Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1809/2017Usnesení NS ze dne 30.10.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1809.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1809/2017-230

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci zástavní věřitelky Českomoravské stavební spořitelny, a.s., se sídlem v Praze, Vinohradská č. 3218/169, IČO 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady č. 794/45, proti zástavní dlužnici Z. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. č. 14/9, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 60/2015, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2016 č. j. 91 Co 52/2016-185, takto:

Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016 č. j. 91 Co 52/2016-185 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Judikatura soudů dospěla k závěru, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; jiné (další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo zánik zajištěné pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o žalobě o soudní prodej zástavy právně významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3973/2009 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak – jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113/2013 v časopise Soudní judikatura), a obdobná úvaha platí i při zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná pohledávka (má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva). To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2786/2011).

Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2964/2006 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 29 Odo 69/2006). Požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněného pod č. 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby zajišťovaná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě označena dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle uvedeného ve smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka nesprávného právního posouzení procesní otázky, (tvrdí-li dovolatelka, že „o nároku zástavní věřitelky bylo soudem prvního stupně rozhodnuto v nepřítomnosti dovolatelky požadující nařízení jednání, přičemž dovolatelka byla z tohoto jednání řádně omluvena, a klade-li v té souvislosti otázku, zda soud prvního stupně může rozhodnout bez přítomnosti omluveného účastníka řízení, když z obsahu spisu je jednoznačně patrné, že právě tento účastník nesouhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tudíž bez možnosti se projednání věci účastnit“), neboť v této části je postup odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nejde o vadu dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001 (nyní o vadu ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.), jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud prvního stupně (tím, že při jednání, při kterém rozhodl o věci samé, věc projednal v nepřítomnosti účastníka v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 /nyní odst. 3/ o. s. ř.), poskytl účastníku odvolací soud v odvolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 29 Odo 55/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 4, ročník 2004). Možnost učinit procesní úkony přitom v přezkoumávané věci umožnil odvolací soud v ústním jednání, u něhož se zástupce dovolatelky osobně účastnil a uplatňoval práva zástavní dlužnice dne 17. 8. 2016.

O nákladech řízení před dovolacím soudem – stejně jako před odvolacím soudem - nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 114/06 , kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§ 200y až 200za o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy, rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2017

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru