Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1715/2007Rozsudek NS ze dne 26.08.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1715.2007.1
Dotčené předpisy

§ 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 44 odst. 2 písm. c) předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. ...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1715/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p. a.s. o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 57/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 23 Co 261/2006-372, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 3. 10. 2003 (který byl žalobci doručen dne 31. 10. 2003) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala v organizačních změnách, na základě kterých budou žalobcem zabezpečované činnosti nadále „prováděny v centrálních střediscích na pracovištích v odlišném místě výkonu práce, než je místo výkonu práce sjednané v jeho pracovní smlouvě“, a proto „bude pracovní místo žalobce zrušeno“. Žalovaná žalobci dále oznámila, že, protože nepřijal nabídku „změnit dosavadní místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě tak, aby mohl být zařazen na novém pracovišti“, a protože „nebyl ochoten přejít ani na jinou pro něj vhodnou práci“, kterou mu zároveň nabídla v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, nemůže jej dále zaměstnávat.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 1. 6. 1989, že na základě změny pracovní smlouvy ze dne 2. 4. 2002 byl zařazen do pracovní funkce disponent pojištění v oblasti neživotního pojištění s oprávněním k likvidaci a revizi pojistných událostí z pojištění majetku a že jako místo výkonu práce byla sjednána „organizační složka zaměstnavatele v R. v. Č., Š. V. region P.,“. Údaj uvedený ve výpovědi z pracovního poměru, že činnosti, které v rozsahu svých pracovních povinností vykonával, byly v důsledku organizačních změn převedeny do jiného místa výkonu práce, považuje za nepravdivý, neboť tyto činnosti jsou nadále vykonávány v regionálním středisku individuální likvidace pro v. Č.“, která je zcela totožná s adresou jeho dosavadního místa výkonu práce; došlo pouze ke změně názvu střediska, které je v organizačním řádu žalované nyní označeno jako „R., součást odboru neživotního pojištění pro region v. Č.“. Pracovní funkce disponent pojištění v oblasti neživotního pojištění zůstaly ve středisku R. zachovány, avšak po tzv. reorganizaci byly dvě z těchto funkcí obsazeny zaměstnanci do té doby agentury Ch. L. B. a Ing. P. Ř., jejichž pracovní místa na agentuře Ch. (místo vedoucího pojistných agend a místo vedoucího skupiny likvidace pojistných událostí z neživotního pojištění) byla zrušena. Žalovanou nabízené pracovní místo „pojišťovací poradce na agentuře P.“ žalobce neakceptoval z toho důvodu, že jednak „věděl o další existenci jeho pracovní funkce“, jednak „neodpovídalo dosavadním sjednaným podmínkám“.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26.10.2004, č.j. 6 C 57/2004-300, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 3. 10. 2003 je neplatná a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 1.000,- Kč. Dospěl k závěru, že výpovědní důvod není vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, neboť výpověď z pracovního poměru „skutečnosti zakládající zákonný důvod výpovědi vůbec nekonkretizuje“. Žalovaná totiž podle soudu prvního stupně ve výpovědi z pracovního poměru „vůbec nevysvětlila, jaká organizační změna vedla zaměstnavatele k podání výpovědi, jaké žalobcem zabezpečované činnosti budou prováděny v centrálních střediscích na pracovištích v odlišném místě výkonu práce, než je jeho místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě,“ a „jaké jeho pracovní místo bude zrušeno“.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 5. 2005, č.j. 23 Co 98/2005-313, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „právní úkon žalované ze dne 3. 10. 2003 – výpověď z pracovního poměru - je určitý“. Soudu prvního stupně vytknul, že při výkladu projevu vůle žalované nepřihlédl k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru „výslovně odkázala na ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce“ a také „na dosavadní způsob jednání mezi účastníky, týkající se dalšího uplatnění žalobce u žalované, tj. možnost převedení na jinou práci“; odvolací soud dovodil, že za těchto okolností „žalobce musel vědět, o jakou organizační změnu se jedná, jakou vykonává činnost, na kterém pracovišti a jaké pracovní místo bude zrušeno, když také žalovaná doložila své rozhodnutí ze dne 1. 7. 2003 o zrušení pracovních míst, včetně uvedení jména, příjmení žalobce, s označením jeho profese jako disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění“. Zdůraznil, že sám žalobce určitost právního úkonu žalované nijak nezpochybňoval a v řízení měl výhrady pouze proti důvodnosti výpovědi z pracovního poměru, zejména v tom směru, že na jeho pracovní místo ve sjednaném místě výkonu práce v P. byli převedeni jiní zaměstnanci žalované z jiného pracoviště a vykonávali totožnou činnost jako předtím žalobce.

Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č.j. 6 C 57/2004-350, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1. 6. 1989 na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 5. 1989 (v úplném znění ze dne 29. 12.2000) původně ve funkci vedoucího odboru regionu s místem výkonu práce v organizační složce „R.v. Č., Š. V., region P.“, že na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 2. 4. 2002 došlo ke změně jeho pracovního zařazení na funkci „disponent pojištění v oblasti neživotního pojištění“, že rozhodnutím generálního ředitele žalované Ing. L. B. ze dne 1. 7. 2003 byla zrušena pracovní místa zaměstnanců žalované specifikovaná v příloze tohoto rozhodnutí, a to v R. v. Č., „agentura č. R.“ - mimo jiné - pracovní místo žalobce Ing. M. P., disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění (č. 0944), že v době od vydání tohoto rozhodnutí do doby podání výpovědi z pracovního poměru žalobci byli do pracovního poměru u žalované přijati zaměstnanci s pracovními pozicemi, z nichž žádná nepředstavuje shodnou činnost s činností, kterou vykonával žalobce, že v důsledku organizačních změn u žalované bylo vyřizování likvidace pojistných událostí soustředěno do centra P. a B., že před transformací byly jednotlivé pojistné události vyřizovány likvidátory, jejichž metodické řízení a kontrolu prováděli disponenti (tedy také žalobce) a že v současné době jsou zaměstnanci ve funkci disponenta zařazeni převážně v týmu R. a struktura jejich činnosti je odlišná od činnosti disponentů před transformací. Vázán právním názorem odvolacího soudu, podle kterého je „právní úkon žalované ze dne 3. 10. 2003 – výpověď z pracovního poměru - určitý“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď z pracovního poměru žalobce u žalované nelze považovat za neplatnou, neboť žalovaná v souvislosti s podáním výpovědi žalobci splnila všechny povinnosti uložené jí ustanoveními § 46 odst. 1 písm. c) a § 46 odst. 2 zák. práce. Zdůraznil, že u zaměstnanců L. B. a Ing. P. Ř. „byly stávající pracovní funkce změněny na jiné funkční zařazení“, že „je zcela bezvýznamné, zda k tomu došlo do doby podání výpovědi žalobci či až poté, neboť ani u jednoho z těchto zaměstnanců nedošlo ke zrušení jejich stávajících pracovních míst“, že „výběr nadbytečného pracovníka je věcí žalované, tedy zaměstnavatele, kterou soud nepřezkoumává“, a že „nepřezkoumává proto ani motiv tohoto výběru a není tedy podstatné další pracovní zařazení jiných stávajících zaměstnanců žalované“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č.j. 23 Co 261/2006-372, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, neboť byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst 1 písm. c) zák. práce a žalovaná současně splnila ve vztahu k žalobci svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. S odkazem na právní názor vyjádřený ve zrušovacím usnesení ze dne 31. 5. 2005 zdůraznil, že žalobce „nutně musel vědět, o jakou organizační změnu se jedná, jakou vykonává činnost, na kterém pracovišti a jaké pracovní místo bylo zrušeno“; byl tedy s příslušnými organizačními změnami seznámen. Z přehledu organizační struktury žalované, přehledu počtu zaměstnanců před transformací a po transformaci a z přehledu pracovních profesí žalované vyplývá, že činnost disponentů pojištění na agenturách byla zcela zrušena a že došlo k úbytku zaměstnanců na pozici disponentů (č. profese 0944), že tedy fakticky došlo k redukci stavu zaměstnanců na těchto pozicích v rámci R. v. Č. Vycházel dále ze zjištění, že v rámci r. v. Č. pracovalo na pozici disponent pojištění v oblasti neživotního pojištění (č. profese 0944) před transformací celkem 10 disponentů a po transformaci, a to již v nově zřízeném regionálním pracovišti R., jen 9 disponentů, že na pracoviště R. po transformaci byli zařazeni nejen dosavadní zaměstnanci na agentuře v P. (jako např. JUDr. D. B.), ale i zaměstnanci z jiných agentur v rámci tohoto regionu (L. B., Ing. P. Ř.), a že i u zaměstnanců, kteří před transformací pracovali na agentuře v P. a po transformaci přešli na pracoviště R., docházelo ke změně jejich pracovní smlouvy ohledně místa výkonu práce (jejich dosavadní místo výkonu práce bylo zrušeno a nová pracovní smlouva, resp. její změna, obsahovala nově zřízený útvar R.). Námitku žalobce, že profesi disponenta pojištění v P. mohl vykonávat i po transformaci, odmítl s odůvodněním, že jeho pracovní smlouva zněla na místo výkonu práce – „r. v. Č., agentura P.“, že na uvedeném místě výkonu práce svoji práci vykonávat nemohl a že tuto práci nemohl beze změny pracovní smlouvy vykonávat ani v novém útvaru R.; jednalo se totiž o jiné místo výkonu práce (než podle pracovní smlouvy) a jeho přeložení do tohoto nového místa by nebylo možné provést jinak než v souladu se zákoníkem práce změnou pracovní smlouvy. Jestliže na úseku likvidační činnosti v regionu v. Č. na pozici disponent pojištění v oblasti neživotních pojištění docházelo k centralizaci této činnosti a současně k redukci počtu zaměstnanců, bylo právem zaměstnavatele provést výběr zaměstnanců, kterým nabídne další pracovní uplatnění v nově vytvořeném úseku R. či v centrálním pracovišti v P. avB. či kteří se stanou nadbytečnými.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání „ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř.“, a to „jak pro vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak pro nesprávné právní posouzení věci“. V první řadě napadá závěr soudů „ve věci určitosti právního úkonu žalované - výpovědi z pracovního poměru žalobce ze dne 3. 10. 2003“, a namítá, že odvolací soud určil výpověď žalované za určitý právní úkon ve svém zrušovacím usnesení, aniž by žalobci poskytl možnost se v ústním jednání vyjádřit, a že soud prvního stupně tento právní názor převzal, aniž by se s ním dále vypořádal, což „znemožnilo a zúžilo prostor žalobci ke své obraně“. Žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru „uvedla obecně výpovědní důvod nadbytečnost následkem organizačních změn“ a „konkrétně neurčila, v čem spatřuje nadbytečnost žalobce“; nadbytečnost žalobce přitom mohla konkretizovat již proto, že dne 1. 7. 2003 vydal generální ředitel žalované rozhodnutí o zrušení pracovních míst. Žalobce je přesvědčen, že jeho pracovní činnost disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění nebyla pro žalovanou nadbytečná, což dovozuje z pracovní smlouvy a změny organizačního řádu žalované ze dne 27. 6. 2003, č.j. (účinné od 1. 9. 2003), kterým byly zřízeny odbory neživotního pojištění v jednotlivých regionech (tedy i v Regionu VČ); má zato, že žalovaná mohla žalobce zaměstnat ve stejné funkci. Nesouhlasí ani se závěrem soudů, že pracovní činnost disponentů pojištění v oblasti neživotního pojištění byla po transformaci změněna, a namítá, že pracovní náplně těchto zaměstnanců jsou pouze redukovány, že na regionálním pracovišti se vůbec nic nezměnilo („viz list č. 280“), že pracovní funkce vykonávají zaměstnanci jen v jiném objemovém rozvrstvení a že kromě žalobce všichni zaměstnanci z východočeského regionu, kteří k datu vydání rozhodnutí o zrušení místa žalobce zastávali funkci disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění (č. profese 0944), zůstali na stejných funkcích, aniž by „prokázali svou profesi např. výběrovým řízením vyhlášeným žalovanou“. Napadá dále závěr odvolacího soudu, podle kterého nadbytečnost žalobce lze též dovodit tím, že „po transformaci došlo u žalované ke snížení počtu disponentů neživotního pojištění u č. profese 0944“ (z 10 před transformací na 9 po transformaci). Poukazuje na „přehled, který byl soudy vzat v úvahu“, z něhož – podle něj - vyplývá, že „do počtu disponentů na počátku org. změn byli do tohoto seznamu – viz list č. 335 zahrnuti i dva zaměstnanci Ing. V. F. a M. H., což neodpovídá skutkovému stavu u žalované“, neboť „již před rozhodnutím o org. změnách příkazem P-708/2003 z 27. 6. 2003 s účinností od 1. 9. 2003 tito zaměstnanci u žalované na určených pozicích disponentů nepracovali“ (Ing. F. rozvázal pracovní poměr u žalované ke dni 14. 5. 2003 a M. H. byl přeřazen na funkci metodik-školitel ke dni 1. 6. 2003), a dovozuje, že v oblasti neživotního pojištění pracovalo v profesi č. 0944 jen 8 zaměstnanců, a to včetně žalobce (JUDr. B., JUDr. U., Ing. J., Ing. Z., p. K., p. K., p. V., který vykonával funkci disponenta pojištění s oprávněním k likvidaci a revizi pojistných událostí motorových vozidel, a neměl být do tohoto porovnávaného počtu disponentů neživotního pojištění č. 0944 zařazen, a žalobce) a že tedy k žádnému snižování počtu zaměstnanců disponentů pojištění v oblasti neživotního pojištění u žalované nedošlo. Žalobce rovněž napadá závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti žalobce, „vyplývající patrně z hodnocení důkazů soudy na podkladě nepravdivé výpovědi zástupce žalované zaměstnance JUDr. Č.“, podle kterého u nových zaměstnanců žalované na středisku R., kteří tam byli zařazeni po transformaci, docházelo ke změně pracovní smlouvy, a to ohledně místa výkonu práce, s odůvodněním, že „tvrzení odvolacího soudu nemá oporu v důkazech soudního spisu“; naopak „listy č. 259-269 obsahující pracovní smlouvy zaměstnanců Ing. Ř. a p. B. takové žádné změny pracovní smlouvy s přeřazením na pracoviště R. neobsahují“; obdobně bylo postupováno při změně smlouvy ze dne 1. 10. 2003 u Ing. Z. Namítá dále, že „nadbytečnost žalobce nebyla v příčinné souvislosti se změnami v úkolech zaměstnavatele, jeho technického vybavení nebo jinými změnami“; tvrdí, že „i když probíhaly vnitřní organizační změny u žalované, žalobce vykonával práce, které neměly žádný vztah k probíhajícím změnám u tohoto zaměstnavatele“. Podle jeho názoru mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru jen proto, že „v příčinné souvislosti s tím, že pracovní funkce disponentů NŽP, profese č. 0944, zůstaly zachovány na regionální úrovni i po transformaci u žalované (viz stř. R.), převáděla na toto pracoviště i další zaměstnance z jiných pracovišť, kde jako např. v Ch., na její agentuře, zrušila pracovní místa“ (zmiňuje zaměstnance žalované Ing. Ř. a L. B.). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání „odmítl“, neboť v průběhu řízení bylo nepochybně prokázáno, že v roce 2003 došlo u žalované k rozsáhlým organizačním změnám, že v rámci těchto změn byl v R. v. Č. snížen počet pracovních míst v oblasti likvidace pojistných událostí (o 161, z toho na pracovišti v P. o 23) a že byly zrušeny všechny útvary zabývající se likvidací a správou pojištění. Připomíná, že místem výkonu práce žalobce byla „organizační složka zaměstnavatele v R. v. Č., Š. V. r. P.“, že v rámci organizační složky byl zařazen v útvaru - odbor likvidace neživotních pojištění (jako disponent pojištění v oblasti neživotního pojištění), že pracovní místa všech zaměstnanců tohoto útvaru byla postupně rušena a celý útvar byl zrušen s účinností od 1. 10. 2003; nově zřízený útvar R. není totožný s původním odborem likvidace neživotního pojištění. S poukazem na rozdílnou pracovní náplň disponenta neživotního pojištění před a po transformaci a dále na snížení počtu pracovních míst v regionu zdůrazňuje, že „na nových pracovištích nemohli být zaměstnáni všichni původní zaměstnanci“ (někteří se stali nadbytečnými), že „do nových útvarů byli převedeni pouze původní zaměstnanci regionu“ a že „je právem zaměstnavatele rozhodnout, které zaměstnance vybere“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

I když žalobce uvedl, že dovolání podává z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. „jak pro vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak i pro nesprávné právní posouzení“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. a že namítá, že řízení trpí zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je neplatnost výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobci dána dopisem ze dne 3. 10. 2003, doručeným mu dne 31. 10. 2003 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 2. 2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů - dále jen „zák. práce“.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru nebyla dovolatelem zpochybněna), že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou naposledy ve funkci „disponent pojištění v oblasti neživotního pojištění“ (č. funkce 0944) a že jako místo výkonu práce byla v pracovní smlouvě sjednána organizační složka zaměstnavatele „R. v. Č., Š. V., r. P.“. Rozhodnutím generálního ředitele žalované Ing. L. B. ze dne 1. 7. 2003 bylo v R. v. Č., v „agentuře číslo 530 R.“, zrušeno – mimo jiné -pracovní místo „disponent pojištění v oblasti neživotního pojištění (0944)“, které vykonával Ing. M. P. (žalobce). Toto opatření bylo přijato v rámci realizace organizačních změn v Č. p. a. s., v důsledku kterých dochází k útlumu některých činností v organizačních útvarech regionů a k rozvoji centrálních středisek v P. avB. V rámci agentur se nadále neprováděla žádná likvidace pojistných událostí a tato činnost přešla převážně na odbory likvidace pojistných událostí neživotního pojištění v P. a v B. a zčásti na nově zřízená R. s. individuální likvidace (R.). Dopisem ze dne 10. 9. 2003, který byl žalobci doručen dne 31. 10. 2003, žalovaná nabídla žalobci ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce pracovní místo pojišťovacího poradce v agentuře P., které žalobce odmítl. Dopisem ze dne 3. 10. 2003, který byl žalobci doručen dne 31. 10. 2003, dala žalovaná žalobci s odkazem na výše uvedené organizační změny výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Žalobce v dovolání napadá (mimo jiné) právní názor soudů „ve věci určitosti právního úkonu žalované - výpovědi z pracovního poměru žalobce ze dne 3. 10. 2003“, když namítá, že žalovaná „uvedla obecně výpovědní důvod nadbytečnost následkem organizačních změn“, a že „konkrétně neurčila, v čem spatřuje nadbytečnost žalobce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst.1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.

Okolnost, že ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření (resp. „rozlišuje jednotlivé důvody rozhodnutí zaměstnavatele, pro něž k nadbytečnosti dochází“), popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), ještě neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi. Pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i „jiné organizační změny“), odůvodňuje závěr, že ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi - nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny. Proto nelze vyloučit, že skutkový důvod výpovědi z pracovního poměru může být vymezen v podstatě shodně s obsahem zákonného důvodu (skutkové podstaty) výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Zůstává přitom mimo pochybnost, že (skutkový) důvod výpovědi musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován důvod výpovědi po stránce skutkové; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Výpovědní důvod je ve výpovědi skutkově vymezen nezaměnitelným způsobem pouze tehdy, jestliže jsou skutkové okolnosti ve výpovědi uvedeny tak, že ve svém souhrnu tvoří skutek nezaměnitelný s jinými skutky subsumovatelnými pod tutéž hypotézu právní normy. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není třeba rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, a ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 114/2003, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Dospěl-li odvolací soud k závěru (shodnému s názorem, který vyslovil již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 31. 5. 2005, č.j. 23 Co 98/2005-313), že „právní úkon žalované ze dne 3. 10. 2003 – výpověď z pracovního poměru - je určitý“, když při výkladu projevu vůle žalované přihlédl k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn (žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru „výslovně odkázala na ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, a také „na dosavadní způsob jednání mezi účastníky, týkající se dalšího uplatnění žalobce u žalované, tj. možnost převedení na jinou práci“, takže „žalobce musel vědět, o jakou organizační změnu se jedná, jakou vykonává činnost, na kterém pracovišti a jaké pracovní místo bude zrušeno, když také žalovaná doložila své rozhodnutí ze dne 1. 7. 2003 o zrušení pracovních míst, včetně uvedení jména, příjmení žalobce, s označením jeho profese jako disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění“), posoudil právní otázku určitosti vymezení výpovědního důvodu v souladu s ustálenou judikaturou.

S názorem žalobce, že jeho pracovní činnost (disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění) nebyla pro žalovanou nadbytečná a že žalovaná mohla žalobce zaměstnat ve stejné funkci, dovolací soud nesouhlasí.

Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.2.1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 57, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374).

Zaměstnanec nemusí být vždy pro zaměstnavatele nadbytečným již v době podání výpovědi [srov. dikci ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce „stane-li se zaměstnanec nadbytečným“]. Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi. Pracovní poměr podle podané výpovědi však nesmí skončit dříve, než nastala účinnost rozhodnutých organizačních změn (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise soudní rozhledy č. 11/1999, str. 374).

Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§ 27 odst. 2 zák. práce), ve které je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě se rozumí obec, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele; je-li zde souhlasná vůle účastníků, může být místo výkonu práce sjednáno velmi široce (v rámci kraje kupř. u zaměstnanců na rozvodných sítích), anebo naopak zúženě na konkrétní organizační útvar zaměstnavatele, dílnu apod., neboť zákoník práce v tomto směru smluvní volnost účastníků neomezuje. Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce.].

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že byla-li jako místo výkonu práce žalobce sjednána organizační složka žalované „R. v. Č., Š. V., region P.“, a pracovní místa disponentů neživotního pojištění v této organizační složce byla zrušena, bylo vyloučeno přidělovat žalobci práci v nově zřízeném útvaru R. bez změny sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce.

Z výše uvedeného dále vyplývá, že pro posouzení věci je podstatné to, že rozhodnutím generálního ředitele žalované Ing. L. B. ze dne 1. 7. 2003 bylo v R. v. Č., „agentura číslo R.“, pracovní místo disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění (č. 0944), které vykonával žalobce Ing. M. P., zrušeno.

Žalobce v dovolání rovněž namítá, že jeho „nadbytečnost nebyla v příčinné souvislosti se změnami v úkolech zaměstnavatele, jeho technického vybavení nebo jinými změnami“.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.

Má-li být rozhodnutí o organizační změně skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč 1999, pod č. 54).

Soudní praxe dospěla již v minulosti též k závěru, že rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, roč. 2005).

O takový případ, kdy je organizační změna realizována jinak (objektivně nastane) z důvodů nezávislých na osobě zaměstnance a kdy tedy jemu daná výpověď pro organizační změny ztrácí opodstatnění, se však v posuzované věci nejedná. Pro posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi přijatými organizačními změnami a nadbytečností žalobce, je podstatné - jak uvedeno již výše - že v rámci realizace organizačních změn v Č. p. a.s. bylo rozhodnutím jejího generálního ředitele Ing. L. B. ze dne 1. 7. 2003 zrušeno pracovní místo disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění (č. 0944) v R. v. Č., „agentura číslo 530 R.n“, které vykonával žalobce Ing. M. P., a že v důsledku tohoto rozhodnutí se žalobce stal nadbytečným. Úvahy dovolatele o tom, že žalovaná mu dala výpověď z pracovního poměru jen proto, že „převáděla na toto pracoviště i další zaměstnance z jiných pracovišť, kde jako např. v Ch., na její agentuře, zrušila pracovní místa“, přičemž zmiňuje zaměstnance žalované Ing. Ř. a L. B., na uvedeném závěru nemohou ničeho změnit, neboť nemají pro posouzení příčinné souvislosti mezi přijatými organizačními změnami a nadbytečností žalobce žádný význam. Nešlo ani o případ, že by žalovaná v době podání výpovědi z pracovního poměru (tj. ke dni 31. 10. 2003, kdy byla výpověď z pracovního poměru ze dne 3. 10. 2003 žalobci doručena), případně v průběhu výpovědní doby přijala do pracovního poměru další zaměstnance se shodnou nebo obdobnou činností, jakou vykonával žalobce.

Dalšími námitkami v dovolání žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale kritizuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutková zjištění o tom, že „činnost disponentů pojištění na agenturách byla zcela zrušena a že došlo k úbytku zaměstnanců na pozici disponentů (č. profese 0944)“, že „v rámci regionu východní Č. pracovalo na pozici disponent pojištění v oblasti neživotního pojištění (č. profese 0944) před transformací celkem 10 disponentů a po transformaci, a to již v nově zřízeném regionálním pracovišti R., jen 9 disponentů“, přičemž „struktura jejich činnosti je odlišná od činnosti disponentů před transformací“, že „na pracoviště R. po transformaci byli zařazeni nejen dosavadní zaměstnanci na agentuře v P. (jako např. JUDr. D. B.), ale i zaměstnanci z jiných agentur v rámci tohoto regionu (L. B., Ing. P. Ř.)“, a že „i u zaměstnanců, kteří před transformací pracovali na agentuře v P. a po transformaci přešli na pracoviště R., docházelo ke změně jejich pracovní smlouvy ohledně místa výkonu práce (jejich dosavadní místo výkonu práce bylo zrušeno a nová pracovní smlouva, resp. její změna, obsahovala nově zřízený útvar R.)“ odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování před soudem prvního stupně [z listinných důkazů - zejména z organizační struktury žalované, z příkazu generálního žalované P-727/2003 ze dne 3. 10. 2003, kterým se vydává „kompletní znění organizačního řádu Č. p. a.s.“, podle něhož došlo s účinností od 1. 10. 2003 ke zrušení (mimo jiné) odboru likvidace neživotního pojištění, ze seznamu rušených pracovních míst, z přehledu počtu zaměstnanců v R. v. Č. (v úseku likvidace) před transformací a po transformaci, ze srovnání pracovní náplně disponenta v oblasti neživotního pojištění před transformací a po transformaci (v týmu R.), z dohod o změně pracovních smluv zaměstnanců týmu R., z výpovědi svědkyně Ing. M. J. a z výpovědi svědka M. L.]. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.

Tvrdí-li dovolatel, že „pracovní funkce disponentů NŽP, profese č. 0944, zůstaly zachovány na regionální úrovni i po transformaci u žalované“, že „pracovní náplně disponentů pojištění v oblasti neživotního pojištění jsou po transformaci pouze redukovány, že na regionálním pracovišti se vůbec nic nezměnilo“, neboť „pracovní funkce vykonávají zaměstnanci jen v jiném objemovém rozvrstvení“, že „kromě žalobce všichni zaměstnanci z východočeského regionu, kteří k datu vydání rozhodnutí o zrušení místa žalobce zastávali funkci disponenta pojištění v oblasti neživotního pojištění (č. profese 0944), zůstali na stejných funkcích“, že „listy č. 259-269 obsahující pracovní smlouvy zaměstnanců Ing. Ř. a p. B. takové žádné změny pracovní smlouvy s přeřazením na pracoviště R. neobsahují“, a dovozuje-li, že „žalobce vykonával práce, které neměly žádný vztah k probíhajícím změnám u tohoto zaměstnavatele“, a že k žádnému snižování počtu zaměstnanců disponentů pojištění v oblasti neživotního pojištění u žalované nedošlo, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Proto také ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. stanoví, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud tak nemohl přihlížet k novým skutečnostem tvrzeným dovolatelem v té části jeho dovolání, kde upozorňuje na to, že „do počtu disponentů na počátku org. změn byli do tohoto seznamu – viz list č. 335 zahrnuti i dva zaměstnanci Ing. V. F. a M. H.“, což „neodpovídá skutkovému stavu u žalované“, neboť „již před rozhodnutím o org. změnách příkazem P-708/2003 z 27. 6. 2003 s účinností od 1. 9. 2003 tito zaměstnanci u žalované na určených pozicích disponentů nepracovali“ (Ing. F. rozvázal pracovní poměr u žalované ke dni 14. 5. 2003 a M.. H. byl přeřazen na funkci metodik-školitel ke dni 1. 6. 2003), z čehož dovozuje, že v oblasti neživotního pojištění pracovalo v profesi č. 0944 jen 8 zaměstnanců, včetně žalobce (JUDr. B., JUDr. U., Ing. J., Ing. Z., p. K., p. K., p. V., který vykonával funkci disponenta pojištění s oprávněním k likvidaci a revizi pojistných událostí motorových vozidel, a neměl být do tohoto porovnávaného počtu disponentů neživotního pojištění č. 0944 zařazen, a žalobce).

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zabýval se dovolací soud tím, zda řízení je postiženo zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., na kterou žalobce poukazuje, když namítá, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení „určil výpověď žalované za určitý právní úkon“, aniž by mu „poskytl možnost se v ústním jednání vyjádřit“, a že „soud prvního stupně tento právní názor převzal, aniž by se s ním dále vypořádal“, což mu „znemožnilo a zúžilo prostor ke své obraně“.

K projednání odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26.10.2004, č.j. 6 C 57/2004-300, odvolací soud nemusel nařizovat jednání, neboť usnesením ze dne 31. 5. 2005, č.j. 23 Co 98/2005-313, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 3. 2005) zrušil [srov. § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 3. 2005)]. Žalobci především nic nebránilo, aby se již ode dne 5. 1. 2005, kdy mu bylo doručeno odvolání žalované (od té doby znal jeho obsah a věděl, že se věcí bude zabývat odvolací soud), k tomuto odvolání písemně vyjádřil; do doby rozhodnutí odvolacího soudu, tj. do 31. 5. 2005, měl dostatečný časový prostor na to, aby své námitky ve vztahu k určitosti výpovědi z pracovního poměru – a to stále v průběhu odvolacího řízení - vznesl. I po vydání zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2005 - tedy poté, co se projednávaná věc vrátila do stádia řízení před soudem prvního stupně - měl žalobce možnost vyjádřit se k právnímu názoru zaujatému odvolacím soudem, podle kterého je „právní úkon žalované ze dne 3. 10. 2003 – výpověď z pracovního poměru - určitý“, případně navrhnout důkazy v tomto směru, avšak této možnosti - jak je zřejmé z obsahu spisu – nevyužil; v té době totiž – jak také uvedl odvolací soud ve zrušovacím usnesení – určitost výpovědi z pracovního poměru nezpochybňoval. V postupu odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně), který byl v souladu se zákonem, nelze důvodně spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem („znemožnění a zúžení prostoru žalobci ke své obraně“); namítanou zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. tedy řízení v posuzovaném případě netrpí.

Soudy proto v souladu se zákonem dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 3. 10. 2003 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je platným právním úkonem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru