Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1648/2000Usnesení NS ze dne 24.01.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1648.2000.1

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1648/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. K., zemřelé dne 25. prosince 1992, za účasti A) S. S., B) Z. S., C) K. S., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. II D 699/93, o dovolání Sylvy Stankušové proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2000 č.j. 18 Co 232/99-155, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7.4.1993 č.j. II D 699/93-5 bylo zahájeno řízení o dědictví po J. K., zemřelé dne 25.12.1992. Provedením úkonů v řízení o dědictví byl pověřen notář JUDr. M. Š.

Městský soud v Brně poté, co byl proveden soupis aktiv a pasiv dědictví, usnesením ze dne 19.11.1996 č.j. II D 699/93-64 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky a čistou hodnotu dědictví ve výši 589.000,- Kč, schválil dohodu dědiců Z. S. a K. S., podle které K. S. nabyl "id. polovinu nemovitostí - dům čp. 1107 na par.č.603, par. č. 603 zastavěná plocha o vým. 161 m2, vše zapsáno na LV č. 2823 pro obec B., k.ú. Ž. u Katastrálního úřadu B" a Z. S. nabyla "id. polovinu nemovitostí - dům čp. 1107 na par.č.603, par. č. 603 zastavěná plocha o vým. 161 m2, vše zapsáno na LV č. 2823 pro obec B., k.ú. Ž. u Katastrálního úřadu B.", bytové zařízení do jednoho pokoje (zejména postel, skříň, noční stolek), ošacení zemřelé a 8 kusů obrazů, a rozhodl, že notáři M. Š. se stanoví odměna ve výši 6.890,- Kč a "hotové výdaje" ve výši 92,- Kč a že z celkové částky 6.982,- Kč jsou povinni notáři uhradit K. S. částku 3.480,- Kč a Z. S. 3.502,- Kč. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel ze závěru, že dědici zůstavitelky jsou Z. S. a K. S. Svoji dceru S. S. zůstavitelka vydědila. Dcera zůstavitelky sice podala u soudu - jak jí bylo v dědickém řízení uloženo - návrh na určení, že důvod vydědění není dán, avšak vzala jej zpět.

K odvolání S. S. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.12.1997 č.j. 18 Co 289/97-90 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že v řízení postupoval podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.1993, ačkoliv zůstavitelka zemřela dne 25.12.1992 a dědictví mělo být ve smyslu ustanovení čl. II bodu 1 a 2 zákona č. 263/1992 Sb. projednáno především podle ustanovení zákona č. 95/1963 Sb. ve znění účinném v době smrti zůstavitelky. Uvedené pochybení pak mělo mimo jiné za následek, že soud prvního stupně poté, co S. S. vzala zpět žalobu, jejíž podání jí bylo uloženo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14.2.1994 č.j. II D 699/93-32, pokračoval v dědickém řízení bez zřetele k ní. Správně měl vycházet z ustanovení § 18 zákona č. 95/1963 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); za situace, že řízení o žalobě S. S. na určení, že není dán důvod vydědění uvedený zůstavitelkou v listině pořízené dne 2.2.1990, bylo zastaveno, mělo být o tom, zda je či není dán důvod vydědění, rozhodnuto v dědickém řízení. Do rozhodnutí o této otázce (buď formou samostatného rozhodnutí nebo vyřešením předběžné otázky v rámci "meritorního" rozhodnutí) je třeba S. S. považovat za v úvahu přicházející dědičku zůstavitelky a za účastnici řízení.

Dovolání S. S. proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26.8.1998 č.j. 21 Cdo 1313/98-107 odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Městský soud v Brně poté usnesením ze dne 9.4.1999 č.j. II D 699/93-136 rozhodl, že S. S. "nedědí, neboť se dopustila úmyslného trestného činu proti zůstavitelce". Soud prvního stupně zjistil, že S. S. byla pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4.7.1984 č.j. 4 T 21/84-161 uznána vinnou, že se vůči zůstavitelce dopustila úmyslného trestného činu poškozování cizích práv podle ustanovení § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Protože jí zůstavitelka tento trestný čin nikdy neodpustila, dospěl soud prvního stupně k závěru, že u S. S. je dán důvod dědické nezpůsobilosti podle ustanovení § 469 obč. zák.

K odvolání Sylvy Stankušové Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28.1.2000 č.j. 18 Co 232/99-155 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že důkaz rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4.7.1984 č.j. 4 T 21/84-161, na základě kterého dovodil, že se S. S. dopustila úmyslného trestného činu vůči zůstavitelce, neprovedl postupem podle § 129 odst. 1 o.s.ř., neboť k jednání dne 20.1.1999, při kterém byla tato listina přečtena, nebyli řádně předvoláni všichni účastníci, resp. jejich zástupci, a další jednání, nařízené na den 29.3.1999, se již nekonalo. Závěr soudu prvního stupně proto nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se po řádném provedení důkazu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4.7.1984 č.j. 4 T 21/84-161 zabýval ověřením důvodnosti tvrzení S. S., že si "se zůstavitelkou všechno dávno vysvětlily a vzájemně odpustily, a aby zvážil význam řízení probíhajícího u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 219/96 pro rozhodnutí o dědictví po zůstavitelce.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala S. S. z důvodu uvedeného v ustanovení § 237 odst.1 písm.d) o.s.ř.) dovolání. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9.5.1996 č.j. 38 Co 146/95-35 potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3.4.1995 č.j. 17 C 126/94-20, kterým bylo zastaveno řízení o určení neplatnost závěti a důvodu vydědění vedené pod sp. zn. 17 C 125/94, jsou podle jejího názoru jakákoliv další rozhodnutí soudů obou stupňů poté vydaná "irelevantní" a dochází jimi k obnově řízení, které bylo pravomocně skončeno. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že řízení "ve věci 47 C 219/96" dosud nebylo skončeno, a "odmítá úvahu odvolacího soudu, aby v dalším řízení měl být znevážen význam průběhu tohoto řízení". Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Podle ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle § 238a odst. 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 1 a 2). Dovolání však není podle § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině (§ 239 odst. 3 o.s.ř.).

S. S. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ustanovení § 238a a § 239, neboť nejde ani o potvrzující ani o měnící usnesení odvolacího soudu. Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu může být tedy přípustné pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Námitka dovolatelky, že usnesení odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o.s.ř., tedy že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, není důvodná.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. § 159 odst. 3, § 167 odst. 2 o.s.ř.) brání tomu, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo rozhodnuto, a týká-li stejného předmětu řízení a stejných osob.

Předmětem tohoto řízení je vypořádání dědictví po J. K., zemřelé dne 25.12.1992, a v rámci tohoto řízení je řešena otázka dědické nezpůsobilosti S. S. Z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by dědictví po J. K. již bylo pravomocným rozhodnutím skutečně vypořádáno nebo že by bylo pravomocně rozhodnuto o otázce dědické nezpůsobilosti S. S.; napadeným usnesením odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 9.4.1999 č.j. II D 699/93-136, kterým byla vyslovena dědická nezpůsobilost S. S., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Již z tohoto závěru je nepochybné, že o stejné věci, která je předmětem tohoto řízení, dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, a že usnesení odvolacího soudu vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm.d) o.s.ř. nemůže být postiženo.

V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 126/94 šlo o určení, že právní úkon o vydědění S. S., učiněný zůstavitelkou J. K. v její poslední vůli ze dne 2.2.1990, je neplatný a že tato poslední vůle zůstavitelky je neplatná. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9.5.1996 sp. zn. 38 Co 146/95-35 bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3.4.1995 č.j. 17 C 126/94-20, kterým bylo toto řízení zastaveno. Těmito pravomocnými soudními rozhodnutími nevznikla překážka k projednání a rozhodnutí této dědické věci a ani otázky dědické nezpůsobilosti S. S., a to jednak proto, že předměty těchto řízení jsou odlišné, jednak proto, že překážku věci pravomocně rozhodnuté tvoří toliko rozhodnutí soudu ve věci samé (a nikoliv například rozhodnutí o zastavení řízení).

Na závěr o tom, zda usnesení odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o.s.ř., nemůže mít vliv ani skutečnost, že dovolatelka znovu podala proti K. S. a Z. S. žalobu na určení, že důvod k jejímu vydědění uvedený v poslední vůli zůstavitelky ze dne 2.2.1990 není dán a že tato poslední vůle je neplatná, která je vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 219/96 a o níž - jak uvádí dovolatelka - dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Podáním této žaloby totiž nevznikla ve vztahu k dědickému řízení žádná, z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. významná, překážka, pro kterou by muselo být dědické řízení po J. K. zastaveno nebo pro kterou by v něm nemohla být řešena otázka dědické nezpůsobilosti S. S. Odmítá-li dovolatelka "úvahu" odvolacího soudu, že by v dalším řízení o této dědické věci měl být zvážen význam řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 219/96, pak vyjadřuje nikoliv dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst.1 písm.d) o.s.ř. (nebo jiný v ustanovení § 237 odst.1 uvedený dovolací důvod), ale nesouhlas s důvody uvedenými v napadeném usnesení; z tohoto hlediska však usnesení odvolacího soudu nemohlo být přezkoumáno.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o.s.ř. postiženo. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání z jiných důvodů není přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání S. S. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. ledna 2001

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru