Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1586/2019Usnesení NS ze dne 14.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1586.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1586/2019

2

3

21 Cdo 1586/2019-167

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. N., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 58/31, proti žalovanému PUMR & RYBA, TRANSPORT – SPEDITION, spol. s r. o. se sídlem v Lázních Bělohrad, Prostřední Nová Ves č. 48, IČO 25292200, zastoupenému JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí č. 76, o 115 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 98/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2018 č. j. 20 Co 63/2018-145, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

6 640 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Hanzelky, advokáta se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 58/31.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2018 č. j. 20 Co 63/2018-145 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněného pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, a v něm vyjádřený právní názor, že soud může vydat usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení; uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí v žalobě uvést, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, a nemůže-li svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002); k otázce předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 26 Cdo 390/2003 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, z nichž vyplývá, že v případě, kdy jsou splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznává (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), je soud povinen vydat rozsudek pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými; soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění a nehodnotí důkazy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Poukazuje-li dovolatel na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, pak přehlíží, že dovolací soud v něm závěr o tom, že žalobní tvrzení neposkytují podklad pro vydání výzvy podle ustanovení § 114b o. s. ř., učinil za situace, kdy žalobou byl uplatňován eventuální žalobní návrh, z něhož vyplývala alternativní skutková tvrzení, a jeho závěry proto na projednávanou věc nedopadají; skutková tvrzení nelze považovat za alternativní jen proto, že žalobce výši svého nároku vyčíslil odhadem. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 1261/15, na který dovolatel rovněž v této souvislosti poukázal, byl potom vydán v řízení o stanovení výživného zletilé osobě, ve kterém „obvykle již povaha věci a okolnosti případu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou věcí skutkově prima vista zcela jednoznačných, nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku“, neboť „okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností zde takřka nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků“.

K dovolatelem namítané zjevné bezdůvodnosti žaloby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a v nich vyslovený závěr, že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva tehdy, je-li již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána; nejedná se tedy o situaci, kdy – jak se nesprávně domnívá dovolatel – dosavadní výsledky řízení neprokazují oprávněnost nároku.

Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že povaha věci ani okolnosti případu nevyžadovaly uvedený postup, jestliže z žaloby bylo zřejmé, že nárok žalovaného (správně žalobce) „je sporný“, neboť usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. není právním prostředkem ke zjištění spornosti uplatněného nároku, nýbrž právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání (srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněné pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, a v nich vyslovený závěr, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno). V posuzovaném případě odvolací soud – zabýval-li se splněním předpokladů pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. – správně zohlednil především okolnosti případu spočívající v tom, že žalobce „nedisponoval podklady, z nichž by mohl přesnou výši svého nároku zjistit“, jakož i dosavadní pasivitu dovolatele (žalovaného), který se k žalobě nevyjádřil [přestože byl k tomu soudem v souladu s ustanovením § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyzván].

V těchto souvislostech nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu § 114b odst. 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.) za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Rychlý postup soudu (při respektování procesních pravidel) nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces a zásadou rovnosti stran, naopak je v souladu s ústavním právem všech účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3396/2008].

Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah níže uvedenými nálezy Ústavního soudu, potom přehlíží, že v nich vyslovené právní názory vycházejí z jiného skutkového stavu [stěžovatelka na kvalifikovanou výzvu reagovala včas a svými podáními zřetelně a nepochybně prokázala jak svůj nesouhlas s uplatněným nárokem, tak svou vůli aktivně se účastnit projednání dané věci (nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15); postup obvodního soudu, který po učinění výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. (před uplynutím lhůty k vyjádření) nařídil ve věci jednání, bylo možno interpretovat tak, že neměl v úmyslu vydat ve věci rozsudek pro uznání, a stěžovatel navíc nebyl v řízení zcela pasivní, po zjištění skutečné doručovací adresy nevznikl žádný problém s doručováním, z chování stěžovatele lze dovodit, že s žalobou nesouhlasil a hodlal se jí bránit (nález ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16)], než je dán v projednávané věci.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, která představuje tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 11. 2019

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru