Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1887/2012Usnesení NS ze dne 11.04.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1887.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1887/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. E., zastoupené Mgr. Marií Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 47/73, proti žalované Městské části Praha 18 se sídlem Úřadu městské části v Praze 9 – Letňanech, Bechyňská č. 639, IČO 00231321, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Újezd č. 409/19, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 2/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 58 Co 530/2009-168, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marie Benešové, advokátky se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 47/73.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č. j. 58 Co 530/2009-168, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 6. 2009, č. j. 7 C 2/2008 – 97, ve výroku, jímž bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 10. 12. 2007 dané žalobkyni žalovanou“ je neplatné, a rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.067,- Kč, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například právní názory, uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000). Dovodil-li odvolací soud („ve shodě se soudem prvního stupně“) při hodnocení stupně intenzity porušení povinností žalobkyní, že s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 25. 3. 1991 do 12. 12. 2007, od 16. 11. 2007 byla v pracovní neschopnosti a dne 2. 10. 2008 byla uznána plně invalidní, že nedostatky v činnosti nebyly žalovanou žalobkyni po celou dobu zaměstnání (16 let) vytýkány, že prokázaná pochybení žalobkyně neměla na žalovanou negativní dopad a nebyla jí jimi způsobena škoda, že jednotlivá porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci „samostatně ani v celkovém souhrnu“ nezakládají právo zaměstnavatele postupovat podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatelka ve prospěch svého opačného názoru, že „žalobkyně přicházela denně do styku s osobními daty třetích osob, které podléhají ochraně podle zák. č. 101 /2000 Sb., o ochraně osobních údajů“, že „soudy obou stupňů vůbec nezohlednily škodu, která vznikla každému jednotlivému občanovi, s jehož osobními daty bylo žalobkyní neoprávněně nakládáno a jejich možného dopadu na důvěru ve veřejnou správu“ a že „soudy nesprávně posoudily osobu žalobkyně, když ta by jako vedoucí pracovník měla zachovávat tu nejvyšší možnou důslednost při výkonu pracovních povinností, a to nejen nad svou osobou, ale i nad osobami, kterým je nadřízená“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a že proto její námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, nemohou obstát.

Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., není proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb., celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně Mgr. Marie Benešová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21% - srov. § 47 odst. 1 písm. a]) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 588,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.388,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. dubna 2013

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru