Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1873/2012Usnesení NS ze dne 29.08.2013

HeslaDědění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1873.2012.1
Dotčené předpisy

§ 463 odst. 1 obč. zák. ve znění do 19.10.2008

§ 464 obč. zák. ve znění do 19.10.2008

§ 466 obč. zák. ve znění do 19.10.2008

§ 467 obč. zák. ve znění do ...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1873/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po J. S., zemřelé dne 25. června 2008, za účasti 1) P. T., zastoupeného JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká č. 431, 2) Mgr. J. P., zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka č. 1363/2, 3) A. P., a 4) Ing. P. P., vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 51 D 286/2009, o dovolání P. T. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011 č.j. 24 Co 320/2011-290, takto:

Dovolání P. T. proti výroku usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho dědickém právu po zůstavitelce Janě Svobodové, se odmítá; jinak se zamítá.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po J. S., zemřelé dne 25.6.2008, které bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 18.7.2008 č.j. 36 D 941/2008-2, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24.11.2008 č.j. Ncd 674/2008-27 přikázal Okresnímu soudu v Kolíně. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena Mgr. Jarmila Součková, notářka v Kolíně.

V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že zůstavitelka J. S. zemřela bez zanechání závěti a že dědické právo ze zákona svědčí jejím dětem P. T. a Mgr. J. P.. Při jednání u soudní komisařky Mgr. Jarmily Součkové konaném dne 1.12.2009 Mgr. J. P. prohlásila, že "dědictví odmítá".

Poté, co Mgr. J. P. prohlásila do protokolu sepsaného u Okresního soudu v Teplicích dne 9.2.2011, že "dědictví sice odmítla, ale nepochopila smysl právního úkonu, jelikož jí notářka nevysvětlila vůbec, co znamenají paragrafy uvedené v protokole", že "pouze chtěla, aby ji při jednání zastupovali její dva synové", a že "trvá na tom, že dědictví neodmítla a aby s ní nadále bylo jednáno jako s dědičkou v I. skupině", Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 15.3.2011 č.j. 51 D 286/2009-207 rozhodl, že "Mgr. J. P. není dědičkou zůstavitelky". Dospěl k závěru, že Mgr. J. P. byla před odmítnutím dědictví řádně poučena o svém dědickém právu i o právních účincích, náležitostech a neodvolatelnosti odmítnutí dědictví a že námitky o tom, že "nepochopila smysl" právního úkonu odmítnutí dědictví a že "pouze chtěla, aby ji při jednání zastupovali její synové", jsou jen "účelové". Protože Mgr. J. P. dědictví platně odmítla, jsou dědici zůstavitelky na jejím místě její synové A. P. a Ing. P. P., kteří dědictví neodmítli.

K odvolání Mgr. J. P., Ing. P. P. a A. P. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10.11.2011 č.j. 24 Co 320/2011-290 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že rozhodl, že "jako s dědici po zůstavitelce bude v řízení nadále jednáno s Mgr. J. P. a P. T.". Poté, co zjistil, že zůstavitelka zemřela bez zanechání závěti, že jako zákonní dědicové přicházely v úvahu její děti P. T., který dědictví neodmítl, a Mgr. J. P., která učinila dne 1.12.2009 při jednání před soudní komisařkou prohlášení o odmítnutí dědictví, že po odmítnutí dědictví Mgr. J. P. byli dále o svém dědickém právu vyrozuměni její synové A. P. a Ing. P. P., kteří dědictví neodmítli, a že při jednání konaném dne 24.8.2010 Ing. P. P. namítl, že nedošlo k účinnému odmítnutí dědictví Mgr. J. P., neboť "jejím úmyslem nebylo odmítnout dědictví, ale zmocnit své syny", aby ji v dědickém řízení zastupovali, odvolací soud vzal - stejně jako soud prvního stupně - za prokázané, že Mgr. J. P. při jednání dne 1.12.2009 učinila "jasný projev své vůle, jímž dědictví odmítla", a dovodil, že je třeba se dále zabývat otázkou, zda šlo o účinné odmítnutí dědictví. Odvolací soud v tomto směru pokládal za zjištěné (z údajů, které byly mezi účastníky "nesporné"), že Mgr. J. P. podala dne 26.11.2008 u Finančního úřadu v Teplicích přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2008 zůstavitelky a že Mgr. J. P. převzala od nájemce AGROS - KOJICE, s.r.o. v den smrti zůstavitelky "nájemné z polí" ve výši 8.931,50 Kč za první pololetí roku 2008 a dne 23.9.2008 za druhé pololetí roku 2008 rovněž ve výši 8.931,50 Kč. Při právním posouzení věci odvolací soud nejprve dovodil, že při řešení otázky dalšího účastenství Mgr. J. P. je "na místě postup podle § 175k odst. 1 občanského soudního řádu", a posléze dovodil, že je "bez významu", že Mgr. J. P. učinila v projednávané věci návrh na delegaci věci z důvodu vhodnosti, že s ní byl sepsán protokol o předběžném šetření a že poskytovala soudní komisařce informace (podklady) o majetku zůstavitelky, že však - vycházeje z ustanovení § 40 odst. 7 a § 57 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.12.2009 - podání daňového přiznání k dani osobou právního nástupce zemřelého daňového poplatníka je třeba považovat ve smyslu ustanovení § 465 občanského zákoníku za "chování, kterým dává nepochybně najevo, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, tedy stát se jeho dědicem"; protože Mgr. J. P. podala u příslušného správce daně v zákonem stanovené lhůtě - jako jeden z možných právních nástupců po zůstavitelce - daňové přiznání k dani z příjmu zůstavitelky, nemohla již později (dne 1.12.2009) účinně dědictví odmítnout. Navíc tím, že Mgr. J. P. přijala dne 23.9.2008 "nájemné z polí" za druhé pololetí roku 2008, se k části majetku zůstavitelky zachovala tak, že dala najevo, že "jako dědic hodlá vstoupit do zůstavitelčiných práv a povinností". Odvolací soud uzavřel, že dědici po zůstavitelce jsou P. T. a Mgr. J. P..

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal P. T. dovolání. Namítá, že ustanovení § 465 občanského zákoníku "na podání daňového přiznání za zůstavitele nedopadá", neboť podání daňového přiznání není "bez dalšího" počínáním, kterým dědic dává najevo, že dědictví nechce odmítnout, tedy kterým by dědic dával najevo vztah k zůstavitelově majetku. Odvolací soud náležitě nezohlednil, že daňové přiznání představuje "plnění veřejnoprávní povinnosti vůči státu", přičemž nesplnění této povinnosti stát postihuje. Smyslem příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků je "zabezpečit uspokojení fiskálních nároků státu", zatímco dědění je institut soukromého práva. Z toho P. T. dovozuje, že jednání ve sféře práva veřejného, kterým navíc osoba předchází uložení správní sankce, nemůže být - z pohledu ustanovení § 465 občanského zákoníku - rozhodné, když podání daňového přiznání nemusí "nic vypovídat o vůli osoby, která je podává, nabýt dědictví". Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že by přijetím nájemného dne 23.9.2008 dala Mgr. J. P. najevo, že hodlá vstoupit do práv a povinností zůstavitelky, a vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k výši nájemného a k ročnímu odstupu mezi přijetím nájemného a odmítnutím dědictví. Protože částka 8.931,50 Kč je "nepatrným majetkem" nepřesahujícím přiměřené náklady pohřbu zůstavitelky, nezbavuje se nakládáním tímto majetkem Mgr. J. P. práva odmítnout dědictví, když navíc přijetí nájemného zůstalo úkonem "jediným a osamoceným". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Mgr. J. P. navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla zejména, že se ztotožňuje se "skutkovými i právními závěry" odvolacího soudu, neboť se "od počátku dědického řízení chovala jako dědic, který nechce dědictví odmítnout".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

P. T. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu - jak výslovně uvedl - "v celém rozsahu", tedy také ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o jeho dědickém právu po zůstavitelce J. S.. Protože v tomto směru nevznikla (nemohla vzniknout) P. T. rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma na jeho právech, nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem na jeho zrušení (své dědické právo v řízení nepopíral a - jak vyplývá z obsahu jeho dovolání - ani nepopírá). K podání dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o dědickém právu P. T., není dovolatel oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Po zjištění, že dovolání P. T. proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo vysloveno dědické právo Mgr. J. P., bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není v tomto rozsahu opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka J. S. zemřela dne 25.6.2008, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 - dále jen "OSŘ" (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstavitelce a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 19.10.2008 (dále jen "obč. zák.").

Dědic může dědictví odmítnout; odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným (srov. § 463 odst. 1 obč. zák.).

Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout a následcích odmítnutí vyrozuměn; z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu prodloužit (srov. § 464 obč. zák. a § 175i OSŘ).

K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky a nemůže odmítnout dědictví jen zčásti; taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví (srov. § 466 obč. zák.).

Prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat; totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá (srov. § 467 obč. zák.).

Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout (srov. § 465 obč. zák.).

Nebylo-li řízení o dědictví zastaveno podle ustanovení § 175h OSŘ, je soud (soudní komisař) povinen vyrozumět osoby, o nichž lze mít podle dosavadních výsledků řízení důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu, upozornit tyto osoby, že mohou dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce od tohoto vyrozumění (z důležitých důvodů může jednoměsíční lhůtu prodloužit) nebo že mohou i před uplynutím lhůty prohlásit, že dědictví neodmítají, a poučit tyto osoby o náležitostech, způsobu a o účincích odmítnutí dědictví, a o účincích jejich prohlášení, že dědictví neodmítají; uvedená vyrozumění, upozornění a poučení může soud (soudní komisař) učinit písemně nebo ústně do protokolu.

I když neučinil prohlášení, že dědictví neodmítá, nemůže dědictví odmítnout takový dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout; není přitom rozhodné, zda si tímto způsobem počínal dříve, než byl poučen o svém dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví, nebo až po tomto poučení (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.5.2004 sp. zn. 17 Co 77/2004, které bylo uveřejněno v časopisu Soudní rozhledy č. 4/2005 na str. 140).

Počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, se podle ustálené judikatury soudů rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelově majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy stát se jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, který byl uveřejněn pod č. 99 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2001]. Za počínání vylučující odmítnutí dědictví je zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnil nárok neopominutelného dědice a kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví apod. Dědictví nemůže ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák. účinně odmítnout též dědic, který vystupoval po smrti zůstavitele vůči jeho zaměstnancům (nebo i dalším osobám) jako zaměstnavatel [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 4391/2009]. Za počínání dědice, z něhož by bylo možné usuzovat na to, že dědictví nechce odmítnout, však nelze považovat jednání, kterým se dědic jen informoval o stavu majetku a dluhů zůstavitele, jednání dědice směřující k odvrácení hrozící škody na zůstavitelem zanechaném majetku (úschova věcí, ošetřování a krmení zůstavitelem zanechaných živočichů, sklizeň ovoce aj.) nebo obstarání zůstavitelova pohřbu. Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák., závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.

Smrt některého ze subjektů nájemního vztahu zásadně (sama o sobě) nepůsobí zánik nájemního vztahu, neboť v něm nejde o práva či povinnosti vázané pouze na určitou osobu (srov. § 579 a § 680 obč. zák.); zvláštní úprava právních následků smrti nájemce platí u některých druhů nájmu bytu (srov. § 706, § 707 a § 713 obč. zák.). Byl-li zůstavitel pronajímatelem, přecházejí smrtí práva a povinnosti z nájemního vztahu na jeho dědice.

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že zůstavitelova práva a povinnosti z nájemních vztahů jako pronajímatele jsou předmětem dědění, neboť nejsou omezena jen na jeho osobu a jsou (objektivně) způsobilá přejít na jiného. Dědic, který se zachová po smrti zůstavitele vůči jeho nájemcům jako pronajímatel, tím dává najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností z nájemních vztahů (nabýt vlastnické právo k předmětu nájmu) a stát se jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem v postavení pronajímatele; tímto způsobem projevuje svůj vztah k zůstavitelově majetku (k části dědictví) jako osoba, která ho chce vskutku nabýt. Vystupoval-li tedy dědic vůči nájemci zůstavitele jako pronajímatel, dal tímto počínáním ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák. najevo, že dědictví nechce odmítnout.

Vzhledem k tomu, že dcera zůstavitelky Mgr. J. P. - jak bylo za řízení zjištěno - převzala po smrti zůstavitelky dne 23.9.2008 od nájemce AGROS - KOJICE, s.r.o. "nájemné z polí" ve výši 8.931,50 Kč za druhé pololetí roku 2008, odvolací soud správně dovodil, že jako zůstavitelčina dědička dala přijetím nájemného najevo, že "jako dědic hodlá vstoupit do zůstavitelčiných práv a povinností" z nájemního vztahu zůstavitelky jako pronajímatelky a že tedy dědictví po zůstavitelce ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák. nechce odmítnout. Na uvedeném závěru nic nemění ani poměr výše nájemného vůči hodnotě celého dědictví nebo délka časového úseku od přijetí nájemného do prohlášení o odmítnutí dědictví, neboť podle ustálené judikatury - jak uvedeno již výše - se počínání, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, může týkat jen (jakékoliv) části zůstavitelova majetku. Závěr odvolacího soudu, podle kterého je Mgr. J. P. dědičkou po zůstavitelce, neboť dne 1.12.2009 již nemohla účinně odmítnout dědictví, je proto již z tohoto důvodu správný.

S dovolatelem však lze souhlasit v tom, že za počínání, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, nelze považovat podání daňového přiznání za zůstavitele. Předně, podání daňového přiznání představuje - jak správně argumentuje dovolatel - povinnost vyplývající z veřejnoprávního předpisu [srov. § 40 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.12.2010 (dále také jen "zákon č. 337/1992 Sb.") a od 1.1.2011 srov. § 239 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon č. 280/2009 Sb.")], k jejímuž splnění byla stanovena lhůta 6 měsíců od smrti zůstavitele jako daňového subjektu. Protože v této lhůtě zpravidla ještě není (nemusí být) zjištěno (postaveno najisto) dědické právo po zůstaviteli a s přihlédnutím k tomu, že nesplnění daňové povinnosti bylo sankcionováno uložením pokuty (srov. § 37 zákona č. 337/1992 Sb.) a podle účinné právní úpravy i nadále je sankcionováno (srov. § 250 zákona č. 280/2009 Sb.), není možné pouze z toho, že dědic podal daňové přiznání za zůstavitele, úspěšně dovozovat, že by tím dával najevo, že dědictví nechce odmítnout. Kromě toho splnění povinnosti podat daňové přiznání za zůstavitele osobou, jejíž dědické právo dosud nebylo v dědickém řízení zjištěno, nic nevypovídá o vztahu této osoby k zůstavitelovu majetku, o uplatňování dědického práva k tomuto majetku ani o vystupování této osoby jako dědice zůstavitele. Uvedené jednání lze (podle jeho povahy) "přirovnat" k sepsání protokolu o předběžném šetření, jež rovněž není považováno za "počínání" ve smyslu § 465 občanského zákoníku. Dovolací soud proto nesdílí názor odvolacího soudu o tom, že by podání daňového přiznání bylo chováním, kterým dědic dává nepochybně najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností a že dědictví nechce odmítnout ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák.

Protože usnesení odvolacího soudu je v rozsahu, jímž bylo určeno, že Mgr. J. P. je dědičkou po zůstavitelce J. S., správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo v této části postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání P. T. v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2013

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru