Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1890/2001Usnesení NS ze dne 17.07.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1890.2001.1
Dotčené předpisy

§ 238 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1890/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Š. P., proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 5 C 49/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. května 2001 č.j. 21 Co 138/2001-208, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku při uznání invalidity (částečné invalidity) za dobu od 19.5.1990 do 14.4.1993 částku 40.540,90 Kč a aby mu z tohoto důvodu platila od 15.4.1993 částku 1.225,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako \"zaměstnanec Vojenského útvaru H. M.\" utrpěl dne 21.11.1988 pracovní úraz, pro který byl v pracovní neschopnosti do 18.5.1990. Dnem 19.5.1990 mu byl přiznán částečný invalidní důchod, který mu byl dnem 14.4.1991 odebrán, a místo něj mu byl přiznán částečný invalidní důchod; poté, co mu byl přiznán částečný invalidní důchod, není žalobce nikde zaměstnán, neboť s ohledem na následky pracovního úrazu se mu nepodařilo zajistit vhodnou pracovní příležitost. Žalovaná svoji odpovědnost za pracovní úraz uznává, odmítá mu však hradit ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity v plném rozsahu s odůvodněním, že nenese odpovědnost za to, že žalobce není s ohledem na situaci na trhu pracovních sil po uznání částečné invalidity nikde zaměstnán.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 21.4.1994 č.j. 5 C 49/93-51 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 40.540,90 Kč a aby mu platila od 15.4.1993 částku 1.225,- Kč měsíčně vždy do posledního dne v měsíci s tím, že \"dlužnou rentu\" za období od 15.4.1993 do 30.4.1994 ve výši 15.312,50 Kč je mu povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů dovodil, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu podle ustanovení § 190 a násl. zák. práce a že je mu tedy povinna nahradit i ztrátu na výdělku při uznání invalidity a posléze při uznání částečné invalidity. Průměrný výdělek žalobce před vznikem škody zjistil za období kalendářního roku 1987 ve výši 2.877,- Kč čistého a za přihlédnutí k tomu, že žalobce pobíral od 19.5.1990 do 13.4.1991 invalidní důchod ve výši 2.628,- Kč, dospěl k závěru, že v uvedeném období u něj došlo ke ztrátě na výdělku ve výši 249,- Kč měsíčně. Poté, co byl žalobci místo invalidního přiznán částečný invalidní důchod, vzal soud prvního stupně v úvahu, že žalobcova částečná invalidita byla způsobena výlučně pracovním úrazem a že \"za celé období nebylo k dispozici jediné volné pracovní místo, na které by mohl žalobce se svým zdravotním omezením nastoupit\". Přiznal proto žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem a částečným invalidním důchodem, který činil 1.420,- Kč měsíčně.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10.1.1996 č.j. 14 Co 873/94-70 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku i poté, co mu byl po odnětí \"plného invalidního důchodu\" přiznán částečný invalidní důchod; i když žalobce je od doby přiznání částečného invalidního důchodu schopen \"trvalého zaměstnání s určitými omezeními\", není pro něj k dispozici žádné vhodné pracovní místo a příčinná souvislost mezi škodou a pracovním úrazem odůvodňuje, aby žalobce i nadále pobíral náhradu za ztrátu na výdělku. Soudu prvního stupně vytknul, že nesprávně rozhodl o výši žalobcova nároku, neboť se \"dopustil početních chyb v neprospěch žalované, chybně určil průměrný výdělek žalobce před vznikem škody (pro jeho zjištění nebyl rozhodný kalendářní rok 1987, ale \"období pozdější\"), a nepřihlédl k \"valorizacím\" průměrného výdělku.

Po provedení dalších důkazů a poté, co připustil \"rozšíření žaloby\" o částku 267.929,10 Kč a na přiznání \"renty\" ve výši 6.300,- Kč \"počínaje dubnem 1998\", Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 23.3.1998 č.j. 5 C 49/93-140 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 308.470,- Kč a aby mu platila \"počínaje dubnem 1998\" částku 6.300,- Kč měsíčně \"vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku i poté, co mu byl místo invalidního důchodu přiznán částečný invalidní důchod. Výši nároku stanovil podle znaleckého posudku V. P.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.11.1999 č.j. 20 Co 370/98-161 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od právního názoru, vysloveného v usnesení ze dne 10.1.1996 č.j. 14 Co 873/94-70, odvolací soud dovodil, že \"z pojmu a podstaty částečné invalidity vyplývá způsobilost občana vykonávat soustavné zaměstnání, avšak s omezeními co do druhu zaměstnání, popřípadě co do rozsahu pracovního úvazku\", že \"k tíži zaměstnavatele odpovědného za odškodňování ztráty na výdělku nemůže jít nedosahování výdělku zaměstnancem v důsledku situace na trhu práce\" a že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku má \"zaměstnanec v každém případě, jestliže jeho příjem dosahovaný po pracovním úrazu či příjem, jehož by s ohledem na svůj zdravotní stav mohl dosáhnout, pokud by byl zaměstnán (předpokládaný příjem), spolu s částečným invalidním důchodem nedosahuje výše průměrného výdělku před vznikem škody\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení především zjistil, jaké zaměstnání by žalobce mohl vykonávat s ohledem na svůj zdravotní stav a jakého výdělku byl mohl \"jako částečně invalidní dosahovat\".

Okresní soud v Chrudimi - poté, co provedl další důkazy a co připustil \"rozšíření žaloby\" o částku 223.619,- Kč a o částku 1.350,- Kč měsíčně \"počínaje prosincem 2000\" - rozsudkem ze dne 7.12.2000 č.j. 5 C 49/93-194 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 532.089,- Kč a aby mu platila \"počínaje prosincem 2000\" částku 7.650,- Kč měsíčně \"vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů dovodil, že od doby, kdy byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod, nebyl \"zjištěn zaměstnavatel\", který by mohl žalobce s ohledem na jeho zdravotní omezení vyplývající z pracovního úrazu zaměstnat. Vzhledem k tomu, že příčinou žalobcových zdravotních obtíží je pracovní úraz, považoval soud prvního stupně za spravedlivé, aby při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku byl za dobu od 14.4.1991 \"zohledněn pouze jím pobíraný částečný invalidní důchod a nikoliv i nějaký další fiktivní příjem\". Výši nároku stanovil podle znaleckého posudku V. P.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.5.2001 č.j. 21 Cdo 138/2001-208 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že \"individuální právní akt správního orgánu, kterým byl plný invalidní důchod změněn na invalidní důchod částečný, není sám o sobě, bez dalšího, takovou změnou poměrů poškozeného, kterou má na mysli ustanovení § 202 odst.1 zák. práce a která by měla mít za následek odnětí nebo krácení náhrady za ztrátu na výdělku\". Je-li mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku příčinná souvislost, má zaměstnanec vždy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 odst.1 zák. práce. Názor žalované, že by náhrada za ztrátu na výdělku měla být krácena \"o jakýsi fiktivní výdělek\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že nemá oporu v zákoně, ledaže by pro takové krácení byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 195 odst.3 zák. práce. Podle názoru odvolacího soudu je rozsudek soudu prvního stupně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že žalobce jako částečně invalidní osoba může vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, i když s omezeními co do druhu a rozsahu zaměstnání, a že náhrada za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky pracovního úrazu stejného výdělku jako před poškozením. Tím, že žalobce nemá pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí kromě částečného invalidního důchodu žádný příjem, se na účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemění, neboť jinak by mu byla odškodňována újma, k jejíž náhradě institut náhrady za ztrátu na výdělku nemůže sloužit. Za situace, kdy žalobce pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nepracoval, měl být jeho výdělek po skončení pracovní neschopnosti určen jako pravděpodobný výdělek, kterého by dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal dovolání podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne 7.12.2000 č.j. 5 C 49/93-194, který byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen, stejně jako ve svých dřívějších rozsudcích, které byly odvolacím soudem zrušeny (soud prvního stupně všemi svými rozsudky žalobě zcela vyhověl).

Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Uvedl-li odvolací soud v části svého rozsudku obsahující poučení, a to nad rámec ustanovení § 157 odst.1 o.s.ř., že \"dovolání je přípustné v případech a za podmínek stanovených v části čtvrté hlavě třetí občanského soudního řádu\" a že \"je lze podat do 1 měsíce od právní moci rozsudku u Okresního soudu v Chrudimi\", šlo jen o obecné upozornění na možnost podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek a nikoliv o rozhodnutí vyslovující (zakládající) v projednávané věci přípustnost dovolání.

Vzhledem k tomu, že žalovaná nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Za situace, kdy dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí (a zcela důvodnými námitkami žalované) dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. července 2002

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru