Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1822/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1822.2020.1
Dotčené předpisy

§ 27 odst. 2 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1822/2020-960

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. A., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovanému GRANSON s. r. o. se sídlem v Litoměřicích – Předměstí, U Stadionu č. 272/7, IČO 25042726, zastoupenému Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská č. 540/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, za účasti obecného zmocněnce P. R., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 205/25, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 182/2016, o dovolání obecného zmocněnce P. R. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2019, č. j. 11 Co 138/2019-835, takto:

I. Dovolání obecného zmocněnce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání obecného zmocněnce P. R. [který - je-li rozhodováno podle ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř. - se pro tento úsek řízení stává jeho účastníkem a je tedy osobou oprávněnou podat dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015, uveřejněné pod č. 97/2016 v časopise Soudní judikatura, nebo v něm citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 832/2001)] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 11 Co 138/2019-835, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2019. č. j. 7 C 182/2016-730, o jeho nepřipuštění jako obecného zmocněnce žalobce, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud vymezil kritéria pro rozhodování o přípustnosti zastupování účastníka obecným zmocněncem podle ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014, nebo již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015, uveřejněné pod č. 97/2016 v časopise Soudní judikatura) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolací soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že zástupce žalobce P. R. vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně (§ 27 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013, vyslovil názor, že okolnost, zda obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně, závisí na posouzení konkrétního případu; takovým vystupováním lze zpravidla rozumět zastupování více než dvou účastníků ve věcech, které spolu skutkově nesouvisí, zastupování stejného účastníka ve více než dvou věcech skutkově spolu nesouvisejících apod., přičemž mezi jednotlivými případy je taková časová souvislost, která odůvodňuje závěr, že nejde o činnost jen ojedinělou nebo jednorázovou. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015, uveřejněném pod č. 97/2016 v časopise Soudní judikatura, byl přijat závěr, že při výkladu pojmu „opětovnosti“ zastupování zvoleného zmocněnce je významný objektivní stav, nikoliv subjektivní vztah účastníka ke zvolenému zástupci sám o sobě. Není rozhodné, zda obecný zmocněnec vystupuje jako zástupce u jednoho nebo u více soudů.

Odvolací soud tedy správně uzavřel, že P. R. [který kromě pěti řízení uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí (ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 272/2011, pod sp. zn. 13 P a Nc 321/2011, pod sp. zn. 6 Nc 657/2012, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 14/2016 a ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 0 Nc 2807/2014), vystupuje či vystupoval také u Okresního soudu v Chrudimi ve dvou řízeních vedených pod sp. zn. 11 C 27/2013 a pod sp. zn. 103 C 89/2012] vystupuje jako zástupce (obecný zmocněnec) v různých věcech různých účastníků opětovně, přičemž jeho činnost vykazuje znaky opakovatelnosti a soustavnosti, a že pro právní posouzení věci není významné, že k rozhodnutí o nepřipuštění zastoupení žalobce P. R. přistoupil soud prvního stupně po téměř třech letech od zahájení řízení (zákon pro takové rozhodnutí žádnou lhůtu nestanoví) a že tak učinil na podnět žalovaného učiněný ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 138/2016 při jednání konaném dne 3. 4. 2019.

Dovolatelem označené právní otázky, které by - podle jeho názoru - měl dovolací soud řešit („zda lze obecnému zmocněnci nepřipustit zastoupení žalobce na základě in mala fides podnětu o § 27 OSŘ ze dne 3. 4. 2019 stran žalovaného a zda je povinen soud takovému podnětu vyhovět“ a „zda bylo povinností soudu prvního stupně zaznamenat veškeré přednesy při ústním jednání před soudem dne 3. 4. 2019, a zejména přednes žalovaného o § 27 OSŘ a zaznamenat je v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně, č. j. 7 C 182/2016-730“), nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé

ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný

přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [uplatňuje-li tzv. jinou vadu řízení, spočívající v tom, že rozhodnutí soudů jsou „překvapivými, formalistickými a vnitřně rozporuplnými“, a označuje-li rozhodnutí odvolacího soudu za „nepřezkoumatelné“]. K tzv. jiné vadě řízení může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Ostatně, dovolatel přehlíží, že zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval; rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se zásadním argumentem soudu prvního stupně, a to že dovolatel vystupuje jako zástupce v různých věcech opětovně. Dovolatel měl možnost proti skutečnostem a závěrům, na základě nichž bylo rozhodnuto, argumentovat v odvolání, čehož také využil. Za této situace není možné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé.

Nejvyšší soud České republiky proto z výše uvedených důvodů dovolání obecného zmocněnce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru