Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1574/2020Rozsudek NS ze dne 12.08.2020

HeslaPracovní poměr
Statutární orgán
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1574.2020.1
Dotčené předpisy

§ 66d obch. zák. ve znění od 01.01.2012 do 31.12.2013

§ 33 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1574/2020-822

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce N. J. I., narozeného dne XY, bytem XY, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, proti žalované B., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 18/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2019 č. j. 16 Co 75/2019-782, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 4. 12. 2012, který žalobce převzal téhož dne, žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce byl s účinností ke dni 27. 11. 2012 odvolán z pracovní pozice ředitele obchodu a marketingu B2B, kterou u ní vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2012, a že žalovaná pro něj nemá jinou vhodnou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.

Žalobce se (žalobou podanou dne 26. 4. 2013) domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že mu bylo dne 12. 11. 2012 na zasedání výkonného výboru žalované sděleno, že „jakožto cizinec není u žalované vítán“, což svědčí o tom, že jeho odvolání z funkce bylo důsledkem „dlouhodobé závažné diskriminace z důvodu jeho národnosti a etnického původu“. Kromě toho je výpověď neplatná pro nesplnění nabídkové povinnosti vyplývající z ustanovení § 73a zák. práce, neboť žalovaná podle názoru žalobce disponovala „v rozhodné době po jeho odvolání“ nejméně osmi volnými pracovními místy odpovídajícími jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, které mu však nenabídla.

Žalovaná namítala, že spolu se žalobcem byli z důvodu její nespokojenosti s ekonomickými výsledky odvoláni další tři její zaměstnanci (české národnosti), že žalobce u ní působil „za mimořádně výhodných podmínek“, že měl přátelské a bezproblémové vztahy s ostatními zaměstnanci i s vedením, a že zaměstnávala a dosud zaměstnává celou řadu zaměstnanců „jiné než české státní příslušnosti“. Žalovaná dále zdůraznila, že na jednání dne 4. 12. 2012 odmítl žalobce pracovní místo business consultant DEZI (Hygi), které pro něj byla ochotna vytvořit, a že žádné z pracovních míst, o nichž žalobce tvrdil, že mu mohla být nabídnuta, nebylo v době podání výpovědi volné ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce. Místo generálního ředitele bylo v době podání výpovědi žalobci již obsazené panem M. V., pracovní místa ředitele pro supply chain, výrobního ředitele a personálního ředitele se žalovaná rozhodla z důvodu nepříznivé ekonomické situace neobsazovat a místa finančního analytika B2C, business analytika, manažera DEZI a obchodního zástupce SZ u ní nikdy nebyla obsazena. Kromě toho žalobce neměl pro většinu z těchto pracovních míst ani potřebnou kvalifikaci (především postrádal konverzační znalost českého jazyka). Navíc podle názoru žalované zanikl pracovní poměr žalobce již ke dni 11. 9. 2012, kdy byl jmenován do funkce člena jejího představenstva.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18. 3. 2015 č. j. 25 C 18/2013-348 připustil změnu žaloby, zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci žalovanou dne 4. 12. 2012 a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 90.383,- Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka a České republice na nákladech řízení 15.742,- Kč na účet Okresního soudu v Karviné. Soud prvního stupně v první řadě konstatoval, že pracovní poměr žalobce nezanikl ke dni 11. 9. 2012, v němž byl žalobce jmenován do funkce člena představenstva žalované, neboť ustanovení § 66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, umožňovalo, aby obchodní vedení společnosti vykonával v pracovněprávním poměru člen statutárního orgánu. Podle názoru soudu prvního stupně z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl ze svého pracovního místa odvolán z důvodu špatné ekonomické situace u žalované, nikoliv z diskriminačních důvodů. V daném případě žalovaná splnila vůči žalobci svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce tím, že mu na jednání dne 4. 12. 2012 M. V. se sdělením „hrubého obsahu pracovní náplně“ nabídl pracovní místo business konsultant DEZI (Hygi), které mělo být pro žalobce vytvořeno a které žalobce na tomto jednání z důvodu nízkého finančního ohodnocení odmítl. Dále dovodil, že s ohledem na kvalifikační předpoklady žalobce žalovaná neměla ke dni 4. 12. 2012 jiné volné pracovní místo, které by mohla žalobci nabídnout, a zároveň vycházel z toho, že pracovní místo je volné ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, jestliže je jeho obsazení pro zaměstnavatele potřebné, a proto uvedení „pracovní pozice“ v „organizačním schématu“ zaměstnavatele není pro takové posouzení rozhodující (jde jen o informaci o tom, která pracovní místa jsou obsazena, a která by mohla být volná). Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že předmětná výpověď byla žalobci dána platně.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12. 2015 č. j. 16 Co 167/2015-444 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.164,- Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná splnila vůči žalobci svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, jestliže žalobce (z důvodu nižšího finančního ohodnocení než měl v předcházející funkci) odmítl nabídku pracovního místa business konsultanta DEZI (Hygi), které se žalovaná rozhodla pro žalobce vytvořit a na kterém „měly být využity zkušenosti žalobce se zahraničními trhy“. Odvolací soud přitom vycházel z názoru, že zaměstnavatel může zaměstnanci nabídnout jen takovou práci, jejíž výkon je pro něj potřebný, že nabídka může spočívat ve vytvoření nového pracovního místa a že může být učiněna ústně. S ohledem na to, že žalovaná zaměstnávala i jiné cizince, že žalobce byl jedním z nejlépe placených zaměstnanců žalované, že spolu s ním byli odvoláni také další ředitelé žalované, z nichž nikdo nebyl cizincem, a že diskriminační výroky pana E. na schůzce organizačního výboru představovaly jeho soukromý názor, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že při ukončování pracovního poměru předmětnou výpovědí ve vztahu k žalobci neporušila zásadu rovného zacházení.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 14. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 4930/2016-597 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyjádřil názor, že za situace, kdy není forma pracovněprávního jednání výslovně stanovena, pak vycházeje z principu bezformálnosti pracovněprávních jednání, je třeba přijmout závěr, že nabídka změny dalšího pracovního zařazení ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce může být platně učiněna i ústně. Současně zdůraznil, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá závěr, že nabídková povinnost nemohla být splněna, bylo-li zaměstnanci nabízeno pracovní místo, které v době učinění nabídky ještě nebylo zřízeno. Jestliže totiž nebylo nabízené pracovní místo ke dni podání výpovědi podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce zřízeno, neměl zaměstnavatel v této době potřebu, aby byla nabízená pracovní činnost reálně vykonávána, a proto nejde o platnou nabídku podle ustanovení § 73a odst. 2 věty první zák. práce. V projednávané věci bylo žalobci ústně na jednání dne 4. 12. 2012 nabídnuto místo business consultanta DEZI (Hygi), které však nebylo ke dni 4. 12. 2012, v němž byla žalobci dána výpověď, zřízeno, a proto žalovaná neměla v rozhodné době potřebu, aby byla nabízená pracovní činnost reálně vykonávána. Taková nabídka sice mohla být učiněna ústně, přesto podle názoru dovolacího soudu jejím odmítnutím žalobcem nevznikla podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť žalovaná nenabídla žalobci platně změnu jeho dalšího pracovního zařazení. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení opětovně zkoumal, zda žalovaná měla pro žalobce jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, kterou mu mohla nabídnout; zároveň mu přisvědčil, že již ve zrušovaném rozsudku vycházel ze správného závěru, že pracovní místo je volné ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, jestliže je zjištěno, že obsazení tohoto místa je pro zaměstnavatele potřebné, a že proto uvedení pracovního místa v „organizačním schématu“ zaměstnavatele není pro takové posouzení rozhodující.

Okresní soud v Karviné poté rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 25 C 18/2013-684 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 293.473,- Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Vepřeka a České republice na účet Okresního soudu v Karviné na nákladech řízení 15.742,- Kč. Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu se zabýval tím, zda předmětem nabídky žalované ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce mělo být některé z následujících žalobcem tvrzených míst – finanční ředitel, generální ředitel, obchodní zástupce SZ/obchodní zástupce nebo reprezentant spotřebního zboží, obchodní zástupce Fungi, případně pracovní místa oznámená jako volná v e-mailu O. M. ze dne 27. 11. 2012 pro M. S. (business analytik, produktový manažer DEZI, obchodní zástupce B2C). Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že pracovní místo finančního ředitele nebylo od 1. 9. 2012 pro žalovanou potřebné, a proto od tohoto data nebylo obsazeno. Pracovní místo obchodního zástupce SZ/ obchodního zástupce nebo reprezentanta spotřebního zboží jednak nebylo k datu 27. 11. 2012 volné, neboť ho zastávala V. N., jednak při výkonu této funkce je potřeba komunikovat s obchodními partnery v češtině, avšak žalobce „česky nehovoří“. Rovněž místo obchodního zástupce Fungi „žalovaná v době dání výpovědi žalobci nepotřebovala obsadit“ a kromě toho je opět u této pozice „bezpodmínečně nutná komunikace v českém jazyce“. Ani pozice business analytika nebyla pro žalovanou potřebná a žalobce navíc pro ni nemá potřebnou kvalifikaci, stejně tak nebylo pro žalovanou potřebné místo produktového manažera DEZI ani obchodního zástupce B2C. Ohledně pracovního místa generálního ředitele však soud prvního stupně dospěl k závěru, že toto místo „mělo být žalobci nabídnuto“. Tato pozice byla z důvodu rezignace tehdejšího generálního ředitele F. V. od 27. 11. 2012 volná a téhož dne byla s M. V. (který byl předtím dne 26. 11. 2012 zvolen předsedou představenstva žalované) uzavřena manažerská smlouva na funkci generálního ředitele, ačkoli „její obsah nebyl projednán představenstvem žalované a představenstvo nerozhodlo o jmenování V. jako generálního ředitele“, i když šlo „bezesporu“ o vedoucího zaměstnance společnosti. Protože žalobce „v minulosti vykonával funkci generálního ředitele ve společnosti působící v chemickém průmyslu“ a „má dlouholetou praxi“, splňoval podle názoru soudu prvního stupně požadavky pro výkon práce generálního ředitele. Protože však žalovaná toto místo žalobci nenabídla, „nenastala fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce a předmětná výpověď ze dne 4. 12. 2012 je z tohoto důvodu neplatná.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 10. 2019 č. j. 16 Co 75/2019-782 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je po povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 122.459,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Škubala. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že ke dni podání výpovědi žalobci bylo volné pracovní místo generálního ředitele žalované. Zdůraznil, že manažerskou smlouvu na funkci generálního ředitele, uzavřenou dne 27. 11. 2012 s V., „je nutno pokládat za pracovní smlouvu ve smyslu § 33 odst. 1 zák. práce, ve znění účinném ke dni 27. 11. 2012“, neboť s ohledem na uvedené ustanovení „pracovní poměr mezi zaměstnanci žalované a žalovanou mohl být založen pouze na základě pracovní smlouvy“; není proto podstatné, že představenstvo žalované neschválilo jmenování V. do funkce generálního ředitele. I když stanovy žalované určují, že představenstvo jmenuje a odvolává vedoucí zaměstnance společnosti, nelze přehlédnout, že stanovy byly přijaty ke dni 29. 11. 2006, tedy „řeší obsazování vedoucích funkcí podle tehdy platného zákoníku práce“ (podle jehož ustanovení § 27 odst. 4 se pracovní poměr vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán, zakládal jmenováním). V „novém“ zákoníku práce je však jiné právní úprava, na níž „nic nemění, že stanovy žalované v tomto směru nebyly změněny“. Protože stanovy žalované v § 5 stanoví, že za představenstvo jednají jménem společnosti vždy alespoň dva členové představenstva společně, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že manažerská smlouva ze dne 27. 11. 2012, podepsaná zaměstnancem V. a za žalovanou dvěma členy představenstva, je platnou pracovní smlouvu, přičemž „v průběhu řízení nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo antedataci této pracovní smlouvy“. Za tohoto stavu tedy bylo místo generálního ředitele ke dni 4. 12. 2012, kdy byla žalobci dána předmětná výpověď, obsazeno a nemohlo být nabídnuto žalobci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce; na uvedeném nic nemění, že „V. se mohl teoreticky ujmout funkce nejdříve 28. 11. 2012“, neboť „rezignace“ předešlého generálního ředitele nabyla účinnosti až dne 27. 11. 2012. Ohledně pracovního místa finančního ředitele se odvolací ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „toto pracovní místo nebylo možné považovat za volné pracovní místo, které by muselo být žalobci nabídnuto“, neboť od 1. 9. 2012 „nebyla pro žalovanou tato funkce potřebná, žádné výběrové řízení nebylo vypsáno“. Protože u žalované nebylo volné ani žádné jiné pracovní místo, které by žalobce mohl zastávat (odvolací soud v tomto směru odkázal na zjištění a závěry soudu prvního stupně ohledně ostatních pracovních míst, ve vztahu k nimž měla žalovaná podle názoru žalobce nabídkovou povinnost), žalovaná platně dne 4. 12. 2012 přistoupila k výpovědi z pracovního poměru žalobce podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V první řadě namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že místo finančního ředitele nebylo pro žalovanou potřebné. S poukazem na dokumenty obsažené ve spise dovolatel zdůraznil, že po skončení pracovního poměru pana S. ke dni 31. 8. 2012 „žalovaná i nadále místo finančního ředitele potřebovala“. Podle organizačních schémat předložených žalovanou toto místo „existovalo ještě 1. 1. 2014 a dokonce je uváděno, že bylo obsazeno panem V. Ř.“. Dovozoval, že pokud žalovaná trvale uváděla pracovní místo finančního ředitele ve svých organizačních schématech a následně ho i obsadila, pak to „svědčí o tom, že žalovaná považovala toto pracovní místo za potřebné pro svůj provoz“. Takovéto jednání zaměstnavatele „má být vykládáno nikoliv k tíži zaměstnance, ale k tíži zaměstnavatele“. Na místě finančního ředitele by přitom žalobce mohl být zaměstnán, neboť svědek V. potvrdil, že pro tuto práci splňuje kvalifikační předpoklady. Dále žalobce vytkl odvolacímu soudu jeho závěr, že pracovní místo generálního ředitele bylo řádně a platně obsazeno M. V. na základě manažerské smlouvy ze dne 27. 11. 2012. Namítl přitom, že ačkoli podle stanov žalované jmenovat a odvolávat vedoucí zaměstnance žalované, tedy i generálního ředitele, přísluší pouze představenstvu žalované, žalovaná „potvrdila, že neexistuje rozhodnutí představenstva o ustanovení pana M. V. do funkce generálního ředitele“. Podle názoru žalobce se však nejednalo – jak žalovaná tvrdí – „o běžnou praxi“, neboť v listopadu 2012 představenstvo ohledně jiných funkcí taková rozhodnutí přijímalo. Navíc „e-mail paní V. ze dne 3. 12. 2012 svědčí o tom, že pan V. tohoto dne nebyl generálním ředitelem“, a že tedy toto místo „bylo od 28. 11. 2012 volné (po odstoupení pana V. s účinností ke dni 27. 11. 2012)“. Žalobce poukázal rovněž na skutečnost, že pokud výkon práce končil předchozímu generálnímu řediteli dne 27. 11. 2012, pak nemohlo být téhož dne obsazeno panem V.. Kromě toho namítal, že s ohledem na judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1876/2017 nebo sp. zn. 31 Cdo 4831/2017) „nemohl být V. jako předseda představenstva platně zaměstnán na místě generálního ředitele žalované“. I kdyby měla být dotčená manažerská smlouva interpretována jako smlouva o výkonu funkce, „je nutno ji považovat za neúčinnou, neboť nebyla schválena, jak požadoval obchodní zákoník, jediným akcionářem“. Za tohoto stavu tedy podle názoru dovolatele „nedošlo k řádnému ustavení pana V. do funkce generálního ředitele a místo tak nutně od 28. 11. 2012 bylo vhodné k nabídce pro žalobce“, který „bezpochyby splňoval požadavky na výkon této práce“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Žalobce v dovolání – kromě jiného – zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (že od 1. 9. 2012 „nebyla pro žalovanou funkce finančního ředitele potřebná“, a že pokud v e-mailu paní V. ze dne 3. 12. 2012 „není uvedeno, že se V. stal generálním ředitelem, tak to samo o sobě neznamená, že tomu tak ve skutečnosti nebylo“), předkládá vlastní hodnocení důkazů a předestírá vlastní skutkové závěry (že „žalovaná i nadále místo finančního ředitele potřebovala“, a že „e-mail paní V. ze dne 3. 12. 2012 svědčí o tom, že pan V. tohoto dne nebyl generálním ředitelem“ a že tedy toto místo „bylo od 28. 11. 2012 volné“). Tyto námitky dovolatele však nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem); proto dovolací soud nemohl dovolání žalobce z hlediska těchto výtek přezkoumat, neboť nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Jestliže dovolatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že „žalovaná trvale uváděla pracovní místo finančního ředitele ve svých organizačních schématech“, pak dovolací soud zdůrazňuje, že již ve svém předešlém kasačním rozsudku ze dne 14. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 4930/2016-597 vyslovil názor, že pracovní místo je volné ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, jestliže je zjištěno, že obsazení tohoto místa je pro zaměstnavatele potřebné; okolnost, zda je či není toto pracovní místo uvedeno v „organizačním schématu“ zaměstnavatele, není pro takové posouzení rozhodující. Na uvedeném právním názoru, ze kterého v projednávané věci správně vycházely soudy obou stupňů, dovolací soud nadále setrvává a neshledává žádné důvody na něm cokoliv měnit.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2012 (v níž byla pro žalovanou sjednána možnost odvolat žalobce z pracovního místa a pro žalobce možnost vzdát se pracovního místa) jako „ředitel pro obchod a marketing B2B“. Z důvodu nepříznivé ekonomické situace žalované byl na zasedání představenstva dne 26. 11. 2012 ke dni 27. 11. 2012 z uvedeného pracovního místa odvolán. Poté, co se dne 26. 11. 2012 písemně vzdal svého pracovního místa dosavadní generální ředitel F. V., uzavřela žalovaná (jako zaměstnavatelka) dne 27. 11. 2012 s M. V. (jako zaměstnancem) manažerskou smlouvu pro výkon funkce generálního ředitele žalované; M. V. současně (od 26. 11. 2012) vykonával funkci předsedy představenstva žalované. Dne 4. 12. 2012 žalovaná učinila žalobci neplatnou nabídku pracovního místa business consultant DEZI (Hygi), které doposud nebylo u žalované zřízeno; žalobce nabídku odmítl. Téhož dne žalovaná předala žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Ke dni dání výpovědi u žalované nebylo volné žádné z uvedených pracovních míst - finanční ředitel, obchodní zástupce SZ/obchodní zástupce nebo reprezentant spotřebního zboží, obchodní zástupce Fungi, business analytik, produktový manažer DEZI nebo obchodní zástupce B2C, o kterých žalobce tvrdil, že mu měla být ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce nabídnuta. V nyní podaném dovolání žalobce nadále tvrdí, že mu před dáním výpovědi mělo být nabídnuto pracovní místo generálního ředitele, neboť podle jeho názoru „nemohl být V. jako předseda představenstva platně zaměstnán na pracovním místě generálního ředitele“, a proto toto místo bylo ke dni 4. 12. 2012, kdy byla žalobci dána výpověď, volné.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda na základě „manažerské“ smlouvy uzavřené dne 27. 11. 2012 mezi akciovou společností (jako zaměstnavatelkou) a jejím předsedou představenstva (jako zaměstnancem) pro výkon funkce generálního ředitele vznikl platný pracovněprávní vztah. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že uvedená manažerská smlouva byla uzavřena dne 27. 11. 2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 472/2012 Sb. (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tedy přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 428/2011 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 503/2012 Sb. (dále jen „obch. zák.“).

Podle ustanovení § 66d odst. 1 obch. zák. statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného; tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem. Pro případ, kdy jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu podle zvláštního právního předpisu (zákoníku práce) zaměstnancem společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, zákon stanoví, že mzdu či odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů (srov. § 66d odst. 3 obch. zák.). Pověření obchodním vedením podle ustanovení § 66d odst. 1 obch. zák. nezahrnuje účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které obchodní zákoník nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu (srov. § 66d odst. 4 obch. zák.).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost spadající pod obchodní vedení člen statutárního orgánu nevykonává ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti podle pokynů zaměstnavatele; z toho důvodu se nejedná (a nemůže jednat) o závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce (k tomu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jehož závěry – byť přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – se v citovaném rozsahu uplatní i při výkladu ustanovení § 66d obch. zák.).

Z ustanovení § 66d obch. zák. (účinného v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013) však vyplývá, že statutární orgán společnosti nebo jeho člen může - na základě pověření statutárním orgánem - vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru. V takovém případě je působnost zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, rozšířena – nad rámec vztahů uvedených v § 1 zák. práce - i na vztahy mezi společností (zaměstnavatelem) a členem statutárního orgánu (zaměstnancem) při výkonu obchodního vedení. Jinak řečeno, přestože nejde o závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce, je vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva v rozsahu smlouvy uzavřené v režimu ustanovení § 66d obch. zák. (právě v důsledku označeného ustanovení a jen pro toto období) vztahem pracovněprávním; akciová společnost je zaměstnavatelem a člen představenstva zaměstnancem.

Zvláštní povaha vztahu mezi členem statutárního orgánu (zaměstnancem) a společností (zaměstnavatelem) ovšem vyžaduje stanovení pravidel, jež zvýší ochranu společnosti a jejích věřitelů před (případným) zneužívajícím jednáním ze strany člena statutárního orgánu. Ustanovení § 66d obch. zák. proto podřizuje některé aspekty tohoto vztahu (jako je odpovědnost za výkon funkce nebo odměňování) úpravě obchodního zákoníku. Odměňování za výkon obchodního vedení zaměstnancem (členem statutárního orgánu) v pracovním poměru se proto řídí - jak vyplývá z ustanovení § 66d odst. 3 obch. zák. - režimem odměny za výkon funkce člena statutárního orgánu a nikoliv ustanoveními zákoníku práce (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 27 Cdo 1884/2017). V režimu obchodního zákoníku pak platí, že neschválení ujednání o odměňování obsaženého ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu valnou hromadou společnosti (či v případech předvídaných ustanovení § 194 odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák. dozorčí radou) má za následek jeho neúčinnost (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4566/2009 a ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2733/2010). Nebyla-li mezi společností a členem jejího statutárního orgánu sjednána platně a účinně odměna za výkon funkce, má člen statutárního orgánu ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 566 odst. 1 obch. zák. právo na (obvyklou) odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněném pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008).

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, byla-li manažerská smlouva mezi žalovanou a jejím předsedou představenstva M. V. dne 27. 11. 2012 uzavřena v režimu tehdy platného a účinného ustanovení § 66d obch. zák. pro výkon činností spadajících pod obchodní vedení společnosti, lze sdílet názor odvolacího soudu, že tuto manažerskou smlouvu „je nutno pokládat za (platnou) pracovní smlouvu ve smyslu § 33 odst. 1 zák. práce, ve znění účinném ke dni 27. 11. 2012“. Na tomto úsudku přitom ničeho nemění skutečnost namítaná dovolatelem, že tato smlouva „nebyla schválena, jak požadoval obchodní zákoník, jediným akcionářem“. I kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to pouze – jak vyplývá ze shora podaného výkladu, že za výkon této činnosti by V. měl nárok na (obvyklou) odměnu podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák.; nečinilo by to však tuto manažerskou smlouvu (jako celek) neplatnou.

Důvodná není ani námitka žalobce, že V. mohl platně vykonávat funkci generálního ředitele pouze na základě jmenování představenstvem žalované. Dovolatel přehlíží, že podle právní úpravy účinné v době uzavření předmětné manažerské smlouvy nespadala (ani nyní nespadá) funkce generálního ředitele akciové společnosti do taxativního výčtu jmenovaných zaměstnanců obsaženého v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. Z toho vyplývá, že bez ohledu na to, co je (bylo) v tomto směru uvedeno ve stanovách žalované, mohl být pracovní poměr mezi žalovanou (jako zaměstnavatelkou) a V. (jako zaměstnancem), ve kterém by V. v rámci funkce generálního ředitele vykonával činnosti spadající pod obchodní vedení, platně založen ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 zák. práce pouze pracovní smlouvu (třeba označenou jako „manažerská“).

Konečně ani okolnost, že manažerská smlouva s V. byla uzavřena týž den, ke kterému končil výkon funkce předešlému generálnímu řediteli, nemá vliv na platnost této manažerské smlouvy. Jak správně uvedl odvolací soud, za této situace se „V. mohl teoreticky ujmout funkce nejdříve 28. 11. 2012“, což „nic nemění na tom“, že dne 4. 12. 2012, kdy byla žalobci doručena výpověď, „bylo toto místo obsazeno, a nemohlo být nabídnuto žalobci ve smyslu § 73a odst. 2 zák. práce“.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování jejího práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Jaroslav Škubal je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (srov. § 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 8. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru