. Porušení povinnosti České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu vyplývající z ustanovení § 251 věty první zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992) nelze posoudit jako odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť rozhodnutí zakladatele státního podniku o zrušení podniku bez likvidace nebylo výkonem státní moci ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Případnou odpovědnost České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu za škodu požadovanou žalobci a námitku promlčení nároku je třeba podle názoru odvolacího soudu posoudit podle občanského zákoníku, neboť porušená povinnost vymezená v ustanovení § 251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992) nevypovídá o pracovněprávní povaze odpovědnostního vztahu; nicméně, i takto posuzované nároky žalobců jsou promlčeny, když dnem 16.4.2005 uplynula objektivní tříletá promlčecí lhůta.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20.12.2011 č.j. 21 Cdo 3751/2010-140 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudům, že se nezabývaly rovněž otázkou, zda na společnost BSZ Jeseník spol. s r.o., IČO 47150289, nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnavatele k žalobcům podle ustanovení § 15 odst.1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť, i když se v rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 10.6.1993 č. 484/1993 hovoří o "části privatizovaného majetku vyjmutého ze státního podniku BSZ Jeseník", z kupní smlouvy o prodeji privatizovaného majetku společnosti BSZ Jeseník spol. s r.o. dnem 1.7.1993 a z toho, že na Fond národního majetku ČR byl - jak vyplývá z rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 27.9.1993 č. 798/1993 a ze stavu zápisu v obchodním rejstříku - převeden veškerý majetek státního podniku BSZ Jeseník, že na Fond národního majetku mohl být (v rámci prováděné privatizace) převeden pouze majetek určený k privatizaci a že došlo ke zrušení státního podniku BSZ Jeseník bez likvidace, což předpokládalo "opatření o veškerém majetku a závazcích" státního podniku (srov. tehdy platné ustanovení § 15 odst.3 zákona č. 111/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů), je - za daného skutkového stavu věci - odůvodněn závěr, že v roce 1993 byl privatizován veškerý majetek státního podniku BSZ Jeseník jeho prodejem společnosti BSZ Jeseník spol. s r.o. a že tedy na společnost BSZ Jeseník spol. s r.o. také přešla podle ustanovení § 15 odst.1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnavatele k žalobcům; tato společnost (a její právní nástupce společnost BSZ Jeseník a.s., IČO 25849379) ostatně žalobcům vyplácela náhrady z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání až do listopadu 1998, když od prosince 1998 byla výplata zastavena "z důvodu nedostatku finančních prostředků"; usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.8.2001 sp. zn. 13 K 110/99 byl na majetek společnosti BSZ Jeseník a.s. prohlášen konkurs. V případě, že zaměstnavatel (jiná povinná osoba) není schopen pro "nedostatek finančních prostředků" poskytovat náhrady z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání výše uvedeným zaměstnancům, je třeba z ustanovení § 251 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992) dovodit, že tuto povinnost má stát, a to i tehdy, jestliže zaměstnavatel (jiná povinná osoba) dosud nezanikl. "Likvidací" tu je třeba (v širším slova smyslu) rozumět též probíhající konkursní řízení, vedené podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť jeho účelem je - stejně jako při likvidaci - vypořádání (uspořádání) majetku a závazků dotčené osoby (srov. § 1 odst.1 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Uvedené samozřejmě platí, jen jestliže zvláštní zákon (zákon č. 154/2002 Sb.) nestanoví jinak. Má-li stát uspokojovat pracovněprávní nároky ve smyslu ustanovení § 251 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992), rozumí se jím Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 27.9.2012 č.j. 29 C 197/2008-174 žalobám proti České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu vyhověl a rozhodl, že Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) 97.987,- Kč a žalobci b) 119.764,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Františka Kubína. Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu se podle názoru soudu prvního stupně "dopustila nesprávného úředního postupu" tím, že porušila povinnost jí uloženou ustanovením § 251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992), neboť jako zřizovatel státního podniku BSZ Jeseník nevydala rozhodnutí o tom, kdo má převzít závazky již zrušeného státního podniku z titulu odškodnění nemoci z povolání nebo pracovního úrazu. Práva žalobců na náhradu nejsou promlčena, neboť žalobci se "s určitostí dověděli, že odpovědným subjektem ve věci jejich nároků je i nadále stát, teprve po vynesení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23.10.2007 č.j. 29 Co 44/2007-106", a teprve od tohoto okamžiku jim začala běžet tříletá promlčecí lhůta.

K odvolání České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.4.2013 č.j. 30 Co 130/2013-197 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul nejprve soudu prvního stupně, že nerespektoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2011 č.j. 21 Cdo 3751/2010-140, a - oproti názoru soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že "zrušení státního podniku BSZ Jeseník ke dni 10.10.1993 nemělo žádný vliv na existující závazek hradit žalobcům náhradu za ztrátu na výdělku, neboť tento závazek již dříve (ke dni 1.7.1993) přešel na BSZ Jeseník s.r.o."; stát tedy "neporušil povinnost určit při zrušení BSZ s.p. organizaci, která by závazky zrušeného státního podniku vůči žalobcům převzala, neboť závazek původního zaměstnavatele žalobců hradit žalobcům ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přešel na stát, za nějž jedná Ministerstvo práce a sociálních věcí". Soud prvního stupně, který nejednal se "správnou organizační složkou státu (Ministerstvem práce a sociálních věcí), ale nadále s Ministerstvem průmyslu a obchodu", zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co začal jednat s Ministerstvem práce a sociálních věcí jako s příslušnou organizační složkou státu, která je v projednávané věci oprávněna vystupovat za Českou republiku - rozsudkem ze dne 5.9.2013 č.j. 27 C 197/2008-222 žaloby zamítnul a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že práva žalobců na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.12.1998 do 15.4.2002 sice "přešla na stát", ale že žalobcům nelze požadované plnění přiznat, neboť jsou již promlčena. Pro počátek běhu promlčecí lhůty bylo podle soudu prvního stupně rozhodné, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku škody a o tom, kdo za takto vzniklou škodu odpovídá. O vzniku každého dílčího nároku na náhradu ztráty na výdělku se každý ze žalobců dozvěděl vždy po uplynutí každého kalendářního měsíce, v němž výdělek nedosáhl výše rozhodného výdělku před vznikem škody, a "o vzniku a výši posledního z dílčích nároků se tedy dozvěděli nejpozději uplynutím měsíce dubna 2002", kdy jim počala běžet dvouletá promlčecí lhůta k uplatnění jejich nároků u soudu. Již tehdy bylo také z ustanovení § 251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992) "zřejmé, se zřetelem ke skutečnosti, že neznalost zákona neomlouvá, že nároky žalobců měly být uspokojeny státem". Navíc, dne 8.6.2006 byli žalobci seznámeni s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2003 č.j. 12 Cm 203/2002-66, z něhož vyplynulo, že práva žalobců "musela přejít na stát", když se v něm uvádí, že práva žalobců nemohla přejít "v rámci privatizace na Fond národního majetku, resp. BSZ Jeseník spol. s r.o. a následně na společnost BSZ a.s.". Soud prvního stupně uzavřel, že "žalobci nejpozději dne 8.6.2006 znali jak výši ztráty na výdělku za celé žalované období, tak i k tomuto datu jim bylo známo, že povinnost odškodňovat jejich ztrátu na výdělku v důsledku nemoci z povolání či pracovního úrazu přešla na stát"; žalobu tedy podali (dne 21.7.2008) až po uplynutí promlčecí lhůty.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.12.2013 č.j. 30 Co 473/2013-254 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že práva žalobců jsou již promlčena. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; pro úvahu o tom, zda a kdy je známa osoba škůdce (odpovědného subjektu), není přitom významné, zda a jak je schopen poškozený právně odpovědnost škůdce zdůvodnit, rozhodující je, kdy se poškozený "dozví takové informace, z nichž lze učinit úsudek o odpovědnosti konkrétního subjektu". Vzhledem k tomu, že již v roce 2004 věděli, že odpovědným subjektem nemůže být BSZ Jeseník, a.s. a že tedy "jako odpovědný subjekt mohl přicházet v úvahu jedině stát" ve smyslu ustanovení § 251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992), žalobci se nejpozději uplynutím roku 2004 dozvěděli o tom, kdo za škodu odpovídá; nejpozději od 1.1.2005 jim běžela dvouletá promlčecí lhůta "ve vztahu k náhradám za období 8/2001 až 15.4.2002". Odvolací soud současně odmítl názor žalobců, že by námitka promlčení byla uplatněna "v rozporu s dobrými mravy", neboť "v této věci nelze shledat jakékoliv okolnosti, které by mohly vést k závěru, že se ze strany žalované jedná o zjevné zneužití práva, tedy že uplatnění námitky promlčení směřuje výlučně či převážně k poškození žalobců, aniž by sledovalo legitimní cíl, jímž je obrana proti žalobnímu požadavku na finanční plnění, které by stát nepochybně zatížilo"; ve prospěch žalobců nelze podle odvolacího soudu uvažovat ani to, že "otázka přechodu práv byla v tomto konkrétním případě složitá", když "již v roce 2004 žalobci věděli, že úpadce BSZ Jeseník, a.s. není osobou povinnou k úhradě ztráty na výdělku a hodlali své nároky uplatnit proti odpovědnému subjektu, pak je běžnou procesní opatrností v situaci, kdy není povinný subjekt jednoznačný, označit v žalobě jako žalované všechny v úvahu přicházející subjekty", navíc "jediný další v úvahu přicházející odpovědný subjekt, na který mohly závazky z bývalého státního podniku BZS Jeseník přejít, byl stát", a žalobci tak "nepostupovali ani s obvyklou mírou pečlivosti, kterou bylo lze na nich požadovat, aby zabránili možné námitce promlčení, když své nároky vznikající jim od roku 1998 uplatnili poprvé u soudu až v roce 2004, a to navíc způsobem nedostatečným (neoznačili za žalované v úvahu přicházející subjekty)".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že soudy nesprávně stanovily počátek promlčecí lhůty k uplatnění jejich práv, neboť se dozvěděli skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu až dne 19.1.2012, kdy jim byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2011 č.j. 21 Cdo 3751/2010-140, a poukazují na to, že před tímto dnem "ani žalovaná, ani soudy nižší instance nedovodily přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů žalobců na společnost BSZ Jeseník spol. s r.o., resp. na společnost BSZ Jeseník a.s.", a "jen stěží lze tedy přepokládat, že by žalobci (i se svým právním zástupcem) s ohledem na jim dostupné informace a listiny, a zejména pak s ohledem na dřívější rozhodnutí soudů a na stanovisko žalované, mohli dovodit odpovědnost společnosti BSZ Jeseník spol. s r.o. a následně ČR". Podle názoru dovolatelů neměl odvolací soud vzít při svém rozhodování v úvahu žalovanou vznesenou námitku promlčení s odkazem na rozpor s dobrými mravy, neboť "po žalobcích nejde spravedlivě žádat, a to ani s odkazem na zásadu neznalost zákona neomlouvá, aby s ohledem na informace, které měli k dispozici, dovodili přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě zákona č. 92/1991 Sb., jak učinil Nejvyšší soud ČR", když k tomu závěru nedošly ani soudy nižších stupňů; žalobci tak "v žádném případě nemohli zavinit marné uplynutí promlčecí lhůty". Závěr o promlčení jejich práv by byl "nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jimi uplatňovaných práv a s důvody, pro které svá práva včas neuplatnili." Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů lze uzavřít, že námitka promlčení byla v pracovněprávních vztazích uplatněna v rozporu s dobrými mravy (tedy že jde o takový výkon práva, který představuje jeho zneužití na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu). Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky hmotného práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobců je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou nároky na peněžitá plnění za období od 1.12.1998 do 15.4.2002, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb. a č. 6/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2002 (dále jen "zák. práce").

Nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě stanovené v zákoníku práce (srov. 261 odst. 1 větu první zák. práce). K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat (srov. 261 odst. 1 větu druhou zák. práce). Nepromlčují se nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 194 a § 195 zák. práce) nebo jiné škody na zdraví (§ 187 zák. práce) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§ 199 zák. práce); nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují (srov. § 261 odst. 2 zák. práce).

Promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá (srov. § 263 odst.3 větu první zák. práce). Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (srov. § 263 odst.3 větu druhou zák. práce).

Žalobci v projednávané věci požadují náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé následkem nemoci z povolání [žalobce a)] a pracovního úrazu [žalobce b)]. Protože se domáhají náhrady škody na zdraví, spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku, mohou se promlčet jen jejich nároky na jednotlivá plnění, a to pouze v tzv. subjektivní promlčecí lhůtě; promlčecí lhůta k uplatnění jednotlivých plnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tedy činí dva roky a běží ode dne, kdy se žalobci (každý z nich ve vztahu ke svému nároku) doví o tom, že škoda (v podobě jednotlivé ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá.

Podle ustálené judikatury (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, který byl uveřejněn pod č. 159 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) o tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený zaměstnanec dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu, a o škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). Při zkoumání toho, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného, není však významné, kdy si na základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděl, utvořil právní závěr o odpovědnosti zaměstnavatele a o škodě, anebo do jaké míry je schopen uvedené skutkové okolnosti, o nichž již věděl, prokázat v případném soudním řízení. Rozhodující v tomto směru je, kdy se poškozený dověděl o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu a pro alespoň přibližné určení výše škody; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti zaměstnavatele učinit.

Soudy z uvedených závěrů v projednávané věci při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty vycházely, když dovodily, že se každý z žalobců o vzniku každého jednotlivého plnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dozvěděl vždy po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, v němž jeho výdělek nedosáhl výše rozhodného výdělku před vznikem škody, a že již v té době věděli o rozhodných skutečnostech, na základě kterých bylo možné dovodit, kdo jim za škodu (v době po 1.12.1998) odpovídá. Protože žalobci uplatnili vůči žalované České republice právo u soudu teprve dne 21.7.2008, je správný závěr soudů o tom, že žaloba byla podána až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.

S názorem soudů, podle kterého námitka promlčení vznesená žalovanou není "v rozporu s dobrými mravy", však dovolací soud nesouhlasí.

Nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu (srov. § 7 odst.2 větu první zák. práce).

Z ustanovení § 7 odst.2 věty první zák. práce vyplývá, že výkon práv z pracovněprávních vztahů musí odpovídat dobrým mravům. Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dobré mravy tedy (mimo jiné) nevyjadřují názory, které se ve společnosti projevují jen dočasně nebo které jsou vyvolány okolnostmi (situacemi) jen přechodné povahy, které vzápětí (bez dalšího) odezní, jakož ani postoje, které zaujímají různé skupiny osob při prosazování svých zájmů, aniž by byly sdíleny rozhodující částí společnosti a vystihovaly podstatné historické tendence, popřípadě částí společnosti nastolovaná pravidla, která nemají povahu základních norem.

Judikatura soudů již dříve dovodila (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002 sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010 sp.zn. 21 Cdo 740/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1420/2010), že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu (tedy i právu z pracovněprávních vztahů), které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace nepřiznání nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

V posuzovaném případě odvolací soud zdůraznil, že žalovaná vznesením námitky promlčení "sledovala legitimní cíl, jímž je obrana proti žalobnímu požadavku na finanční plnění, které by stát nepochybně zatížilo", že ve prospěch žalobců nelze "uvažovat to, že otázka přechodu práv byla v tomto konkrétním případě složitá", a že žalobci při uplatňování svých práv "nepostupovali s obvyklou mírou pečlivosti", když při dřívějším uplatnění svých nároků v roce 2004 "neoznačili za žalované všechny v úvahu přicházející subjekty". S uvedenými hodnoceními nelze souhlasit.

Při úvaze, zda - na základě výše uvedených hledisek - žalovaná namítla promlčení práv žalobců v rozporu s ustanovením § 7 odst.2 větou první zák. práce, mělo být náležitě přihlédnuto k tomu, že státní podnik BSZ Jeseník (zaměstnavatel žalobců) uznal odpovědnost za škodu při nemoci z povolání žalobce a) a při pracovním úrazu žalobce b) a že po jeho zrušení (a provedené "privatizaci") poskytovala žalobcům náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti společnost BSZ Jeseník spol. s r.o. a posléze společnost BSZ Jeseník a.s. až do listopadu 1998, kdy společnost BSZ Jeseník a.s. zastavila vyplácení odškodnění žalobcům z důvodu nedostatku finančních prostředků (na majetek této společnosti byl dne 15.8.2001 prohlášen konkurs). Pro další odškodňování žalobců (za dobu od 1.12.1998) bylo poté rozhodující, na koho přešla povinnost platit žalobcům náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti; Krajský soud v Ostravě zaujal v rozsudku ze dne 30.4.2003 č.j. 12 Cm 203/2002-66, 12 Cm 210/2002-40, 12 Cm 211/2002-33, 12 Cm 213/2002-31, 12 Cm 215/2002-28, 12 Cm 217/2002-35, kterým zamítl žaloby jiných bývalých zaměstnanců státního podniku BSZ Jeseník o určení, že mají proti úpadci BSZ Jeseník a.s. pohledávky z titulu "neuhrazených nedoplatků ztráty na výdělku", názor, že tyto nároky bývalých zaměstnanců státního podniku BSZ Jeseník nemohly přejít v rámci privatizace na Fond národního majetku a následně na společnost BSZ Jeseník a.s., Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 6.9.2006 č.j. 8 C 103/2004-74, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16.3.2007 č.j. 30 Co 759/2006-101, zamítl žalobu žalobce a) o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti proti státnímu podniku DIAMO s odůvodněním, že "nelze dovodit, že by zakladatel stanovil, kdo je právním nástupcem zrušeného státního podniku BSZ Jeseník, či kdo přebírá jeho závazky" vůči žalobci a), a teprve v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2011 č.j. 21 Cdo 3751/2010-140, vydaném v projednávané věci (a uveřejněném pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012) byl vysloven závěr o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v souvislosti s "privatizací" státního podniku BSZ Jeseník na nabyvatele privatizovaného majetku a o přechodu povinnosti platit žalobcům náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na stát podle ustanovení § 251 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992). S přihlédnutím k "nejasnostem" doprovázejícím "privatizaci" státního podniku BSZ Jeseník "způsobeným státem" (blíže popsaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2011 č.j. 21 Cdo 3751/2010-140) a k neobvyklé obtížnosti a problematičnosti posouzení skutkových okolností, na základě kterých byl určen subjekt, který je povinen platit žalobcům náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, dospěl dovolací soud k závěru, že nepřiznání práva z důvodu promlčení by bylo vůči žalobcům nepřiměřeně tvrdým postihem, jestliže již dříve (byť neúspěšně) se svých práv domáhali a jestliže marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinili, a že okolnosti případu jsou natolik výjimečné, že odůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

V neprospěch žalobců přitom nelze úspěšně argumentovat tím, že při dřívějším uplatnění svých nároků v roce 2004 "neoznačili za žalované všechny v úvahu přicházející subjekty" a že tedy při uplatňování svých práv "nepostupovali s obvyklou mírou pečlivosti". Odvolací soud totiž náležitě nepřihlédl k tomu, že (patrně) každý, kdo se domáhá u soudu ochrany svého práva, uplatňuje své právo proti tomu, kdo je k němu (podle jeho právního názoru, vycházejícího ze skutkových okolností mu známých) pasivně věcně legitimován, a že tímto způsobem postupuje i tehdy, má-li o pasivní věcné legitimaci určité pochybnosti a uplatňuje-li proto své právo proti více osobám, i když ví, že všechny nemohou být nositelem jeho právu odpovídající povinnosti. Za nedodržení "obvyklé míry pečlivosti" ovšem nelze pokládat neuplatnění práva proti tomu, o němž má mít nositel práva důvod být přesvědčen, že mu povinnost nesvědčí (a že by proto žaloba proti němu nemohla být důvodná), jakož i tehdy, nedovodil-li správné závěry o pasivní věcné legitimaci z "výjimečně omluvitelných důvodů" (např. proto, že vychází z posléze nově judikovaného právního názoru).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2015

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru