Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1650/2012Usnesení NS ze dne 19.03.2013

HeslaOkamžité zrušení pracovního poměru
Přípustnost dovolání
Rodičovská dovolená
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1650.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31....

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1650/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, V Zátiší č. 547, proti žalovanému Gymnáziu Čelákovice, příspěvkové organizaci se sídlem v Čelákovicích, J.A. Komenského č. 414, IČO 43755054, zastoupenému JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. č. 23, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 154/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011 č.j. 23 Co 427/2011-181, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Páska, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. č. 23.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 13. 12. 2011 č.j. 23 Co 427/2011-181, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 19.5.2011 č.j. 19 C 154/2008-147, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, provedené dopisem žalovaného ze dne 17.6.2008, je neplatné“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Odvolací soud (vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2010 č.j. 21 Cdo 3533/2009-96, kterým byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10.3.2009 č.j. 23 Co 54/2009-54 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 23.10.2008 č.j. 19 C 154/2008-31, a věc byla vrácena Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení) vyložil otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, uzavřel-li zejména, že „ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru zde nebyla překážka k tomuto postupu ze strany žalovaného ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 zák. práce“, neboť žalobce „nesplňoval předpoklady pro poskytnutí rodičovské dovolené ve smyslu ustanovení § 196 zák. práce“, ani „neprokázal, že by na základě rozhodnutí příslušného orgánu převzal nezl. T. Š. (nyní Š.) do péče nahrazující péči rodičů“ ve smyslu ustanovení § 197 zák. práce, a že z hlediska důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru „útok na spoluzaměstnance, natož nadřízeného, v jakékoliv formě nepochybně je“ porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a to zvlášť hrubým způsobem; v souladu se zákonem, ustálenou judikaturou, i právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve výše uvedeném rozsudku, na němž dovolací soud i v současné době setrvává a nemá důvod jej jakkoliv měnit.

Žalobce v dovolání zejména uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu „má v řadě ohledů zásadní právní význam“. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající podle jeho názoru v tom, že, soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, aniž by před tím proběhla „řádná porada senátu“, přičemž odvolací soud považuje vliv této skutečnosti na „zákonnost přijatého rozsudku“ za „bezpředmětný“ a „upírá tak žalobci právo na spravedlivý proces“, a zároveň nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil) vychází (zejména, že „ze strany žalobce nebylo řádně požádáno o poskytnutí rodičovské dovolené, že nenastoupil řádnou rodičovskou dovolenou, neboť „nebyl v době svého domnělého nástupu na rodičovskou dovolenou otcem dítěte nezletilého T. Š.“, a „nemohl tedy ani za stavu, že byl otcem biologickým, ve smyslu ustanovení § 196 zák. práce nastoupit platně na rodičovskou dovolenou s jmenovaným nezletilým dítětem“, a „žádným způsobem neprokázal, že by ze strany příslušného orgánu bylo vydáno rozhodnutí“ podle ustanovení § 7 odst. 10 zák. č. 117/1995, „na základě kterého by žalobce převzal nezletilého T. Š. do péče nahrazující péči rodičů ve smyslu § 197 odst. 1 zák. práce“, když takovým rozhodnutím není „ani rozhodnutí Úřadu práce Praha – východ ze dne 6.6.2008, kterým bylo vyhověno žádosti žalobce ze dne 29.5.2008 o přiznání rodičovského příspěvku na dítě T. Š.“, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť „došlo k fyzickému napadení nadřízené“, jež byla „následně v pracovní neschopnosti“ v rozsahu 16 dnů, a že je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že „k útoku došlo v prostředí školy“, tohoto „excesu se dopustil pedagog“, „který by měl na výchovu dětí naopak působit kladným příkladem“, a že napadenou byla žena).

Dovolatel předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (zejména, že byl „v dobré víře, že nastoupil řádnou rodičovskou dovolenou“, a že řádně o nastoupení na rodičovskou dovolenou požádal „v souladu s praxí u zaměstnavatele“, přičemž mu „nebyla doručena dodatečná výzva zaměstnavatele k objasnění okolností jeho překážek v práci“, když od 11.6.2008 nadále žalobce „beze sporu na rodičovské dovolené nesporně byl, neboť k tomuto dni „dodatečně“ „nabylo právní moci rozhodnutí soudu o určení otcovství“, a byla tak „odstraněna vada“, pro kterou „nesplňoval formální požadavky pro čerpání“ rodičovské dovolené), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o tom, že v době, kdy s ním zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr (tj. 17. 6. 2008), byl již „objektivně oprávněně na rodičovské dovolené“, neboť ke dni 11. 6. 2008 nabylo právní moci „rozhodnutí o určení otcovství syna žalobce“, a byly tak „splněny podmínky vzniku nároku“ žalobce „na poskytnutí rodičovské dovolené“, a okamžité zrušení jeho pracovního poměru je tak „protiprávní a neplatné“.

Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč [srov. § 8, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Martin Pásek, Ph.D. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 588,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému náklady dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru