Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1885/2020Usnesení NS ze dne 28.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Exekuce
Zřejmě bezúspěšné uplatňování práva
Prodej movitých věcí a nemovitostí
Dražba
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1885.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 54 odst. 2 předpisu č. 120/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1885/2020-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněného M. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Malé náměstí č. 73, proti povinnému J. K., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Varhulíkové č. 1580/18, za účasti vydražitele O. C., narozeného dne XY, bytem XY a předražitele R. N., narozeného dne XY, bytem XY, pro 800 000 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., se sídlem exekutorského úřadu v Praze 5, pod sp. zn. 147 EX 699/2018, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. 16 Co 117/2020-120, takto:

Dovolání povinného se odmítá.

Odůvodnění:

Dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020 č. j. 16 Co 117/2020-120 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Dovolatel pouze obecně uvedl, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, aniž by – vytýká-li odvolacímu soudu, že nevyvodil důsledky ze skutečnosti, že soudní exekutor dne 6. 2. 2020 provedl dražbu nemovitých věcí, i když dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na odklad exekuce – vymezil otázku hmotného nebo procesního práva, od jejíhož řešení se má dovolací soud odchýlit.

Rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že s ohledem na povinným podaný návrh na odklad exekuce odůvodněný podáním žaloby na „nepřípustnost dražby a dovolání proti usnesení o ceně“ nelze „dovodit, že dražební jednání mělo být odročeno, neboť samotné podání návrhu na odklad exekuce není vždy důvodem k odročení dražebního jednání“, a že „v daném případě, s ohledem na důvody uvedené v návrhu na odklad, bylo možno dovodit, že se ze strany povinného jednalo a zřejmě bezúspěšné bránění práva, a v takovém případě mohl soudní exekutor v exekuci pokračovat, neboť nebyl dán důvod k odročení dražebního jednání“) je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K otázce, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, v němž byl přijat právní názor, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno; uvedený závěr se nepochybně uplatní i v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, jak s ním počítá ustanovení § 54 odst. 2 věta první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) [srov. Též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011 č. j. 14 Kse 4/2011-79].

K otázce, jaký vliv na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje zástavy má žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, se za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 vyslovil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4591/2017, podle kterého s účinností od 1. 1. 2002 (od nabytí účinnosti zákona č. 317/2001 Sb.) došlo k zúžení možnosti obrany zástavního dlužníka proti prodeji zástavy prostřednictvím žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy pouze na případ prodeje zástavy ve veřejné dražbě, neboť řízení o soudním prodeji zástavy je (na rozdíl od prodeje zástavy ve veřejné dražbě) samo o sobě soudním řízením a v rámci soudního prodeje zástavy, a to zejména v jeho druhé fázi (v následujícím řízení o výkon rozhodnutí, popřípadě v exekučním řízení) má zástavní dlužník možnost bránit se prodeji zástavy prostředky, které mu poskytuje občanský soudní řád, popřípadě exekuční řád [zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.]. Za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 potom nemožnost podat žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy v případě soudního prodeje zástavy vyplývá ze skutečnosti, že ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, možnost domáhat se určení nepřípustnosti prodeje zástavy neupravuje (novou právní úpravou nebyla dokonce převzata ani dosavadní právní úprava ustanovení § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, o právu podat žalobu na určení nepřípustnosti veřejné dražby).

K otázce, jaký vliv na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje zástavy má podání dovolání k Nejvyššímu soudu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1996 sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné pod č. 50 v časopise Soudní judikatura číslo 6, roč. 1997, a v něm uvedený závěr, že „podání dovolání nemá suspenzivní účinek“ a že „okolnost, že u dovolacího soudu byl podán návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného dovoláním, není důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 2 o. s. ř.“, na jehož základě Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1465/2014, uveřejněném pod č. 111 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, pro účely exekučního řízení dovodil, že za situace, kdy povinný navrhl odklad exekuce z toho důvodu, že podal dovolání k Nejvyššímu soudu, šlo o návrh, který je nutno označit za zřejmě bezúspěšné bránění práva.

V souladu s uvedenými závěry tedy odvolací soud dovodil, že návrh povinného na odklad exekuce odůvodněný podáním žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy a podáním dovolaní proti usnesení o ceně je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že soudní exekutor s jeho učiněním čekal až na prvostupňové soudní rozhodnutí, kterým byl návrh povinného na odklad exekuce (zatím nepravomocně) zamítnut, a z toho důvodu první dražební jednání odročil na nový termín, kdy se již dražba uskutečnila (nebyl-li povinný exekutorem vyrozuměn o odročení dražebního jednání, nemohl počítat s tím, že dražba neproběhne).

Namítá-li dovolatel, že „rozhodnutím Městského soudu, a potažmo soudního exekutora, došlo k zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod (ochrana vlastnictví a právo na spravedlivý proces)“, pak nebere náležitě v úvahu, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb.). Tomuto požadavku – jak bylo uvedeno výše – dovolatel v projednávané věci nedostál.

Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (srov. § 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 12. 2020

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru