Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1600/2012Usnesení NS ze dne 19.03.2013

HeslaVady podání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1600.2012.1
Dotčené předpisy

§ 79 odst. 1 o. s. ř.

§ 43 o. s. ř.

§ 239 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1600/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická č. 917/19, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí č. 162/3, IČO 75032333, zastoupenému JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Výstaviště č. 67, o určení, že žalovaný postupoval vůči žalobkyni diskriminačně, o odstranění diskriminace a o návrhu na vydání rozsudku o uznání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 11/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 10. prosince 2010 č.j. 28 Co 483/2010-171, ve znění usnesení ze dne 23. května 2011 č.j. 28 Co 483/2010-183, takto:

Usnesení městského soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o odmítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému „odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci, a to realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného konaných v lednu r. 2006“, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. června 2010 č.j. 23 C 11/2006-143 v části výroku II. o odmítnutí žaloby se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „žalovaný postupoval vůči žalobkyni jako uchazečce o zaměstnání ředitele územního odborného pracoviště žalovaného pro modelovou prezentaci národních kulturních památek v Čechách formou správy státního zámku Sychrov v Sychrově diskriminačně a v rozporu s dobrými mravy, když realizoval výběrové řízení na neexistující pracovní místo a poskytl jí nepravdivé informace o možnosti zaměstnání“, a aby byla žalovanému uložena povinnost „odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci, a to realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného konaných v lednu r. 2006“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se dne 24.1.2006 spolu s dalšími uchazeči zúčastnila výběrového řízení na místo ředitele územního odborného pracoviště – Správa státního zámku Sychrov (dále jen „ÚOP-SSZS“), „které již de jure neexistovalo“, neboť existence této organizační složky žalovaného „po 23.1.2006 by byla v rozporu s čl. II odst. 1 Statutu NPÚ II, a pokud existovalo toto pracovní místo de facto, tak pouze 3 dny, tj. ve dnech 30.1.-1.2.2006“, tedy do té doby, než žalovaný „zveřejnil dne 2.2.2006 informaci, že generální ředitel rozhodl o vzniku dvou nových ÚOP“ mj. v Liberci pro Liberecký kraj, „které v pravomocích nahradí stávající pracoviště v Sychrově“ a jehož ředitelem „bude jmenován PhDr. M. K., který zvítězil v nedávno konaném výběrovém řízení“, ve kterém žalobkyně neuspěla. Uvedený postup žalovaného žalobkyně „považuje za svou diskriminaci jako uchazeče o místo ředitele ÚOP-SSZS i potenciálního uchazeče o místo ředitele ÚOP v Liberci“. Kromě toho žalobkyně spatřuje diskriminaci „také v tom, že místo ředitele ÚOP v Liberci bylo obsazeno bez výběrového řízení, neboť výběrové řízení na toto místo se vůbec nekonalo, a žalovaný svým matoucím prohlášením (že nové ÚOP v Liberci v pravomocích nahradí stávající pracoviště v Sychrově) vědomě uvádí informace, které neodpovídají skutečnosti“.

V průběhu řízení žalobkyně dne 16.1.2008 podala návrh na vydání rozsudku pro uznání s odůvodněním, že se žalovaný „ve lhůtě stanovené usnesením podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. (doručeným žalovanému dne 14.9.2006) nevyjádřil, přičemž nesdělil soudu vážné důvody, které mu brání se ve stanovené lhůtě vyjádřit (§ 114b odst. 5 o.s.ř.)“.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 23.9.2009 č.j. 23 C 11/2006-99 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně podanou žalobu „ve smyslu ust. § 43 odst. 2 o.s.ř.“ odmítl za situace, kdy žalobkyně ani přes opakovanou výzvu podle ustanovení § 43 o.s.ř., kde soud „podrobně popsal jak má žalobkyně a v čem žalobu doplnit“, ve stanovené lhůtě svoji žalobu vykazující „takové vady podání, které ji činí nesrozumitelnou, neurčitou a nejasnou“, nedoplnila, resp. její doplnění odmítla.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.2.2010 č.j. 28 Co 51/2010-115 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „napadené usnesení bylo vydáno v nesprávném obsazení soudu“, neboť „odmítnout žalobu podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. může v pracovních věcech jen senát“. Nad rámec této výtky, pro kterou napadené rozhodnutí zrušil, odvolací soud „pro úplnost“ uvedl, že sdílí názor soudu prvního stupně, že žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhá odstranění diskriminace, je „v rozporu s ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř., neboť navrhované vymezení povinnosti žalovaného nelze převzít do výroku materiálně vykonatelného soudního rozhodnutí“, zatímco ve zbývající části žaloba podle názoru odvolacího soudu „neurčitá ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. není“, neboť „žalobkyní navrhované určení bezpochyby lze, za předpokladu, že bude ve sporu úspěšná, do výroku soudního rozhodnutí převzít“.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 10.6.2010 č.j. 23 C 11/2006-143 zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání „ohledně výroku, aby soud určil, že žalovaný postupoval vůči žalobkyni jako uchazečce o zaměstnání ředitele územního odborného pracoviště žalovaného pro modelovou prezentaci národních kulturních památek v Čechách formou správy státního zámku Sychrov v Sychrově diskriminačně a v rozporu s dobrými mravy, když realizoval výběrové řízení na neexistující pracovní místo a poskytl jí nepravdivé informace o možnosti zaměstnání“ (výrok I.), a zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání a zároveň odmítl „návrh žalobkyně, ve kterém požaduje uložení povinnosti žalovanému odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci, a to realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného konaných v lednu r. 2006“ (výrok II.). Soud prvního stupně shledal důvody pro zamítnutí návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání v případě výroku I. v tom, že „se jedná o věc, ve které nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu § 99 odst. 1,2 o.s.ř.“, a v případě výroku II. v „neprojednatelnosti tohoto dílčího návrhu“, jehož vady žalobkyně přes výzvu soudu neodstranila, neboť – jak zdůraznil – „soud nemůže vydat rozsudek pro uznání, jsou-li tu podmínky pro odmítnutí návrhu, byť by nastala fikce uznání“, protože „by nebylo patrno, čeho se uznání týká, je-li návrh nesrozumitelný a nejasný“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.12.2010 č.j. 28 Co 483/2010-171, ve znění opravného usnesení ze dne 23.5.2011 č.j. 28 Co 483/2010-183, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže odmítl a zároveň zamítl návrh na vydání rozsudku pro uznání ohledně části žaloby, ve které se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému odstranit její diskriminaci spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci, neboť odvolací soud „nemá důvod odchylovat se od svého závěru, který již vyjádřil v předchozím usnesení, že v této části je žalobní požadavek žalobkyně materiálně nevykonatelný“, přičemž žalobkyně, ač byla řádně poučena o nutnosti v tomto směru žalobu upravit, takto neučinila, naopak výslovně to odmítla. Jde-li o druhou část žaloby, v níž se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný postupoval vůči žalobkyni jako uchazečce o zaměstnání ředitele územního odborného pracoviště žalovaného pro modelovou prezentaci národních kulturních památek v Čechách formou správy státního zámku Sychrov v Sychrově diskriminačně a v rozporu s dobrými mravy, pak podle názoru odvolacího soudu „tato část výroku sice byla schopna projednání, ovšem obě výrokové části spolu úzce souvisí, vycházejí ze stejných skutkových tvrzení a shodných důkazních návrhů“. I když se odvolací soud „neztotožňuje“ se závěrem soudu prvního stupně, že v této části žaloby se jedná o věc, ve které nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu stanovení § 99 o.s.ř., povaha věci podle jeho názoru „neumožňovala postup dle § 114b odst. 1 o.s.ř., který soud zvolil“, a proto „nemohlo dojít k fikci uznání nároku, byť je skutečností, že žalovaný se po poučení ze strany soudu ve stanovené 30-ti denní lhůtě u žalobě nevyjádřil“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vyslovila „zásadní“ nesouhlas s tím, že soudy obou stupňů odmítly část jejího žalobního návrhu z důvodu jeho neurčitosti a „údajné“ materiální nevykonatelnosti. Podle jejího názoru oba soudy „zcela nedostatečně specifikovaly“, v čem spatřují „údajnou“ nevykonatelnost navrhovaného rozsudečného výroku, když dovolatelka „má za to, že výrok rozhodnutí, do kterého by byl převzat, by byl bez dalšího vykonatelný“. Žalobkyně se domnívá, že „vůbec nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení o odmítnutí žaloby, a s tím související zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání“, neboť – jak zdůraznila – žaloba obsahovala „veškeré zákonem předpokládávané náležitosti, byla zcela určitá a srozumitelná, a jako taková byla i soudem prvního stupně již projednávána“. Má za to, že tím, že soud „zcela nesprávně aplikoval procesně právní předpisy“, byla žalobkyně „zbavena práva na meritorní projednávání věci před soudem, čímž bylo porušeno její právo na přístup k soudu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně jednak v části, v níž byl zamítnut návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání ohledně obou žalobních nároků, a jednak v části, v níž by odmítnuta část žaloby, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému „odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci, a to realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného konaných v lednu r. 2006“. Protože jde o odlišná procesní rozhodnutí, je třeba přípustnost dovolání žalobkyně ve vztahu k těmto jednotlivým částem napadeného usnesení odvolacího soudu posuzovat samostatně.

Přípustnost dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání ohledně obou žalobních nároků, podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.9.2003 sp.zn. 20 Cdo 1211/2002, uveřejněném pod poř. č. 173 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003). Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání žalobkyně v tomto směru nevyplývá ani z ustanovení §§ 238 až 239 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v této části - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolací soud se zabýval dále otázkou přípustnosti dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí části žaloby, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném odstranění její diskriminace. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., protože jde o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně směřující proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí části žaloby, je opodstatněné.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) též náležitosti uvedené v ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., tedy mimo jiné i vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit).

Žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný. Musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností obsažené v žalobním petitu musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl v intencích ustanovení § 261a o.s.ř. po materiální stránce vykonatelný). Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány; současně soud musí svým rozhodnutím žalobní petit vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.) překročit. V žalobě musí tedy být přesně, určitě a srozumitelně označena povinnost, která má být soudním rozhodnutím žalovanému uložena [v případě žaloby podané podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř.], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li žalobce ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není]. Soud přitom nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozsudku nebo jiného rozhodnutí ve věci samé stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal; při formulaci výroku rozhodnutí však musí dbát o to, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 1 až 200za. Komentář, 1. vydání. Praha, C. H. Beck, str. 506).

Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o.s.ř.). Cílem úpravy postupu soudu při odstraňování vad podání je dát účastníku možnost, aby, i když je jeho podání (žaloba) nezpůsobilé projednání, tento nedostatek napravil a soud mohl k (po opravě již projednatelnému) podání přihlédnout.

Žaloba je z pohledu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. vadným podáním mimo jiné tehdy, je-li údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), neurčitý nebo nesrozumitelný, neboť vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Vadou žaloby naproti tomu není okolnost, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem, nebo vycházel-li žalobce při vymezení toho, čeho se žalobou domáhá, z nesprávného (chybného) právního názoru způsobeného například omylem v hmotněprávní kvalifikaci uplatněného nároku. V takovém případně soud žalobu neodmítne, ale zamítne.

V projednávané věci žalobkyně v žalobě ze dne 10.2.2006 ve vylíčení rozhodujících skutečností zpochybnila postup žalovaného v souvislosti s obsazováním pracovního místa ředitele územního odborného pracoviště – Správy státního zámku Sychrov a pracovního místa ředitele územního odborného pracoviště v Liberci, který z důvodů uvedených v žalobě považovala ve vztahu ke své osobě jako uchazečce (resp. „potenciální“ uchazečce) o tato místa za diskriminační. V údaji o tom, čeho se žalobou domáhá (v tzv. žalobním petitu) vyslovila – mimo jiné - požadavek, aby soud žalovanému uložil povinnost „odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci, a to realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného konaných v lednu r. 2006“. Na dvojí výzvu Obvodního soudu pro Prahu 1 provedenou usneseními ze dne 5.11.2008 č.j. 23 C 11/2006-82 a ze dne 25.2.2009 č.j. 23 C 11/2006-86 k doplnění žaloby „tak, aby obsahovala formulaci navrhovaného rozsudečného výroku v takovém znění, aby v případě jeho převzetí do vyhovujícího rozhodnutí byl výrok rozsudku vykonatelný“, žalobkyně nereagovala, respektive v druhém případě výslovně odmítla výzvě vyhovět.

S názorem odvolacího soudu, že žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému odstranit její diskriminaci, je neurčitá, neboť z ní „není bez pochybností zřejmé, co konkrétního má žalovaný dle návrhu žalobkyně vykonat“, a „navrhované vymezení povinnosti žalovaného tak nelze převzít do výroku materiálně vykonatelného soudního rozhodnutí“, a že tento nedostatek, který nebyl v průběhu řízení ani přes řádnou výzvu soudu odstraněn, brání pokračování v řízení, dovolací soud nesouhlasí.

Z obsahu žaloby ze dne 10.2.2006 v souvislosti s vylíčením rozhodujících skutečností bez pochybností vyplývá, čeho se žalobkyně žalobou podanou podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. domáhá, tedy jaká povinnost má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Žalobkyně v žalobě přesně a jednoznačně uvedla, že požaduje, aby byla žalovanému uložena povinnost „odstranit diskriminaci žalobkyně“, kterou žalobkyně spatřuje v tom, že „jí nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci“, a zároveň zde žalobkyně určitě a srozumitelně uvedla, jakým způsobem má žalovaný tuto povinnost splnit [„realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného konaných v lednu r. 2006“]. Vzhledem k tomu, že procesněprávní předpisy stanoví rovněž způsob, jakým lze tuto povinnost, kdyby byla žalovanému uložena ve výroku pravomocného soudního rozhodnutí, vykonat (ukládáním pokut povinnému až do výše 100.000,- Kč - srov. § 351 o.s.ř.), a stanoví i lhůtu k jejímu plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku, příp. soud může v odůvodněných případech určit lhůtu delší - srov. § 160 odst. 1 o.s.ř.), nelze důvodně uvažovat o tom, že převzetí takového žalobního petitu, který – podle svého obsahu - představuje uplatnění nároku podle ustanovení § 4 odst. 10 písm. b) podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a doplňků, do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Dospěl-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Protože napadené potvrzující usnesení odvolacího soudu o odmítnutí části žaloby, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném odstranění její diskriminace, není správné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení v rámci věcného projednání žaloby soud prvního stupně (příp. odvolací soud) neopomene, že při rozhodování o tom, zda v posuzované věci došlo ze strany žalovaného k diskriminaci žalobkyně při uplatňování práva na zaměstnání, je třeba mít na zřeteli, že ne každé pochybení žalovaného lze hodnotit jako diskriminaci. Za diskriminační lze podle ustálené judikatury (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněného pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.2012 sp. zn. 21 Cdo 4586/2010) označit pouze takové jednání žalovaného (v komisivní nebo omisivní podobě), které by přímo nebo nepřímo směřovalo ke znevýhodnění žalobkyně ve srovnání s jinými (ostatními) uchazeči o zaměstnání a jehož pohnutkou (motivem) by byly důvody zákonem označené (předvídané) jako diskriminační.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru