Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1705/2012Rozsudek NS ze dne 29.05.2013

HeslaLhůty
Neplatnost právního úkonu
Okamžité zrušení pracovního poměru
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1705.2012.1
Dotčené předpisy

§ 56 písm. b) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 13.09.2009

§ 20 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 13.09.2009

§ 72 předpisu č. 262/2006 Sb. ve zněn...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1705/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Penny Market s. r. o. se sídlem v Radonicích, Počernická č. 257, IČO 64945880, zastoupeného Mgr. Marcelou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Slánská č. 1678/20, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Pavlem Ryšem, advokátem se sídlem v Blansku, Mahenova č. 1220/13, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 168/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2012 č. j. 49 Co 242/2012-73, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 15. 6. 2009 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „ve smyslu ustanovení § 56 zákoníku práce ukončuje okamžitě pracovní poměr“, neboť žalobce mu „od září roku 2006 neproplácí přesčasy, příplatky za odpracované soboty a neděle“.

Žalobou podanou dne 24. 6. 2009 u Okresního soudu v Blansku se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že důvody uvedené žalovaným v okamžitém zrušení pracovního poměru nejsou dány, neboť žalovanému, který u něj na základě pracovní smlouvy pracoval od 20. 9. 2006, zaplatil mzdu a příplatky za práci přesčas a za práci v sobotu a neděli, na které mu vznikl nárok, a že žalovaný mohl vzhledem ke dvouměsíční subjektivní lhůtě uvedené v ustanovení § 59 zákoníku práce okamžitě zrušit pracovní poměr pouze v případě, že by mu nebyly vyplaceny mzda nebo příplatky za práci přesčas a za práci v sobotu a neděli za období březen až květen 2009; žalobce však žalovanému mzdu s uvedenými příplatky v tomto období vyplatil. Žalobce dále v žalobě uvedl, že okamžité zrušení pracovního poměru „není důvodné“, že ale netrvá na tom, aby u něj žalovaný dále pracoval, a že proto vzhledem k ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) zákoníku práce platí, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 16. 6. 2009.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 6. 4. 2010 č. j. 6 C 168/2009-45 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16.306,- Kč k rukám advokátky Mgr. Marcely Bernardové. Dospěl k závěru, že žalovaný „nedostatečně určitě specifikoval důvod rozvázání pracovního poměru, když neuvedl, za které konkrétní období (které měsíce roku) mu nebyla vyplacena mzda, resp. příplatky za přesčasy a odpracované soboty a neděle“. Shledal, že z okamžitého zrušení pracovního poměru není zřejmé, zda uvedené příplatky žalovanému „nebyly vypláceny nikdy“, nebo pouze v některých měsících, a zda se důvod okamžitého zrušení pracovního poměru vztahuje i k období do března 2009 (u něhož by „nemohla být dodržena subjektivní lhůta ve smyslu ustanovení § 59 zákoníku práce“), popřípadě k období měsíců dubna a května 2009. Uzavřel, že pochybnosti o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru uplatněného žalovaným nelze překlenout ani „výkladem jeho vůle“, a že je proto okamžité zrušení pracovního poměru neurčité.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2012 č. j. 49 Co 242/2012-73 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Ryše. Dospěl k závěru, že žalobce v posuzované věci sice včas (ve lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce) uplatnil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru u soudu, avšak neuplatnil vůči žalovanému námitku relativní neplatnosti tohoto právního úkonu, a to ani v žalobě, která postrádá výslovný údaj o tom, že žalobce považuje okamžité zrušení pracovního poměru pro konkrétní vady za neplatné; zmínka o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je uvedena pouze v žalobním petitu, který je náležitostí žaloby jakožto procesního úkonu, a proto v něm hmotněprávní úkon není zahrnut.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v žalobě uplatnil námitku relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, i když v ní (kromě petitu) výslovně neuvedl slovo „neplatné“, neboť v žalobě uvedl, že okamžité zrušení pracovního poměru není důvodné, že netrvá na tom, aby u něj žalovaný dále pracoval, a že proto vzhledem k ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) zákoníku práce platí, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 16. 6. 2009; tento způsob i den skončení pracovního poměru byl „specifikován“ též v „zápočtovém listu“ vystaveném žalobcem. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zmínka o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je uvedena pouze v žalobním petitu, neboť žalobu je třeba posuzovat podle celého jejího obsahu. Dovolatel nepovažuje za správný ani názor odvolacího soudu, podle něhož je nezbytné dovolat se neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 20 zákoníku práce i v případě jeho neurčitosti, neboť toto ustanovení se vztahuje jen na „další případy neplatnosti právního úkonu v pracovněprávních vztazích“, jak jsou ustanovení § 19 - 21 zákoníku práce společným nadpisem označena. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 15. 6. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13. 9. 2009 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jen jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§ 141 odst. 1 zák. práce).

Právní úkon (včetně okamžitého zrušení pracovního poměru a jiných právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je v pracovněprávních vztazích neplatný, byl-li postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 37, § 38, § 39, § 40 odst. 3 až 5 a § 49a občanského zákoníku (§ 18 zák. práce) nebo v ustanoveních § 19 a § 21 zák. práce.

V případě, že byl právní úkon postižen některou z uvedených vad, nenastává jeho neplatnost bez dalšího („absolutně“). Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá; neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil (§ 20 věty první a druhá zák. práce). Právo dovolat se neplatnosti právního úkonu se promlčí, nebylo-li vykonáno před uplynutím stanovené lhůty (srov. § 329 odst. 1 zák. práce a § 100 odst. 1 a 2 a § 101 občanského zákoníku).

Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (§ 72 zák. práce). Nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru uplatněna ve stanovené lhůtě, právo zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. § 330 zák. práce).

Neplatnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je - jak je zřejmé z výše uvedeného - jen „relativní“. Právní podstata tzv. relativní neplatnosti spočívá – jak správně uvádí odvolací soud - v tom, že se právní úkon považuje - navzdory vadě, kterou je postižen - za platný, dokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn, a že se tedy v soudním (nebo jiném) řízení k neplatnosti právního úkonu nepřihlíží, nebude-li uplatněna, i kdyby její důvod byl nepochybný, a vychází se z toho, že jde o platný právní úkon; dovolal-li se neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn, nastává neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc (od počátku).

Dovolání se neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru představuje právní úkon, z něhož - jakožto projevu vůle, který lze učinit pouze jednáním a jen výslovně - musí být patrno (jako jeho tzv. podstatné náležitosti) jednak to, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního úkonu, jednak označena vada právního úkonu, která způsobila jeho neplatnost. Jedná se o jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníku pracovněprávního vztahu, jehož právní následky nastávají okamžikem, kdy byl adresátu řádně doručen (srov. též § 333 odst. 2 zák. práce).

Dovolání se neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru spadá do dispoziční volnosti toho, kdo byl takovým úkonem dotčen a kdo neplatnost nezpůsobil sám, a na úvaze (rozhodnutí) oprávněného účastníka závisí též to, pro jakou vadu ji uplatní. Může-li se oprávněný účastník rozhodnout, zda se neplatnosti právního úkonu vůbec dovolá, pak musí být v pracovněprávních vztazích respektováno též to, pro jaké vady namítal neplatnost právního úkonu. V případě, že byla oprávněným účastníkem namítnuta relativní neplatnost právního úkonu, může být v soudním (nebo jiném) řízení uvažována z důvodu jen těch vad, které podle jeho názoru neplatnost způsobily a které proto ve svém projevu vůle označil.

Neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je třeba, kromě dovolání se jejich neplatnosti ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce, uplatnit také - jak vyplývá z ustanovení § 72 zák. práce - podáním žaloby u soudu. Chce-li tedy zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru učiněného druhým účastníkem, musí podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby se dovolal neplatnosti tohoto právního úkonu a kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty právo k podání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně, aniž by bylo právně významné, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru byl vadný a že se oprávněný účastník neplatnosti právního úkonu dovolal.

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že dovolání se neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce na jedné straně a včasné podání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou ve smyslu ustanovení § 72 zák. práce na straně druhé jsou – jak správně uvádí odvolací soud a jak uvedl Nejvyšší soud České republiky již v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 660/2009, uveřejněném pod č. 20 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011 - (samostatnými) předpoklady, které musí být (oba) splněny k tomu, aby soud svým rozhodnutím určil (mohl určit) zaměstnancem nebo zaměstnavatelem požadovanou neplatnost právního úkonu. Oprávněný účastník se může dovolat neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru nejen před zahájením soudního řízení nebo v žalobě, ale i kdykoli v průběhu řízení, a to až do vyhlášení (vydání) rozhodnutí, kterým se řízení o věci končí, samozřejmě jen tehdy, připouští-li to pravidla občanského soudního řízení.

Protože jde o hmotněprávní úkon, může být dovolání se neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou učiněno také vůči soudu; v tomto případě je účinné vůči druhému účastníku pracovního poměru od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl (srov. § 41 odst. 3 o. s. ř.). Vůči soudu se může účastník občanského soudního řízení dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce nepochybně mimo jiné prostřednictvím žaloby nebo jiného podání (úkonu).

Při posouzení, zda žalobce učinil prostřednictvím žaloby hmotněprávní úkon, je třeba vzít v úvahu, že žaloba (§ 79 o. s. ř.) je procesním úkonem, že údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), a vylíčení rozhodujících skutečností jsou náležitostmi procesního úkonu, a že proto žaloba samotná a vylíčení jejích náležitostí v sobě bez dalšího neobsahuje úkon hmotněprávní; judikatura soudů proto již dříve dospěla např. k závěru, že návrh na vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v žalobě, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994 sp. zn. 2 Cdo 3/94, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Na druhé straně požadavek na vylíčení náležitostí žaloby nebrání tomu, aby do žaloby byl zahrnut hmotněprávní úkon, obsahuje-li žaloba kromě svých náležitostí jakožto procesního úkonu také vylíčení náležitostí hmotněprávního úkonu, který žalobce tímto způsobem vyjádřil (projevil). Obsahuje-li tedy žaloba kromě náležitostí procesního úkonu (§ 42 odst. 4, § 79 odst. 1 o. s. ř.) také projev vůle žalobce směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, je odůvodněn závěr, že žalobce učinil prostřednictvím žaloby vůči soudu hmotněprávní úkon (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 660/2009, uveřejněný pod č. 20 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011).

Podstatnými náležitostmi hmotněprávního úkonu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu v pracovněprávních vztazích ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce jsou - jak již bylo uvedeno výše a jak také správně uvedl odvolací soud - uplatnění „relativní“ neplatnosti právního úkonu (náležitě v námitce individualizovaného) a označení (vylíčení) vad právního úkonu, které způsobily (měly podle jednajícího způsobit) jeho neplatnost; náležitosti tohoto komisivního hmotněprávního úkonu musí být vyjádřeny výslovně.

Se závěrem odvolacího soudu, že žaloba neobsahuje projev vůle, kterým se žalobce dovolává relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť postrádá výslovný údaj o tom, že žalobce považuje okamžité zrušení pracovního poměru pro konkrétní vady za neplatné, však dovolací soud nesouhlasí.

Vůle účastníka pracovněprávního vztahu má právem předpokládané (sledované) účinky, jen jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1272/2012).

Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku, § 18 zák. práce). Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1713/98).

V posuzovaném případě žalobce ve své žalobě mimo jiné uvedl, že okamžité zrušení pracovního poměru „není důvodné“, že ale netrvá na tom, aby u něj žalovaný dále pracoval, a že proto vzhledem k ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce platí, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 16. 6. 2009. Uvedeným slovním vyjádřením, které je třeba interpretovat ve spojení s textem ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce, na něž toto vyjádření odkazuje a jež upravuje skončení pracovního poměru v případě, že zaměstnavatel, se kterým zaměstnanec neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, netrvá na tom, aby zaměstnanec u něho dále pracoval, jakož i ve spojení s dalším obsahem žaloby, dal žalobce zřetelně najevo, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru, k němuž žalovaný přistoupil dopisem ze dne 15. 6. 2009, za neplatné, že ale netrvá na tom, aby žalovaný u něj dále pracoval. Protože žalobce označil v žalobě i vady okamžitého zrušení pracovního poměru, které způsobily (měly podle něj způsobit) jeho neplatnost, je opodstatněn závěr, že žaloba kromě náležitostí procesního úkonu (§ 42 odst. 4, § 79 odst. 1 o. s. ř.) obsahuje i podstatné náležitosti hmotněprávního úkonu dovolání se relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem žalovaného ze dne 15. 6. 2009 ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2013

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru