Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 157/2001Rozsudek NS ze dne 21.03.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.157.2001.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 36 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 36a odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 157/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F. R., zastoupeného advokátem, proti žalované Krajské hygienické stanici Středočeského kraje se sídlem v P., „o vydání osvědčení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb.“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 C 309/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2000, č. j. 22 Co 173/99-121, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15.12.1998, č.j. 6 C 309/94-94, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5.9.1995, č.j. 6 C 309/94-39, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná byla povinna vydat „písemné vyjádření ve znění: Pracovní poměr MUDr. F. Š. – R., narozeného 8.11.1928, trval u tehdejšího Krajského ústavu národního zdraví - Krajské hygienicko - epidemiologické stanice Středočeského kraje od 1.6.1963 do 4.12.1963“; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl zaměstnancem právního předchůdce žalované v době od 1.6.1963 do 18.11.1963 a v ochranné lhůtě v době od 27.11 do 30.11.1963 pobíral „dávky národního pojištění“ pro pracovní neschopnost, že však žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr u právního předchůdce žalované trval až do 4.12.1963; uvedl také, že ve věci neshledal ani důvody uvedené v „§§ 21 a 22 zákona čís. 87/1991 Sbírky“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.2.1996, č.j. 14 Co 18/96-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci jednal a rozhodl, ačkoliv z žaloby nebylo zřejmé, čeho se žalobce vlastně domáhá, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že nebyl zjištěn dostatečně ani skutkový stav věci. Soudu prvního stupně uložil, aby vedl žalobce k odstranění vad žaloby (upřesněním toho, čeho se domáhá), aby „ověřil“ právní nástupnictví po původním zaměstnavateli žalobce a poté „učinil procesní úkony ohledně označení žalované“, aby zjistil, jakým způsobem skončil pracovní poměr žalobce u původního zaměstnavatele, a aby se zabýval i tím, zda je dán některý z důvodů skončení pracovního poměru podle ustanovení § 21 restitučního zákona; upozornil soud prvního stupně, že půjde-li o věc pracovní, musí jednat v senátě.

Žalobce (po poučení daném mu soudem naposled usnesením ze dne 28.8.1998, č.j. 6 C 309/94-82) písemným podáním ze dne 23.9.1998 a shodně s ním ústně do protokolu o jednání ze dne 15.12.1998 změnil (upřesnil) žalobu tak, že se domáhá, aby žalované (kterou označil názvem a sídlem) byla uložena povinnost vydat mu „osvědčení o politické, morální diskriminaci a diskriminaci v pracovně-právních vztazích v době od 1. června 1963 do 4.12.1963“.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15.12.1998, č.j. 6 C 309/94-94, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že předmětem řízení bylo „vydání osvědčení podle § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“, a dále z tvrzení žalobce, že „politická diskriminace spočívala v tom, že původně mu byl slíben pracovní poměr na dobu neurčitou, ale dodatečně obdržel rozhodnutí o zaměstnání pouze na zástup na dobu určitou za mateřskou dovolenou, které mu bylo doručeno až zhruba za 2 měsíce po nástupu do zaměstnání dopisem ze dne 25. července 1963“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že byl po dobu pracovního poměru u „žalované“ politicky diskriminován.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.2.2000, č.j. 22 Co 173/99-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že žalovaná je právním nástupcem původního zaměstnavatele žalobce (Krajského ústavu národního zdraví Středočeského kraje, Krajské hygienicko-epidemiologické stanice) a že žalobce uplatnil „svůj požadavek“ podle ustanovení § 21, § 22 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Protože však žádným z dostupných důkazů, které měl soud prvního stupně k dispozici, nebylo zjištěno, že - jak tvrdil žalobce - mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované došlo po ústní dohodě o pracovním poměru na dobu neurčitou ke změně tohoto pracovního poměru na dobu určitou v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a že by tato okolnost byla důvodem pro žádost žalobce o rozvázání pracovního poměru dohodou, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že důvodem skončení jeho pracovního poměru u právního předchůdce žalované byla některá z okolností uvedených v ustanovení § 21 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích; navíc připomněl, že žalobce podal žalobu až dne 6.4.1993, tedy po více než dvou letech od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce rekapituluje skutečnosti týkající se všech jeho zaměstnání po skončení studia a namítá, že je „třeba se vrátit k prvnímu zaměstnavateli po promoci“, že nebyl proveden jím navržený důkaz dotazem na Ministerstvo práce a sociálních věcí „v záležitosti tehdejších celospolečenských právních poměrů“ a že nebylo přihlédnuto k listinným důkazům, které již soudu předložil, a znovu je (i další) předkládá. Poukazuje dále zejména na to, že v jeho případě podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 6.8.1991, zn. „RH - 1208/91 - Rej.č. 8/Š.79.79“, byla prokázána perzekuce v politických, osobních a pracovně-právních vztazích v období od 25.února do 1.ledna 1990 a že u právního předchůdce žalované, kde byl zaměstnán od 1. června 1963 do 4. prosince 1963, se pokračovalo v politické a další diskriminaci „přenesené od prvního zaměstnavatele po promoci“. Odvolacímu soudu vytýká neúplnost řízení a nesouhlasí ani s jeho názorem, že žalobu nepodal včas; upozorňuje na to, že „podání původní žaloby 29. března 1993“ předcházelo dlouhodobé jednání s žalovanou a s Ministerstvem zdravotnictví a že žalovaná námitku jakéhokoliv zmeškání dosud neuplatnila. Protože - podle žalobce - rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolání je přípustné podle ustanovení „§ 238 odst. 2/b, § 237/b o.s.ř.“, navrhl žalobce, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, a to s odkazem na svá vyjádření „v předchozích pravomocně ukončených stadiích řízení a na důkazy v těchto řízeních provedených“, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k němu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, 3 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a že dovolání je proto i důvodné [§ 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.].

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedeními v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. K vadám řízení uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle ustanovení § 36 věty první o.s.ř. v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).

Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát.

Podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.

Řízení o žalobě o určení, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§ 22 odst. 3 tohoto zákona), je řízením ve věcech pracovních. Pracovním vztahem se totiž rozumí (srov. § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) pracovní nebo služební poměr nebo členský poměr v družstvu. Účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích (srov. jeho § 1) je mimo jiné zmírnění následků některých křivd vzniklých pracovněprávními úkony. Jde-li proto v řízení o nárocích podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích), o zmírnění následků křivd způsobených v oblasti pracovněprávních vztahů a vztahů jim obdobných, je jeho předmětem pracovní věc. V řízení o žalobách podaných podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích proto před okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát.

V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - soud prvního stupně poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 5.9.1995, č.j. 6 C 309/94-39, usnesením odvolacího soudu ze dne 22.2.1996, č.j. 14 Co 18/96-54, zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, věc dále projednával při jednáních, která se konala dne 9.6.1998 a dne 15.12.1998, při němž došlo také k vyhlášení rozsudku (nepočítaje v to jednání dne 20.6.1996, 25.9.1997, 3.3.1998, jež byla odročena bez projednání věci samé). Přestože odvolací soud vyslovil ve zrušovacím usnesení názor, že půjde-li o věc pracovní, musí soud prvního stupně jednat a rozhodovat v senátě, a přestože po změně žaloby žalobcem podáním ze dne 23.9.1998 (posuzováno podle jeho obsahu) bylo najisto postaveno, že ve věci jde o řízení o žalobě podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, projednal věc u soudu prvního stupně při jednání dne 9.6.1998 pouze předseda senátu JUDr. K. V. jako jediný soudce a při jednání dne 15.12.1998 pouze Mgr. V. V. rovněž jako jediná soudkyně; uvedená soudkyně v této věci dne 15.12.1998 jako samosoudkyně také rozsudkem rozhodla (viz protokol o jednání ze dne 15.12.1998 a záhlaví písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně z téhož dne).

Jak vyplývá z výše uvedeného, bylo řízení v dané věci (včetně celého dokazování a rozhodnutí) soudem prvního stupně provedeno, ačkoliv šlo o věc pracovní, která měla být projednána a rozhodnuta v senátě, nejdříve předsedou senátu JUDr. K. V. jako jediným soudcem (samosoudcem) a poté předsedkyní senátu Mgr. V. V. jako jedinou soudkyní (samosoudkyní).

Přestože při projednávání a rozhodování věci byl soud prvního stupně nesprávně obsazen, odvolací soud toto pochybení způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2 o.s.ř. neodstranil. Z uvedeného je proto zřejmé, že řízení je zatíženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Dovolací soud musel k této vadě řízení přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatele ve věci samé - podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2002

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru