Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1763/2012Usnesení NS ze dne 26.02.2013

HeslaNáhrada za ztrátu na výdělku
Pracovní úraz
Změna poměrů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1763.2012.1
Dotčené předpisy

§ 202 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2006

§ 195 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2006

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 241a ...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1763/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. L., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalovanému OKD, a.s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 6/2020, IČO 26863154, Dolu Darkov v Karviné - Dolech čp. 2179, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 23/2003 a 24 C 29/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2012 č.j. 16 Co 389/2011-297, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.l.2012 č.j. 16 Co 389/2011-297, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19.7.2011 č.j. 24 C 29/2009-278 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 1,094.422,- Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu na odškodnění pracovního úrazu ze dne 1.8.2000 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.9.2002 do 30.9.2010 ve výši 1,094.422,- Kč s úroky z prodlení. Žalobce, který byl pro následky pracovního úrazu (zhmoždění bederní páteře) převeden od 5.2.2001 z dosavadní práce v dole na jinou, méně placenou práci, nesouhlasí s tím, že žalovaný, který mu až do konce srpna 2002 řádně vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přestal tuto náhradu od 1.9.2002 vyplácet s odůvodněním, že podle lékařského posudku ze dne 4.9.2002 byl žalobce uznán trvale nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce horníka v rubání pro obecné onemocnění (degenerativní změny na páteři). Žalobce se domnívá (a na tomto názoru setrval i v podaném dovolání), že má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku i po 1.9.2002, neboť před pracovním úrazem se u něj žádné problémy s páteří neprojevovaly, a je přesvědčen, že „žádné nové obecné onemocnění u něj nepřibylo“ a že jeho zdravotní stav a veškeré zdravotní potíže jsou způsobeny pracovním úrazem.

Při rozhodování o tom, zda uplatněný nárok žalobce je či není opodstatněný, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, jaké důsledky pro další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku poskytované z důvodu pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 195 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen „zák. práce“) představuje skutečnost, že poškozený zaměstnanec později onemocní nemocí neprofesionálního charakteru, která sama o sobě snižuje nebo podstatně omezuje způsobilost zaměstnance k soustavné výdělečné činnosti. Ustálená soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání ze dne 19.6.1980 sp. zn. Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 28). Změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce se přitom zaměstnavatel může úspěšně domáhat i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu), která nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného, sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47). Je totiž třeba mít na zřeteli, že - jak dále zdůrazňuje ustálená judikatura - účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35), a že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo. Na uvedených právních názorech, které v minulosti vyslovil, dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.

V projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v souladu s těmito obecně přijímanými právními názory dospěl k závěru, že „u žalobce došlo nejpozději ke dni 1.9.2002 ke změně poměrů“, která „v daném případě znamená zánik povinnosti žalovaného hradit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku“, neboť od uvedeného data „bylo prokázáno zhoršení zdravotního stavu žalobce – progrese degenerativních změn na páteři, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky)“, a žalobce se tak „nejpozději ke dni 1.9.2002 stal, bez ohledu na to, že utrpěl předmětný úraz, z důvodu obecného onemocnění dlouhodobě nezpůsobilým k výkonu práce, kterou konal před vznikem škody (tj. k výkonu práce horníka v rubání)“. Jestliže podle zjištění soudů nejpozději ke dni 1.9.2002 „bylo prokázáno zhoršení zdravotního stavu žalobce – progrese degenerativních změn na páteři, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky)“, a které samy o sobě znemožňují žalobci výkon dosavadní práce, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, jak to činí dovolatel, že „dodatečně zjišťoval či měnil důvod“, na základě kterého byla žalobci původně (od 5.2.2001) přiznána náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) při zjišťování toho, co bylo u žalobce příčinou ztráty na výdělku od 1.9.2002, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhá, důsledně přihlížel jen k takovým okolnostem, které nastaly v rozhodné době a které od uvedeného data měly za následek pokles výdělku žalobce.

Jak vyplývá z výše uvedeného, pro závěr odvolacího soudu o tom, zda uplatněný nárok žalobce náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.9.2002 do 30.9.2010 je opodstatněný či nikoliv, bylo především významné, zda „zhoršení zdravotního stavu žalobce – progrese degenerativních změn na páteři“, které nejpozději od 1.9.2002 znemožňuje žalobci výkon práce, kterou konal před vznikem škody, je či není v příčinné souvislosti pracovním úrazem žalobce ze dne 1.8.2000. Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem (jeho následky) a pozdějším onemocněním (zhoršením zdravotního stavu) poškozeného je třeba mít na zřeteli, že nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal (k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001). O vztah příčinné souvislosti se v tomto případě jedná tehdy, vzniklo-li onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) poškozeného následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by nevzniklo, tak jak vzniklo). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) poškozeného v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž – jak správně zdůrazňuje rovněž odvolací soud - musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) poškozeného; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. obdobně stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1975 Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 35).

Z uvedeného je zřejmé, že závěr, jaký odvolací soud v otázce příčinné souvislosti mezi „zhoršením zdravotního stavu žalobce – progrese degenerativních změn na páteři“ a pracovním úrazem žalobce ze dne 1.8.2000 učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru, lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tedy žalobce v dovolání vyslovuje nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že „zhoršení zdravotního stavu žalobce – progrese degenerativních změn na páteři“, pro které se žalobce „nejpozději od 1.9.2002 stal dlouhodobě nezpůsobilým k výkonu práce, kterou konal před vznikem škody (tj. k výkonu práce horníka v rubání)“, „není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky)“, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže dovolatel především polemizuje se závěry znaleckých posudků vyhotovených pro účely tohoto řízení a namítá, že „žádným znaleckým posudkem se neprokázalo, že by u něj vzniklo nějaké nové onemocnění, pouze byl stav páteře přehodnocen z původního poškození následkem pracovního úrazu na obecnou chorobu“, a že v posledním superrevizním znaleckém posudku vypracovaném dne 22.3.2011 Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady „znalec nevylučuje, že nynější zdravotní stav žalobce může být způsobený pracovním úrazem, který mohl následné komplikace vyvolat“, a „přiklání se k názoru, že mikrotraumata můžou způsobit etiologii degenerativního procesu páteře a také že i zhmožděním měkkých tkání páteře může dojít k degenerativnímu změnám na páteři“; kromě toho podle názoru žalobce je „nutno poukázat rovněž na pracovní úraz ze dne 28.6.1991, kdy byl zavalen v dole“, kterým se však (ani jeho následky) „znalci, kromě doc. Strnad vůbec nezabývali“. Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry [zejména že „k žádné významné změně na jeho zdravotním stavu nedošlo“, že „u něj žádné nové obecné onemocnění nepřibylo“ a že „potíže, pro které nemůže vykonávat (dosavadní) práci jsou spojeny pouze s pracovním úrazem ze dne 1.8.2000“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o tom, že u něj „k žádné změně poměrů a už vůbec ne k podstatné změně nedošlo“, a že proto „nevznikl důvod pro zastavení výplaty náhrady škody za ztrátu na výdělku“. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Protože zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2013

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru