Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1862/2017Rozsudek NS ze dne 13.09.2017

HeslaOdstupné
Bezdůvodné obohacení
Insolvenční řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1862.2017.1
Dotčené předpisy

§ 67 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2012

§ 4b předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2012

§ 18 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1862/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. Š. M., jako insolvenční správkyně dlužníka General Chemistry s. r. o. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, IČO 29210747, proti žalovanému Ing. J. N., zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická č. 813/5, o 391 105 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 10 C 556/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2016 č. j. 61 Co 304/2016-106, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 21. ledna 2016 č. j. 10 C 556/2013-62 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - sever k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 27. 12. 2013 domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka General Chemistry s. r. o. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, IČO 29210747 (dále jen „dlužník“) k rukám žalobkyně 391 105 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 29. 6. 2012 bylo na základě vyhlášky Městského soudu v Praze č. j. MSPH 91 INS 15916/2012-A-2 zahájeno insolvenční řízení ohledně dlužníka, dne 20. 9. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní, že dlužník jako zaměstnavatel uzavřel dne 7. 12. 2011 s žalovaným jako zaměstnancem pracovní smlouvu na dobu neurčitou, podle které měl žalovaný vykonávat práci obchodního ředitele, že v čl. II odst. 13 pracovní smlouvy bylo stanoveno, že dojde-li po skončení zkušební doby k ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, a to z jakéhokoli důvodu, přísluší zaměstnanci jednorázové „odchodné“ ve výši 450 000 Kč, že dne 9. 9. 2012 byl na základě dohody pracovní poměr mezi dlužníkem a žalovaným rozvázán s tím, že bylo s odkazem na čl. II odst. 13 pracovní smlouvy „deklarováno“ vyplacení odstupného ve výši 450 000 Kč, že dne 10. 9. 2012 byla žalovanému z pokladny dlužníka v hotovosti vyplacena záloha na mzdu za září 2012 zahrnující odstupné ve výši 391 105 Kč, že žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 22. 8. 2013 k zaplacení částky 391 105 Kč, neboť má za to, že mu odstupné bylo vyplaceno neoprávněně a tato částka náleží do majetkové podstaty dlužníka, a že žalovaný předložil žalobkyni kopii dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 7. 12. 2011, uzavřeného 2. 4. 2012, podle kterého mělo být žalovanému vyplaceno odstupné ve výši 450 000 Kč i v případě dohody smluvních stran o ukončení pracovního poměru. Žalobkyně má za to, že dlužník vyplatil žalovanému 391 105 Kč dne 10. 9. 2012 – poté, co vůči němu bylo dne 29. 6. 2012 zahájeno insolvenční řízení – v rozporu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona, jelikož poskytnutí uvedené částky vedlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka a nešlo o splnění závazku za podmínek stanovených insolvenčním zákonem a ani o plnění nezbytné v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, zákonné vyživovací povinnosti ani o plnění procesní sankce, a že se proto jedná o neúčinný úkon ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, jehož neúčinnost nastala přímo ze zákona. Dodala, že o účelovosti ukončení pracovního poměru a vyplacení odstupného svědčí i skutečnost, že k vyplacení došlo pouhých 10 dnů před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a že s ostatními zaměstnanci dlužníka (A. M., J. V.) byly pracovní poměry ukončeny až žalobkyní po prohlášení konkurzu, a že sjednáním odstupného ve výši osmnáctinásobně vyšší, než přiznává zákoník práce, dlužník úmyslně jednal tak, aby zkrátil uspokojení svých věřitelů a bezdůvodně obohatil žalovaného.

Žalovaný namítal, že o oprávněnosti zahrnutí předmětné pohledávky do soupisu majetkové podstaty mělo být rozhodnuto insolvenčním soudem v incidenčním řízení, že mu dosud nebylo doručeno vyrozumění o soupisu majetkové podstaty, že plnění finančních závazků vůči zaměstnancům patří „nade vší pochybnost“ k obvyklému hospodaření v rámci provozování podniku a jako takové není „reprobováno“ ustanovením § 111 odst. 3 insolvenčního zákona a že sjednaná výše odstupného odpovídá jak reálným podmínkám podnikání v daném odvětví, tak i povaze práce, kterou žalovaný pro dlužníka vykonával.

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 21. 1. 2016 č. j. 10 C 556/2013-62 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení

2 750 Kč a „státu, Okresnímu soudu Plzeň – sever“ soudní poplatek z návrhu ve výši 19 556 Kč. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaný byl zaměstnán v pracovním poměru u dlužníka v době od 2. 1. 2012 do 9. 9. 2012 ve funkci obchodního ředitele na dobu neurčitou, že pracovní poměr skončil dohodou bez uvedení důvodu, že žalovanému bylo dne 10. 9. 2012 vyplaceno z pokladny dlužníka v hotovosti 391 105 Kč jako „záloha na mzdu 9/2012 – odstupné“, že podkladem pro vyplacení odstupného byl dodatek k pracovní smlouvě uzavřený dne 2. 4. 2012 měnící podmínky pro vyplacení odstupného i pro případ rozvázání pracovního poměru dohodou, který nebyl součástí mzdového účetnictví dlužníka a který předložil žalovaný žalobkyni až dne 3. 9. 2013, že ohledně dlužníka bylo dne 29. 6. 2012 zahájeno insolvenční řízení a dne 20. 9. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, že pracovní poměry ostatních zaměstnanců trvaly i nadále a byly ukončeny až prostřednictvím insolvenčního správce, že žalovaný a jednatel dlužníka A. M. vykonávají od 10. 10. 2012 společně funkci jednatelů obchodní společnosti GenChem s. r. o. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, IČO 29225175, a že žalovanému, který vykonával funkci vedoucího zaměstnance dlužníka, musela být úpadková situace dlužníka známa. Dospěl k závěru, že odstupné vyplacené žalovanému na základě dodatku č. 1 k pracovní smlouvě je neplatným právním úkonem pro rozpor s ustanovením § 67 zákoníku práce, a to jak z hlediska stanovení předpokladů, tak i z hlediska výše odstupného, že dodatek č. 1 k pracovní smlouvě je kromě toho v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 19 písm. d) zákoníku práce a také – vzhledem k okolnostem, za nichž k výplatě odstupného došlo - s dobrými mravy podle ustanovení § 19 písm. c) zákoníku práce, a že uplatněný nárok je proto nárokem na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 občanského zákoníku, které žalovanému vzniklo plněním z neplatného právního úkonu a které je žalovaný povinen vydat. Dodal, že na projednávaný případ dopadá ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého k neúčinnosti právního úkonu – vyplacení odstupného – došlo ze zákona a nebylo zapotřebí rozhodnutí insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. 61 Co 304/2016-106 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 335,40 Kč. Souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že v projednávané věci je nutné zohlednit souvislosti celého případu, neboť dodatek k pracovní smlouvě, podle něhož mělo být žalovanému vyplaceno odstupné ve výši 450 000 Kč i v případě dohody o ukončení pracovního poměru, byl uzavřen zhruba 2 měsíce před zahájením insolvenčního řízení a je jen těžko uvěřitelné, že by společnost v tomto okamžiku neznala svoji finanční situaci, která následně vedla k prohlášení konkursu, a současně, že by žalovaný o této finanční situaci nevěděl. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že dodatek č. 1 k pracovní smlouvě nebyl součástí účetnictví dlužníka a byl předložen až na základě výzvy insolvenční správkyně a že pouze s žalovaným byl ukončen pracovní poměr dohodou, pracovní poměry ostatních zaměstnanců byly ukončeny až insolvenční správkyní a jejich nároky nebyly dlužníkem uspokojeny, i když se jednalo o podstatně nižší částku (v případě J. V. o 8 160 Kč). Dodal, že do 31. 12. 2013 bylo možné domáhat se po žalovaném předmětného plnění způsobem, který žalobkyně zvolila.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odstupné ve výši 391 105 Kč mu bylo vyplaceno na základě řádné a srozumitelné dohody, kterou uzavřel se svým zaměstnavatelem v rámci dispozitivity pracovněprávní úpravy a při jejímž uzavírání nebyl ze strany zaměstnavatele seznámen s případnými překážkami, které by mu měly bránit nebo znemožňovat její uzavření (ani s případnými ekonomickými problémy zaměstnavatele). Má za to, že předmětná dohoda neodporuje právním zvyklostem a nevymyká se z rámce jiných obdobných smluvních vztahů, naopak představuje pro zaměstnance na manažerské pozici obchodního ředitele zcela standardní smlouvu s odstupným sjednaným v přiměřené výši (vzhledem ke konkurenčním podmínkám v daném odvětví). Dovolatel uvádí, že s přihlédnutím ke kogentním ustanovením zákoníku práce a korektivu dobrých mravů může být odstupné ve prospěch zaměstnance sjednáno v jakékoli dohodnuté částce bez omezujících podmínek, záleží pouze na projevu vůle obou smluvních stran. Dodává, že dohodu o odstupném uzavřel v dobré víře, bez podrobných znalostí ekonomické situace svého zaměstnavatele. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaný byl v době od 2. 1. 2012 do 9. 9. 2012 zaměstnán u dlužníka na základě pracovní smlouvy ze dne 7. 12. 2011 jako obchodní ředitel, že pracovní poměr žalovaného skončil dohodou podle ustanovení § 49 zákoníku práce bez uvedení důvodu, že mu bylo dne 10. 9. 2012 vyplaceno z pokladny dlužníka v hotovosti 391 105 Kč jako „záloha na mzdu 9/2012 – odstupné“ na základě dodatku č. 1 k pracovní smlouvě uzavřeného dne 2. 4. 2012, který změnil podmínky pro vyplacení odstupného tak, že odstupné žalovanému přísluší i v případě rozvázání pracovního poměru dohodou (podle původního čl. II odst. 13 pracovní smlouvy náleželo žalovanému „odchodné“ pouze v případě ukončení pracovního poměru ze strany dlužníka z jakéhokoli důvodu), že dne 29. 6. 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení ohledně dlužníka a že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012 č. j. 91 INS 15916/2012-A-18 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Žalobkyně dopisem ze dne 22. 8. 2013 vyzvala žalovaného k zaplacení částky 391 105 Kč, neboť má za to, že mu odstupné bylo vyplaceno neoprávněně a že tato částka náleží do majetkové podstaty dlužníka.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, za jakých podmínek náleží zaměstnanci odstupné při skončení pracovního poměru a za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vyplacené odstupné zaměstnavateli vrátit. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že dodatek č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 7. 12. 2011, na základě kterého bylo žalovanému dne 10. 9. 2012 vyplaceno odstupné, byl uzavřen dne 2. 4. 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb. a č. 466/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále jen „zák. práce“), a dále (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 13. 6. 2012 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 67 odst. 1 věty první zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně

a) jednonásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval méně než 1 rok,

b) dvojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky,

c) trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky,

d) součtu trojnásobku jeho průměrného výdělku a částek uvedených v písmenech a) až c), jestliže dochází k rozvázání pracovního poměru v době, kdy se na zaměstnance vztahuje v kontu pracovní doby postup podle § 86 odst. 4 zák. práce.

Podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku; byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se zcela zprostí své odpovědnosti podle § 367 odst. 1 zák. práce, odstupné zaměstnanci nepřísluší.

Podle ustanovení § 67 odst. 4 zák. práce odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.

Odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (zpravidla jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním (skončením) jejich pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci. Zaměstnanec má ze zákona - jak vyplývá z ustanovení § 67 odst. 1 a 2 zák. práce - právo na odstupné tehdy, jestliže ztratil dosavadní práci bez své viny z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele, ze zdravotních důvodů, neboť nemůže pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání konat dosavadní práci, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice; tím, že se odstupné poskytuje – v závislosti na době trvání pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele – jako (nejméně) jednonásobek až trojnásobek nebo dvanáctinásobek průměrného výdělku [k výši odstupného v případě rozvázání pracovního poměru v době, kdy se na zaměstnance vztahuje v kontu pracovní doby postup podle § 86 odst. 4 zák. práce, srov. § 67 odst. 1 písm. d) zák. práce], zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň jednoho až tří nebo dvanácti měsíců pokračoval.

Ustanovení § 67 odst. 1 a 2 zák. práce jsou právní úpravou relativně kogentní v tom smyslu, že zakazují, aby zaměstnanci bylo poskytnuto při rozvázání pracovního poměru z důvodů v nich vyjmenovaných nižší odstupné, než kolik činí jednonásobek až trojnásobek (dvanáctinásobek) průměrného výdělku (§ 4b odst. 1 a 3 zák. práce). V tomto směru tedy zákon stanoví ve prospěch zaměstnance určité minimální standardy pro případ skončení pracovního poměru. Poskytování odstupného při rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem však může být - na rozdíl od právní úpravy poskytování odstupného účinné do 31. 12. 2006 - upraveno (způsobem uvedeným v ustanovení § 4b odst. 2 zák. práce) odchylně od zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na odstupné v dalších případech (z jiných důvodů), než které jsou zákonem stanoveny (vypočteny v ustanoveních § 67 odst. 1 a 2 zák. práce) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 613/2011, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013]. Skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě ustanovení § 67 odst. 1 nebo odst. 2 zák. práce, proto ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak - například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele (ať už výslovné, nebo konkludentní – srov. § 4 zák. práce a § 35 odst. 1 obč. zák.) nebo na základě vnitřního předpisu. Na odstupné proto může vzniknout – je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem – právo i zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl ukončen dohodou podle ustanovení § 49 zák. práce bez uvedení důvodu.

V projednávané věci bylo žalovanému vyplaceno odstupné na základě dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 7. 12. 2011, uzavřeného dne 2. 4. 2012, který změnil čl. II odst. 13 pracovní smlouvy a ve kterém se dlužník (zaměstnavatel) s žalovaným (zaměstnancem) dohodli, že odstupné ve výši 450 000 Kč náleží zaměstnanci jednak při skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele a jednak při rozvázání pracovního poměru dohodou. Protože pracovní poměr žalovaného skončil dohodou uzavřenou s dlužníkem podle ustanovení § 49 zák. práce bez uvedení důvodu dnem 9. 9. 2012 a protože se dlužník a žalovaný v souladu s ustanovením § 4b zák. práce dohodli (odchylně od ustanovení § 67 zák. práce), že žalovanému bude náležet odstupné i v takovém případě, vzniklo žalovanému – jak vyplývá z výše uvedeného – právo na odstupné bez ohledu na to, že nebyly splněny podmínky pro vznik tohoto nároku uvedené v ustanovení § 67 zák. práce. Závěr soudů, že plnění poskytnuté žalovanému dlužníkem na základě dodatku č. 1 k pracovní smlouvě uzavřeného dne 2. 4. 2012 představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť tento dodatek pracovní smlouvy je neplatným právním úkonem pro rozpor s ustanovením § 67 zák. práce, proto není správný.

Přijal-li zaměstnanec od zaměstnavatele nebo zaměstnavatel od zaměstnance plnění na základě neplatného pracovněprávního úkonu, jde o bezdůvodné obohacení, které se řídí ustanovením § 451 a násl. obč. zák. (srov. § 4 zák. práce). Povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné (§ 458 odst. 1 obč. zák.), je modifikována ve prospěch zaměstnance ustanovením § 18 odst. 2 věty druhé zák. práce, které stanoví, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu (poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné) jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1573/2012).

Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že dodatek č. 1 k pracovní smlouvě uzavřený dne 2. 4. 2012 je – s ohledem na okolnosti jeho uzavření - neplatný také pro rozpor se základními zásadami pracovněprávních vztahů [§ 19 písm. d) zák. práce] a s dobrými mravy [§ 19 písm. e) zák. práce], a že žalovaný je proto povinen odstupné, které bylo na jeho základě vyplaceno, žalobkyni vydat jako bezdůvodné obohacení. Tento závěr není (bez dalšího) správný, neboť i kdyby byl dodatek k pracovní smlouvě z uvedených důvodů neplatný [přestože k neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 19 písm. d) zák. práce nepostačuje jen jeho rozpor se základními zásadami pracovněprávních vztahů, neboť podle tohoto ustanovení soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, který odporuje zákonu nebo jej obchází a zároveň nejsou naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů], byl by žalovaný povinen odstupné jako plnění z tohoto (neplatného) dodatku žalobkyni vydat jen – jak vyplývá z výše uvedeného - tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám; touto podmínkou pro vydání bezdůvodného obohacení získaného zaměstnancem plněním z neplatného pracovněprávního úkonu se však soudy nezabývaly.

Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení; peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem [§ 111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „insolvenční zákon“)]. Omezení podle § 111 odst. 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona).

Důsledkem zahájení insolvenčního řízení je – jak vyplývá z ustanovení § 111 insolvenčního zákona - omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou (majetkem, který do ní může náležet), a to v případech, kdy by tím došlo k podstatným změnám ve skladbě, využití nebo určení majetku či k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení. Omezení dlužníka se týká i jeho peněžitých závazků vzniklých před zahájením insolvenčního řízení, neboť tyto závazky je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Z tohoto omezení zákon stanoví výjimky, které dlužníkovi umožňují v určitých případech s majetkem nakládat. Dojde-li však k porušení zákonného omezení a nejedná-li se přitom o žádnou ze stanovených výjimek, má to za následek neúčinnost učiněného právního úkonu vůči věřitelům.

V posuzované věci soudy dovodily, že na projednávaný případ vyplacení odstupného žalovanému, kterým dlužník vůči němu plnil svůj peněžitý závazek z dodatku k pracovní smlouvě vzniklý před zahájením insolvenčního řízení, dopadá ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013, aniž by se zabývaly podmínkami pro aplikaci tohoto ustanovení vyplývajícími z ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, a tedy tím, zda poskytnutím tohoto plnění žalovanému byly porušeny podmínky pro plnění peněžitých závazků dlužníka vzniklých před zahájením insolvenčního řízení stanovené insolvenčním zákonem; jejich závěr, že vyplacení odstupného žalovanému je vůči věřitelům dlužníka neúčinné, je proto předčasný, a tedy nesprávný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň - sever) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. září 2017

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru