Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1850/2020Usnesení NS ze dne 30.11.2020

HeslaZměna pracovního poměru
Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1850.2020.1
Dotčené předpisy

§ 65 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1850/2020-306

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23, proti žalované Č. c. c. r. – C. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Tatianou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4, o 511 201,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 123/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 č. j. 62 Co 358/2019-281, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Tatiany Jiráskové se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020 č. j. 62 Co 358/2019-281 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr – vyplývající z odůvodnění napadeného rozhodnutí – o tom, že nebyly splněny podmínky k přeměně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou podle ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce přeměny pracovního poměru podle ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2080/2001, uveřejněný pod č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4891/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, a v nich vyslovený závěr, že k přeměně (transformaci) pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce dojde, jsou-li splněny dvě podmínky. První podmínkou je pokračování zaměstnance v konání prací i po uplynutí sjednané doby a druhou podmínkou je vědomí zaměstnavatele o této skutečnosti. Konáním prací se ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce rozumí výkon jakékoli práce, tedy nejen práce, kterou zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonával před uplynutím sjednané doby pracovního poměru, ale i výkon jiné práce, než kterou dosud vykonával, dokonce i práce jiného druhu, než kterou měl vykonávat podle pracovní smlouvy. S vědomím zaměstnavatele koná zaměstnanec práci vždy, jestliže zaměstnavatel o pokračování v práci zaměstnancem ví (byl o něm informován), aniž by mu v tom zabránil; jinými slovy, nestačí, aby zaměstnavatel postoj k další práci zaměstnance zaujal jen ve svém vědomí, podstatné je, aby případný nesouhlas projevil i navenek, jinak je nutno uzavřít, že zaměstnanec pracuje „s vědomím zaměstnavatele“. Jsou-li obě podmínky splněny, nastává fikce (nastává změna v obsahu pracovního poměru), že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.

Pro naplnění pojmu „s vědomím zaměstnavatele“ stačí, je-li práce konána i jen s vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance (srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2080/2001) nebo s vědomím jiné fyzické osoby, která není ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná jménem zaměstnavatele jako jeho zástupce na základě dohody o plné moci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 568/2005, uveřejněný pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2866/2018). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2866/2018 byl vysloven závěr, že pracovní poměr nemůže nadále platit za uzavřený na dobu neurčitou, pokračuje-li zaměstnanec ve výkonu práce, ačkoli mu to zaměstnavatel výslovně zakázal nebo mu jinak dal nepochybně najevo, že s jeho dalším výkonem práce nesouhlasí, že ke stejnému závěru bude třeba dospět v případě, kdy zaměstnavatel svůj nesouhlas s dalším výkonem práce neprojevil (s výkonem další práce souhlasil) v důsledku omylu, který zaměstnanec u zaměstnavatele vyvolal (např. lstí), a že přeměna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou je proto vyloučena tam, kde by ustanovením § 65 odst. 2 zák. práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak.

Odvolací soud se v projednávané věci – vzhledem ke zjištění, že žalobce dne 2. a 3. 1. 2017 (tj. po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru) „vykonával práci vyplývající z povinností založených mu pracovním poměrem u žalované“ – zabýval tím, zda se tak dělo s vědomím žalované. Na základě zjištění, že na pracovišti v Moskvě, kde žalobce působil, „nebyla trvale pracovně zařazena žádná jiná osoba, která by byla žalobci pracovně nadřízena“, nebylo zde „nikoho, kdo by výkon práce mohl vnímat a projevit souhlas či nesouhlas s jejím výkonem“, „statutární zástupce“ žalované M. P. e-mailem ze dne 3. 1. 2017 „zřetelně projevila nesouhlas s pokračováním v jeho práci a vyslovila zákaz jakéhokoliv výkonu dalších aktivit vč. užívání prostoru kanceláře“ a–i kdyby „z důvodu časového posunu“ žalobci nebyl uvedený e-mail doručen – „zrušením jeho emailové pracovní schránky dne 4. 1. 2017 žalovaná jednoznačně projevila aktivní nesouhlas s působením žalobce ve funkci ředitele zahraničního zastoupení žalované v Moskvě“, potom v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěl k závěru, že „k naplnění druhé z podmínek – tj. vědomí zaměstnavatele s výkonem práce zaměstnance, v souzeném případě nedošlo“.

V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li skutková zjištění soudů tím, že předestírá skutečnosti, které považuje za významné pro závěr o vědomosti žalované o výkonu práce žalobcem po uplynutí sjednané doby pracovního poměru (namítá-li že „ve dnech 4. 2. – 7. 2. 2017 absolvoval zahraniční cestu z Moskvy do Prahy, kterou absolvoval na základě pokynu ředitelky Č. c. c. r. – C. ze dne 23. 1. 2017“, z čehož dovozuje, že „předmětná cesta nemohla být učiněna po skončení výkonu práce mimo území České republiky“, že nadřízení žalobce si „museli být nesporně vědomi“, že se žalobce nacházel „i po 31. 12. 2016 v místě výkonu práce“, čímž podle názoru žalobce žalovaná „dala jasně najevo vůli, aby v pracovním poměru pokračoval“, a žalobce tedy „veškerou práci po 31. 12. 2016 konal s vědomím žalované“), namísto skutečností, z nichž odvolací soud vycházel (že žalobce byl e-mailem ze dne 19. 10. 2016 „žalovanou informován o tom, že na základě výběrového řízení byl na jeho pracovní pozici ředitele ZZ vybrán jiný kandidát“, že žalobce byl informován o tom, že ve dnech 19. a 20. 12. 2016 dojde „k předání jeho agendy jeho nástupci – A. K. a protokolárnímu převzetí kanceláře v Moskvě“, že „žalobce dne 2. 1. 2017 prokazatelně začal bez vědomí a souhlasu žalované vyřizovat emailovou korespondenci související s jeho náplní práce ředitele ZZ Moskva“, že „žalovaná neumožnila žalobci čerpat dovolenou po celou dobu prosince, jak navrhoval žalobce, ale vymezila dny 19. a 20. 12. 2016 právě za účelem předání a převzetí agendy a věcí s tím souvisejících“, že žalobce si „byl této skutečnosti vědom, když ze svého soukromého emailu dne 16. 12. 2016 sdělil žalované, že nebude moci být přítomen na pracovišti ve dnech 19. a 20. 12. 2016 z důvodu nemoci“), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, podle kterých se soudy – s ohledem na zjištění, že „žalobce první a druhý pracovní den (2. a 3. 1. 2017) po skončení pracovního poměru vykonával práci vyplývající z povinností uložených mu pracovním poměrem u žalované“ – „zcela opomněly zabývat“ tím, že „se žalovanému dostalo hodnoty, za níž neposkytl žádnou protihodnotu“, ačkoli „se nabízí hodnotit takové plnění jako bezdůvodné obohacení“, neboť dovolatel zde přehlíží, že žádný peněžitý nárok jako plnění za práci vykonanou pro žalovanou ve dnech 2. a 3. 1. 2017 předmětem řízení neučinil.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 11. 2020

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru