Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1866/2020Rozsudek NS ze dne 20.10.2020

HeslaVýpověď z pracovního poměru
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1866.2020.1
Dotčené předpisy

§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.09.2015


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1866/2020-178

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Raichlem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova č. 103/18, proti žalované O. a., s. o. š. k. a v. o. š. B., p. o. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská č. 622/64, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 27/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2019, č. j. 15 Co 284/2018-154, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 16. 9. 2015 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru v souladu s ustanovením § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť se stal

- na základě rozhodnutí ředitele školy o snížení stavu učitelů z důvodu poklesu žáků od školního roku 2015/2016 – pro žalovanou nadbytečným.

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21. 1. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2005 pro druh práce učitel na SŠ, dne 16. 9. 2015 mu žalovaná předala výpověď s tím, že jeho pracovní poměr měl skončit dne 31. 12. 2015. Žalobce považoval výpověď, která mu byla dána pro nadbytečnost, za účelovou, neboť hlavním důvodem byla potřeba jeho pracovního místa pro G., která se vracela z rodičovské dovolené.

Žalovaná zejména namítala, že žalobce se stal skutečně nadbytečným v důsledku rozhodnutí ředitele školy o snížení počtu učitelů v důsledku dlouhodobého poklesu žáků.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 13 C 27/2016-126, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 23 716 Kč k rukám „právního zástupce žalované“. Vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem jako zaměstnancem a právním předchůdcem žalované jako zaměstnavatelem byla dne 1. 9. 2005 uzavřena pracovní smlouva pro druh práce „učitel SŠ“. Dne 25. 1. 2012 byl (právním předchůdcem žalované) vydán dokument s názvem „Optimalizační projekt“, jehož obsahem bylo „organizační opatření“, podle nějž došlo ke sloučení dvou škol a vzniku O. a., S. o. š. k. a V. o. š. B., XY. V kapitole kapacita sloučené školy bylo uvedeno, že počínaje školním rokem 2012/2013 byla již nastavena redukce výkonu o jednu třídu obchodní akademie a o jednu třídu ekonomického lycea. Do roku 2015/2016 tak mělo dojít k celkovému úbytku 8 tříd. V kapitole Návrh řešení v personální oblasti bylo stanoveno, že po již nastavené redukci výkonu mělo dojít k 1. 9. 2015 (cílový stav) ke snížení počtu pedagogických pracovníků cca o 16 zaměstnanců (přepočtený počet pracovníků). Celkový úbytek pedagogických pracovníků však měl být ve skutečnosti větší, neboť na K. probíhala redukce počtu tříd S. o. š. k.. Optimalizační projekt přijal J. H., tehdejší ředitel O. a., S. o. š. k. a V. o. š. k., i. a s. s., B. a R. P., ředitel O. a. a V. o. š. o. B.. Soud prvního stupně dovodil, že v důsledku postupu podle tohoto projektu se žalobce pro žalovanou stal nadbytečným, žalovaná nadále nemohla přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, kdy s ohledem na klesající počet žáků byl regulován počet tříd, jakož i počet zaměstnanců. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a zároveň nebylo zjištěno, že by žalovaná sledovala svým postupem jiné cíle, než snížení počtu učitelů, zejména nebylo záměrem žalované zbavit se žalobce a uvolnit místo pro nového zaměstnance, resp. G., která se měla vrátit z rodičovské dovolené, a proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 15 Co 284/2018-154, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, danou žalovanou žalobci dne 16. 9. 2015, je neplatné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že „…z optimalizačního projektu, který je soudu předkládán jako rozhodnutí o organizační změně, lze dovodit záměr zaměstnavatele o snížení počtu zaměstnanců, a to v časovém horizontu od 25. 1. 2012 do 1. 9. 2015. Počet snížení zaměstnanců je uveden neurčitě jako cca 16, ve skutečnosti však ještě větší. Návrh na snížení počtu zaměstnanců je tedy uveden zcela nepřesně pro neurčité časové období a není z něho zřejmé, od kdy a na základě čeho se měl stát nadbytečným žalobce. Optimalizační projekt do blíže neurčené budoucnosti řeší sloučení školy a postupné snižování zaměstnanců. Z tohoto optimalizačního projektu není zcela zřejmé, kdy měla nastat účinnost a jakého konkrétního rozhodnutí. Návrh řešení v personální oblasti odkazuje pouze obecně na potřebu snižování počtu zaměstnanců o cca 16, ve skutečnosti však větší, přičemž časové rozmezí a konkretizace úbytku zaměstnanců není v tomto návrhu uvedena…“. Na podkladě uvedeného dospěl k závěru, že „… pro dání výpovědi žalobci neexistovalo rozhodnutí o organizační změně. Nebyl tedy splněn jeden z předpokladů platnosti výpovědi…“, a žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud se při posouzení obsahu rozhodnutí o organizační změně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované zejména „rozsudky č. j. 21 Cdo 2204/2003 nebo 21 Cdo 1352/2003“. Má za to, že „matematická přesnost“, resp. určitost plánovaného počtu nadbytečných zaměstnanců v příslušném rozhodnutí je právně irelevantní, neboť z obsahu sporného rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí o jiných organizačních změnách, zejména o snížení celkového počtu tříd o osm, a to ve lhůtě do 1. 9. 2015, přičemž nadbytečnost některých pedagogů je pouze logickým a předpokládaným „sekundárním“ důsledkem takové organizační změny. Poukazuje navíc na „křiklavý“ rozpor skutkových závěrů odvolacího soudu a obsahu provedeného důkazu, kdy z dokumentu o organizační změně, jak z jeho textové části, tak především z přiložené tabulky, která je součástí dokumentu, vyplývá, že v této tabulce je uveden zcela přesný počet nadbytečných zaměstnanců (16), stejně tak z dokumentu jednoznačně vyplývá i časový horizont změn (1. 9. 2015). Dovozuje, že odvolací soud se při výkladu opatření dopustil „přepjatého formalismu“, kdy ojediněle použité zkratce „cca“ přisoudil takový význam, který vzhledem k celkovému kontextu obsahu vůbec neměl. Poukazuje též i na překvapivost závěru odvolacího soudu, kdy je rozhodnutí postaveno na řešení problému, který nikdy nebyl „předmětem diskuze stran“, resp. „soudem k diskuzi předložen nebyl“. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (jak vyplývá z jeho odůvodnění) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké jsou obsahové náležitosti rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, pro které lze dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a jakým způsobem se tyto náležitosti zjišťují. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 16. 9. 2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách (dále jen „organizační změna“). Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2004).

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že rozhodnutí o organizační změně není právním úkonem (právním jednáním), a jako takové nepodléhá přezkumu soudu z hlediska své platnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2617/2014). Uvedené však neznamená, že při zjišťování obsahu takového rozhodnutí (opatření) je možno ignorovat interpretační pravidla a postupy pro výklad volních projevů, tedy právních jednání či právních aktů; nelze přitom pochybovat, že rozhodnutí o organizační změně lze považovat (ve vztahu k zaměstnanci) za faktický úkon (akt řízení svého druhu), pro nějž však zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by musel být přijat (vydán) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by musel být zaměstnavatelem „vyhlášen“ nebo jiným způsobem zveřejněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011), který nejblíže podléhá interpretačním pravidlům použitelným pro právní jednání (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2972/2008, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1922/2010). Je tedy třeba sledovat nejenom formální jazykové vyjádření, nýbrž i smysl a účel vydaného opatření, zejména tedy není možno vytrhávat z celkového kontextu jednotlivé (byť třebas i významově ne zcela zdařilé) formulace na úkor zjištění celkového smyslu a účelu opatření, který je odvoditelný z jiných pasáží jeho textu [srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 24/2013, a zde vyjádřený právní názor, že v případě zjišťovaní smyslu a účelu opatření nejde o přezkum z hlediska platnosti …, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (stejně též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 91/2004)].

Při výkladu rozhodnutí o organizační změně je třeba mít stále na zřeteli, že zákon nestanoví, že by rozhodnutí o organizační změně, aby mohlo být podkladem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, výslovně muselo zmiňovat, že jeho cílem je „snížení počtu zaměstnanců“; okolnost, že ustanovení § 52 písm. c) zák. práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření (resp. „rozlišuje jednotlivé důvody rozhodnutí zaměstnavatele, pro něž k nadbytečnosti dochází“), popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), ještě neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi. Pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i „jiné organizační změny“), odůvodňuje závěr, že ustanovení § 52 písm. c) zák. práce obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, jímž je nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017). Jinak řečeno, organizační změna, která je obsahem rozhodnutí zaměstnavatele, může být „jakákoliv“; významné je jen a pouze, že zaměstnanec se v důsledku této změny stal nadbytečným (je dána příčinná souvislost mezi faktickým dopadem změny a nadbytečností zaměstnance), a to i v situaci, kdy bezprostředně rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně snížení počtu zaměstnanců nezmiňuje.

Pakliže tedy odvolací soud dovozuje, že „…návrh na snížení počtu zaměstnanců je tedy uveden zcela nepřesně pro neurčité časové období a není z něho zřejmé, od kdy a na základě čeho se měl stát nadbytečným žalobce…“, přehlíží, že Optimalizační projekt není (primárně) zaměřen na otázku snížení počtu zaměstnanců, nýbrž jeho smyslem je sloučení původně dvou středních škol do jedné, omezení rozsahu výuky a omezení počtu tříd a žáků, a to v horizontu do „roku 2015/2016“, jak to koneckonců vyplývá ze skutkového zjištění soudu prvního stupně o (celkovém) obsahu projektu, prezentovaného v bodě 6. odůvodnění jeho rozsudku. Je tedy zřejmé, že skutečnost, že Optimalizační projekt také obsahuje formulaci „…ke snížení počtu pedagogických pracovníků o cca 16…“, která tedy (expresis verbis) neřeší přesný celkový počet zaměstnanců, o něž by se měl stav v uvedeném časovém horizontu snížit, nemá pro posouzení jeho cíle, smyslu a obsahu kruciální význam, a Optimalizační projekt tak jednoznačně splňuje podmínky pro rozhodnutí zaměstnavatele o „jiné organizační změně“ a právní názor odvolacího soudu, že „…pro dání výpovědi žalobci neexistovalo rozhodnutí o organizační změně…“ tak není správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 10. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru