Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1746/2003Usnesení NS ze dne 11.12.2003

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1746.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

... více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1746/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. B. proti žalované I. N. H., a.s. (dříve N. H., a.s.), o 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 26 C 130/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2000, č.j. 16 Co 7/2000-61, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvod ně n í :

Žalobce se podáním ze dne 3.9.1998 označeným „Žaloba o zaplacení částky 500.000,- Kč“ domáhal, aby mu žalovaná (označená jako N. H., a.s.) zaplatila 500.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl v době od roku 1956 do roku 1965 zaměstnancem právního předchůdce žalované, že v tomto období byl pro své politické postoje permanentně šikanován, v důsledku čehož nemohl vykonávat práci v rámci svých skutečných schopností. Uvedeným jednáním zaměstnavatele (právního předchůdce žalované) se cítí poškozen na svých právech, neboť „byl nucen vykonávat horší a také hůře placenou práci“, a „nedosahoval takových výdělků, jakých by dosahoval za normálních okolností“. Zároveň uvedl, že „v rámci zmíněného pracovního procesu také utržil pracovní úrazy, které nebyly řádně odškodněny, a tím mu rovněž vznikla škoda jednak ztrátou na výdělku a jednak tím, že musel pak vykonávat jinou práci“.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. I když potvrdila, že žalobce byl v letech 1956-1965 zaměstnancem jejího právního předchůdce („podniku N. H., závod 19-K.“), namítá, že „žalobní návrh není konkretizován a nesplňuje titul z pohledu náhrady škody ve smyslu přísl. ust. zák. práce“.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 1.12.1998, č.j. 26 C 130/98-10, žalobce vyzval, aby ve lhůtě do 14 dnů od doručení usnesení odstranil vady svého návrhu ze dne 3.9.1998 tak, že uvede: „1/ z jakého titulu se domáhá náhrady škody ve výši 500.000,- Kč, na základě jakých skutečností tento nárok a jeho výši dovozuje a co tedy tuto částku představuje, 2/ jedná-li se o náhradu škody na zdraví, nechť vylíčí rozhodující skutečnosti, za nichž došlo k poškození zdraví, jedná-li se o úraz či nemoc z povolání a o těchto skutečnostech uvede podrobné údaje a navrhne důkazy“. Uvedené usnesení, které bylo žalobci doručeno dne 12.1.1999, obsahuje poučení o dalším postupu jak pro případ, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody z titulu pracovního úrazu, tak pro případ, že uplatnil nárok na „plnění jiné“, jakož i poučení o tom, že nebudou-li vady žaloby ve stanovené lhůtě odstraněny, soud řízení zastaví (§ 43 odst. 2 o.s.ř.).

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 13.9.1999, č.j. 26 C 130/98-35, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce, ačkoli jeho podání postrádalo náležitosti požadované ustanovením § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř., přes výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne 1.12.1998, žalobu naznačeným směrem nedoplnil; i když přípisem doručeným soudu dne 21.1.1999 na výzvu soudu reagoval (mimo jiné tak, že sdělil, že všechny potřebné údaje již soudu zaslal), vady žaloby neodstranil. Za této situace soud prvního stupně dovodil, že „návrh žalobce je i s přihlédnutím k dalším doručeným podáním a všem doručeným přílohám nadále neprojednatelný“, a to „i z hlediska vyměření soudního poplatku“; proto řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. zastavil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.1.2000, č.j. 16 Co 7/2000-61, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce podal „neprojednatelnou žalobu“, jejíž vady neodstranil ani po výzvě soudu, a proto bylo řízení ve věci důvodně zastaveno.

V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť usnesení odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci. Připouští, že na výzvu soudu nejprve reagoval přípisem ze dne 21.1.1999, v němž sdělil, že všechny potřebné údaje již soudu zaslal, avšak dále dne 3.8.1999 podal doplňující vyjádření – „dodatek k žalobě, v němž označuje různé listiny jako důkazy, které předkládá, a dále vyčísluje způsobené škody“. Žalobce má zato, že na základě výzvy soudu prvního stupně vady žaloby odstranil svým doplňujícím podáním – „dodatkem k žalobě s přílohami“, a vytýká soudům, že se „těmito jeho tvrzeními“ nezabývaly. Dovozuje, že soud prvního stupně neměl řízení zastavit, ale měl v něm dále pokračovat, příp. učinit jiná vhodná opatření, neboť se jednalo o takový nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 16 Co 7/2000-61, ze dne 27.1.2000 a usnesení Okresního soudu v Ostravě usnesením. č.j. 26 C 130/98-35, ze dne 13.9.1999, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst.1 o.s.ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst.1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§ 237 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 238a odst.1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Podle ustanovení § 238a odst.2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm.a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.

Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. rozhodnuto o zastavení řízení.

Podle hledisek uvedených v ustanovení § 238a o.s.ř. není dovolání přípustné. Potvrzujícím usnesením, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a o.s.ř., je pouze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu [§ 238a odst.1 písm.d) o.s.ř.]; o takovéto usnesení však - jak vyplývá z výše uvedeného - v posuzovaném případě nejde.

Přípustnost dovolání nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení § 239 o.s.ř. Ustanovení § 239 o.s.ř. totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující usnesení ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost vyslovuje svým rozhodnutím odvolací soud (§ 239 odst. 1), tak v případě, posuzuje-li ji dovolací soud (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Usnesení o zastavení řízení má jen procesní povahu a nerozhoduje se jím ve věci samé, tedy o důvodnosti nebo nedůvodnosti nároku uplatněného žalobou. Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu nemůže být založena rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí, roč. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.1997, sp.zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) a ani postupem podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí bylo usnesení odvolacího soudu postiženo.

K námitkám dovolatele uvedeným v dovolání nelze přihlédnout. Z hlediska případné existence jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm.b) o.s.ř.], nebo z hlediska toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci [§ 241 odst.3 písm.d) o.s.ř.], může být rozhodnutí odvolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. – přezkoumáno, jen je-li dovolání proti němu přípustné.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a protože z hledisek uvedených v ustanovení § 238a a § 239 o.s.ř. dovolání proti tomuto usnesení není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.4 věty první a § 218 odst.1 písm.c) o.s.ř. odmítl. Podle ustanovení § 243a odst.1 věty první o.s.ř. o dovolání rozhodl bez jednání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 věty první o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. prosince 2003

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru