Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1446/2020Rozsudek NS ze dne 21.07.2020

HeslaNáhrada škody zaměstnavatelem
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1446.2020.1
Dotčené předpisy

§ 136 o. s. ř.

§ 272 předpisu č. 262/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1446/2020-285

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. Q., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Richardem Kaválkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 788/30, proti žalované Psychiatrické nemocnici Bohnice, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 8, Ústavní č. 91/7, IČO 00064220, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského č. 1107/15, o 110.219,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 147/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2019 č.j. 62 Co 167/2019-254, takto:

Rozsudek městského soudu se v potvrzujícím výroku o věci samé, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 78.649,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Právní předchůdkyně žalobce (J. Q., zemřelá dne 29.8.2018, posledně bytem ve XY) se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě škody 110.219 Kč s 9% úrokem z prodlení od 15.5.2012 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30.11.2010 pracovala u žalované jako zdravotní sestra. Dne 14.5.2012 „jako každý jiný pracovní den“ přijela do zaměstnání osobním automobilem XY, který zaparkovala v areálu zaměstnavatele před pavilonem, ve kterém pracovala. Vůz uzamkla, zajistila bezpečnostním zařízením a klíč od automobilu uložila do uzamykatelné šatní skříňky v šatně sester a v 7.00 h nastoupila do směny. Téhož dne po směně v 18.30 h po příchodu do šatny zjistila, že její šatní skříňka je otevřená a klíče od automobilu i vozidlo jsou odcizeny. Celou záležitost ihned oznámila Policii ČR a následně i žalované, přičemž při vyčíslení škody vycházela z kupní ceny vozu, protože „předpokládá, že vzhledem ke krátké době od jeho zakoupení (10 měsíců) a k jistému zhodnocení koupí nových pneumatik, se časová cena automobilu od kupní ceny nebude příliš lišit“. Ačkoli je zřejmé, že se právní předchůdkyně žalobce chovala podle pokynů žalované, odložila věci na místo k tomu určené, žalovaná jí odmítá vzniklou škodu nahradit.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4.12.2013 č.j. 28 C 147/2012-80 žalobu zamítl a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaná za škodu, která právní předchůdkyni žalobce „vznikla na pracovišti“, neodpovídá podle ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák. Protože podle názoru soudu prvního stupně „automobil v tomto případě nelze považovat za věc, kterou zaměstnanec obvykle nosí do zaměstnání (takovými věcmi lze chápat např. kabelku, hodinky mobilní telefon, snubní prsten, apod.)“, a protože z výsledků dokazování lze dovodit, že parkovací místo, kam právní předchůdkyně žalobce zaparkovala odcizený automobil, bylo pouze „místem, na kterém zaměstnavatel povolil zaměstnancům parkovat, aniž by ovšem zaparkované automobily převzal do zvláštní úschovy“, „neodpovídá žalovaná za škodu vzniklou odcizením automobilu ani dle ust. § 267 zák. práce“. Za odloženou věc, která se do práce obvykle nenosí a kterou zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, by žalovaná – jak soud prvního stupně dále uvedl – mohla odpovídat do výše 10.000,- Kč, ovšem za předpokladu, že by jí právní předchůdkyně žalobce oznámila škodu v prekluzívní 15-ti denní lhůtě, což však neučinila, neboť v žádném ze zápisů o škodě není škoda řádně vyčíslena.

K odvolání právní předchůdkyně žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.10.2014 č.j. 62 Co 364/2014-109 rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen“ tak, že žalovaná je povinna zaplatit právní předchůdkyni žalobce 10.000,- Kč s úrokem z prodlení od 5.1.2013 do zaplacení; jinak tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že „automobil nelze považovat za věc, která se ve smyslu § 267 odst. 1 zák. práce obvykle nosí do zaměstnání a za kterou by žalovaná odpovídala bez omezení“. Zdůraznil, že „zákoník práce sice nevymezuje, co lze považovat za věci, které se obvykle nosí do práce, nicméně v tomto směru lze vyjít z ust. 226 zák. práce, které ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanec obvykle nosí do práce“ (jimiž je třeba rozumět např. kabelku, hodinky, mobilní telefon, běžné šperky apod.), aniž by ovšem ukládalo zaměstnavateli – tak jako ustanovení § 145 dřívějšího zákoníku práce – povinnost zajistit též „bezpečnou úschovu obvyklých dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět“. I když ustálená judikatura, podle níž se za obvyklý dopravní prostředek pro cestu do zaměstnání a zpět nepovažoval osobní automobil, byla přijata před „bezmála 38 lety a za tu dobu došlo k podstatnému rozšíření automobilové dopravy, kdy automobil se stal již běžným dopravním prostředkem, který není předmětem luxusu“, přesto se odvolací soud domnívá, že „ani nyní nelze považovat automobil za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a zpět“, jestliže nynější ustanovení § 226 zák. práce zaměstnavateli „neukládá povinnost zajistit bezpečnou úschovu nejen osobního automobilu, ale též jakýchkoliv jiných dopravních prostředků (např. kol, motocyklů apod.)“. Kromě toho je třeba „poukázat též na to, že je obecně známo, že žalovaná se nachází takřka v centru Prahy a je běžně poměrně dobře dopravně dostupná“, a tudíž právní předchůdkyni žalobce, která bydlí mimo území hl. m. Prahy, „nic nebrání v tom, aby svůj automobil odstavila např. na odstavném parkovišti a dále cestovala hromadnou dopravou“. Za tohoto stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně „konstatuje, že odpovědnost žalované za škodu podle § 267 zák. práce nemůže být dána“. Odvolací soud však nesdílí názor soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobce nesplnila v zákonné prekluzivní 15ti denní lhůtě svoji oznamovací povinnost, neboť z dikce ustanovení § 268 odst. 3 zák. práce „lze dovodit, že postačí, pokud zaměstnanec v této lhůtě oznámí, že nastala škodní událost“, což právní předchůdkyně žalobce „podle přesvědčení odvolacího soudu splnila“. Za situace, kdy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobce odcizený automobil sice zaparkovala v areálu zaměstnavatele na místě k tomu obvyklém, avšak „nešlo o hlídané parkoviště“, a tudíž nešlo o věc, která by byla převzata do zvláštní úschovy, a kdy nebylo zjištěno, že by škoda byla způsobena jiným zaměstnancem žalované, odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalované je dána podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce, ovšem jen do výše 10.000,- Kč. Tuto částku odvolací soud právní předchůdkyni žalobce přiznal, aniž by zkoumal přesnou výši škody, neboť cena odcizeného automobilu tento limit „zcela nepochybně překročila“.

K dovolání právní předchůdkyně žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23.1.2017 č.j. 21 Cdo 2345/2015-129 rozsudek odvolacího soudu (vyjma měnící části výroku o věci samé, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 10.000,- Kč s úrokem z prodlení) a rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o částce 10.000,- Kč s úrokem z prodlení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech podle ustanovení § 267 odst. 1 zák. práce nelze za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní automobil, který zaměstnanec používá k cestě do zaměstnání a zpět. Zdůraznil přitom, že za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především oděv a osobní předměty jako např. peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky a v současné době i mobilní telefony. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2006, za předměty obvykle nošené do zaměstnání považoval i obvyklé dopravní prostředky (nikoli však osobní automobily), které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět. Současná právní úprava však tento okruh věcí nepřevzala a tohoto důvodu nelze připustit jakýkoliv extenzivní výklad jdoucí nad daný zákonný rámec; za věci obvyklé proto žádný dopravní prostředek (tedy nejen osobní automobil, ale i kolo, moped apod.) nelze považovat. Odpovědnost zaměstnavatele podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce za věci, které se obvykle do práce nenosí, je ovšem dána v plném rozsahu pouze tehdy, jestliže věc byla převzata zaměstnavatelem do zvláštní úschovy nebo způsobil-li škodu na této věci jiný zaměstnanec; jinak za takovou věc zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10.000,- Kč. To, zda zaměstnavatel převezme i věci, které se do práce obvykle nenosí, včetně dopravních prostředků, do zvláštní úschovy, vždy záleží na rozhodnutí zaměstnavatele, které bude zpravidla podmíněno i jeho možnostmi vytvořit prostor pro bezpečnou úschovu těchto věcí, včetně dopravních prostředků. Za zvláštní úschovu osobního automobilu je možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil. Nelze jím však rozumět parkoviště v areálu zaměstnavatele, které je pouze v dohledu vrátnice nebo hlídače, aniž by zaměstnavatel vrátnému uložil hlídat přesně určená parkovací místa. Vzhledem k tomu, že škoda, jejíž náhrady se právní předchůdkyně žalobce v tomto řízení domáhá, jí vznikla odcizením osobního automobilu, který před započetím práce umístila (odložila) v areálu žalované na místě, na kterém se takové dopravní prostředky obvykle umisťují (nejednalo se hlídaná parkovací místa), a nebylo ani zjištěno, že by dotčený automobil odcizil některý ze zaměstnanců žalované, přisvědčil dovolací soud odvolacímu soudu, že žalovaná podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce odpovídá právní předchůdkyni žalobce za škodu na odloženém osobním automobilu jen do částky 10.000,- Kč. Dovolací soud však vytkl odvolacímu soudu, že za daného skutkového stavu (kdy podle šetření Policie České republiky zřejmě automobil právní předchůdkyni žalobce odcizil přítel bývalé zaměstnankyně žalované M. S., když za pomoci jejích klíčů od léčebného pavilonu vnikl do šaten, kde vypáčil mj. skříňku žalobkyně, z níž odcizil klíče od jejího automobilu) nezkoumal s ohledem za tvrzení žalobkyně opodstatněnost uplatněného nároku z hlediska obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce, pro niž není rozhodující, při jaké činnosti zaměstnanci škoda vznikne. Dovolatelce (právní předchůdkyni žalobce) lze totiž přisvědčit v tom, že „zanedbání povinností pracovníků žalované při propouštění bývalé zaměstnankyně S.“ (nevyžádání si od jmenované vrácení klíčů od léčebného pavilonu a šatny nebo neprovedení výměny příslušných zámků), kdyby bylo prokázáno, by bylo v rozporu s ustanovením bodu 6.1.3. směrnice žalované ze dne 14.3.2011, označené jako „Řád ochrany budov, objektu a majetku Psychiatrické léčebny Bohnice“, a mohlo by mít význam z hlediska obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce tehdy, jestliže by toto opomenutí příslušného zaměstnance žalované skutečně napomohlo „trestné činnosti pachatele, přítele S.“ (jejíž skutkové okolnosti vyplývají z usnesení Policie České republiky ze dne 28.1.2013 č.j. ORIII-27967-77/TČ-2012-001376-POKOR založeného ve spise) v tom smyslu, že - nebýt tohoto opomenutí – k odcizení automobilu právní předchůdkyně žalobce (a škodě) by nedošlo. Dovolací soud proto soudům uložil, aby v naznačeném směru zjednaly nápravu.

Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 21.5.2018 č.j. 28 C 147/2012-195 žalované uložil, aby právní předchůdkyni žalobce zaplatila 110.219,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% od 15.5.2012 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 77.552,20 Kč k rukám jejího „právního“ zástupce. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žaloba byla podána po právu“. Vycházel přitom ze zjištění, že bývalá zaměstnankyně žalované G. S. ukončila pracovní poměr u žalované již 30.4.2012 a teprve dne 28.5.2012 vrátila klíče od léčebného pavilonu a šatny, které jí byly při nástupu do pracovního poměru žalovanou předány. Přestože žalovaná „obdržela klíče až téměř měsíc po skončení pracovního poměru bývalé zaměstnankyně, do té doby neučinila žádné opatření, kterým by zabránila neoprávněnému použití těchto klíčů osobou, která není zaměstnancem žalované, a neučinila tedy ani nic pro to, aby zabránila krádeži v místnosti, kde jsou šatny zaměstnanců, kde mají tito odloženy své osobní věci“. Toto zanedbání povinností žalovanou

– jak soud prvního stupně zdůraznil - je podle názoru dovolacího soudu, vysloveného v jeho předešlém kasačním rozsudku, v rozporu s ustanovením bodu 6.1.3. směrnice žalované ze dne 14.3.2011, označené jako „Řád ochrany budov, objektu a majetku Psychiatrické léčebny Bohnice“, a mohlo by mít význam z hlediska obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce tehdy, kdyby toto opomenutí příslušného zaměstnance žalované skutečně napomohlo „trestné činnosti pachatele, přítele S.“ v tom smyslu, že nebýt tohoto opomenutí, k odcizení automobilu právní předchůdkyně žalobce (a škodě) by nedošlo. Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že „právní předchůdkyně žalobce v řízení prokázala vznik škody, odcizení automobilu, výši škody i příčinnou souvislost mezi vznikem škody a opomenutím žalované a porušením právní povinnosti žalované, která byla příčinou vzniku škody“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 26.2.2019 č.j. 28 C 147/2012-237 podle ustanovení § 107 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na straně žalující pokračováno s právním nástupcem zemřelé žalobkyně

– jejím pozůstalým manželem M. Q., kterému na základě schválené dohody dědiců náleží pohledávka uplatňovaná v tomto řízení) rozsudkem ze dne 7.8.2017 č.j. 62 Co 167/2019-254 zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 10.000,- Kč s úrokem z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně vyhovění žalobě co do částky 78.649,- Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 5.1.2013 do zaplacení (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 21.570,- Kč s úrokem z prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 54.721,- Kč k rukám advokáta JUDr. Richarda Kaválka (výrok IV.). Odvolací soud v první řadě vytkl soudu prvního stupně, že přehlédl, že co do částky 10.000,- Kč již bylo žalobě v tomto řízení pravomocně vyhověno a že proto je v této části předmětu řízení dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o.s.ř. Dále odvolací soud „napravil“ procesní pochybení soudu prvního stupně tím, že řádně provedl (přečetl) důkaz výstupním listem bývalé zaměstnankyně žalované G. S., ze kterého se podává skutkové zjištění, že jmenovaná po skončení pracovního poměru u žalované ke dni 30.4.2012 vrátila klíče od léčebného pavilonu až 28.5.2012, tedy „bezmála 4 týdny po skončení pracovního poměru“. Z vnitřního předpisu žalované – Řádu budov, objektu a majetku Psychiatrické léčebny přitom podle názoru odvolacího soudu „jednoznačně vyplývá povinnost zaměstnance, který pracovní poměr k žalované končí, vrátit klíče, které mu byly při přijetí do pracovního poměru vydány, a to tam, kde byly vydány“, s čímž „koresponduje povinnost příslušných pověřených zaměstnanců žalované tyto klíče od uvedeného zaměstnance vyžadovat“. Bylo tedy „povinností žalované vyžádat si klíče od G. S. při skončení pracovního poměru, tedy ke dni 30.4.2012, což však žalovaná neučinila“, „nezajistila vrácení klíčů od již bývalé zaměstnankyně S. ke dni 30.4.2012 a ani v návaznosti na tuto skutečnost neprovedla jiná bezpečnostní opatření, jako například výměnu zámků“, což „lze považovat za porušení (výše zmíněného) vnitřního předpisu žalované“, který „byl podle § 301 písm. c) a § 305 zák. práce závazný pro všechny zaměstnance žalované“. Okolnost, že vnitřní předpis neobsahuje žádnou lhůtu, je podle mínění odvolacího soudu nerozhodná. Z výsledků řízení zároveň „jednoznačně vyplývá, že to že G. S. měla ještě po skončení pracovního poměru u žalované klíče od objektu žalované k dispozici, vedlo ke škodní události, kdy její přítel, M. S., dne 14.5.2012 této skutečnosti využil, klíče jí z kabelky odcizil a použil je k tomu, aby se dostal do objektu žalované“. Klíče přitom „použil též k otevření suterénních místností, tedy k tomu, že se dostal do prostoru šaten zaměstnanců, kde poté v jedné ze skříněk, kterou vypáčil, nalezl klíče od vozidla právní předchůdkyně žalobce J. Q.“, kterými potom tento vůz otevřel, opustil s ním areál žalované a vozidlo tak odcizil. Za tohoto stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně „uzavřel, že je naplněna skutková podstata odpovědnosti žalované za škodu, kterou právní předchůdkyni žalobce způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem podle § 265 odst. 2 zákoníku práce, tedy v daném případě právní povinnosti porušili zaměstnanci, kteří byli pověřeni vyřízením výstupních formalit s G. S. při skončení jejího pracovního poměru k žalované“. Tato skutečnost „pak byla bezprostřední příčinou vzniku škody v podobě odcizeného vozidla J. Q.“, a proto „žalovaná za vzniklou škodu odpovídá podle § 265 odst. 2 zákoníku práce“. Při určení výše škody odvolací soud vycházel z kupní smlouvy uzavřené dne 3.7.2011 mezi právní předchůdkyní žalobce a společností AAA Auto, a. s. (autobazarem), podle níž právní předchůdkyně žalobce předmětné vozidlo koupila tohoto dne za částku 98.499,- Kč. Z přiložené faktury sice vyplývá, že výsledně za vozidlo zaplatila 110.219,- Kč, ovšem s tím, že k částce 98.499,- Kč byly připočteny ještě další položky (8.500,- Kč za pojištění carlife 2, dále 1.492,- Kč za přípravu vozidla k prodeji plus služby a 1.728,- Kč za pojištění Kooperativa). Podle názoru odvolacího soudu ovšem „tyto položky již nelze považovat za součást kupní ceny; tato činí toliko 98.499,- Kč“. Jelikož vozidlo bylo koupeno v červenci 2011 a odcizeno bylo v květnu 2012, „je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobce ho bezmála třičtvrtě roku užívala, přičemž je obecně známo, že cena vozidla se jeho užíváním snižuje“. V současné době však vozidlo již není k dispozici, a „jevilo by se neúčelné a nehospodárné zjišťovat jeho cenu ke dni 14.5.2012 jinými důkazními prostředky, zejména pak znaleckým posudkem, odhady autobazarů, apod., neboť by vždy šlo o cenu velmi hypotetickou“. Za této situace odvolací soud dovodil, že „jsou dány podmínky § 136 o.s.ř. pro to, aby výše škody byla určena podle volné úvahy soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem, neboť cenu vozidla ke dni vzniku škody by jinak bylo možno zjistit jen velmi obtížně“, a v této souvislosti uzavřel, že „cenu vozidla v červenci 2011 určenou částkou 98.499,- Kč je třeba snížit s přihlédnutím ke stavu vozidla, jeho značce a dalšímu opotřebení o 10%, tedy na částku 88.649,- Kč“, kterou žalobci – po odečtení již pravomocně přiznaných 10.000,- Kč – přiznal spolu se zákonným úrokem z prodlení, počítaným ode dne, kdy byla žaloba doručena žalované.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) „nesplnil pokyn Nejvyššího soudu ohledně potřebného dokazování“ k tomu, zda došlo k zanedbání povinností zaměstnanců žalované při vracení klíčů a zda taková okolnost byla příčinou krádeže a vedla ke vzniku škody. Vytkla odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 237/2013 a 25 Cdo 1807/2001), ohledně příčinné souvislosti, podle níž „příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl“, a že „pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“. Podle názoru dovolatelky „právně relevantní příčinou ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu bylo jednání recividisty, veškeré další okolnosti jsou druhotné“. Recidivista M. S. „by byl krádež vozu provedl, i kdyby byl musel překonat překážku zamčených dveří“, na což lze podle jejího mínění „usuzovat proto, že hned po vstupu na oddělení takovou překážku překonal tím, že se vloupal do zamčených šatních skříněk“. Recidivista dokonce klíče nepotřeboval vůbec, protože hlavní vchod příslušného oddělení nemocnice se vůbec nezamykal. M. S. užil klíčů k tomu, aby vešel bočním vchodem „a snížil tím riziko náhodného setkání se zaměstnancem nebo pacientem, který by si ho mohl zapamatovat. Riziko však neeliminoval zcela, neboť i během krádeže vloupáním do šatních skříněk mohl do této místnosti kdykoli vejít kterýkoli zaměstnanec“. Žalovaná rovněž namítala, že „nebylo prokázáno porušení tehdy platné směrnice S 5/2011 Řád ochrany budov, objektu a majetku Psychiatrické léčebny Bohnice, ani interní směrnice 3.PPU Ukončení pracovního poměru, která stanovuje předepsané postupy při ukončení pracovního poměru“. Zvláštní režim totiž platí pro budovu ředitelství a uzavřená oddělení, zatímco pro otevřená pracoviště, na kterém pracovala žalobkyně, není stanovena pro vrácení klíčů žádná lhůta; interní směrnice je postačující pobídkou k jejich včasnému vrácení, neboť jinak nemůže zaměstnanec dostat výstupní list. V daném případě G. S. „deklarovala nemoc, která jí brání vrátit věci a vyzvednout si výstupní list“. Kromě toho odvolací soud podle názoru žalované „nerespektoval ani judikaturu dovolacího soudu ohledně určení výše škody dle ust. § 136 o.s.ř.“. Uvedené ustanovení lze použít je výjimečně v případech, kdy žalobce skutečně nemůže ani při vynaložení veškerého úsilí důkazní břemeno unést z objektivních důvodů. V dané věci však lze určit cenu obvyklou ztraceného vozu, vzhledem k roku výroby, stupni opotřebení a pořizovací ceně. Tuto cenu lze bez obtíží stanovit odborným vyjádřením, které „nemůže nahradit soud, který v tomto směru odbornou znalostí nedisponuje a snížení pořizovací ceny o 10% provedl jen volnou úvahou“. Závěrem žalovaná zdůraznila, že žaloba měla být od samého začátku vedena proti skutečnému škůdci M. S. a „nelze nespravedlnost, jež postihla J. Q., řešit jinou nespravedlností na úkor nemocnice (žalované)“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadeném rozsahu“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu

– dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Žalovaná v dovolání – mimo jiné – zpochybňuje závěr odvolacího soudu o existenci vztahu příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem [tím, že příslušní pověření zaměstnanci žalované při skončení pracovního poměru G. S. nevyžadovali (a „nezajistili“) od jmenované vrácení klíčů od léčebného pavilonu a šatny „a ani v návaznosti na tuto skutečnost žalovaná neprovedla jiná bezpečnostní opatření, jako například výměnu zámků“] a vznikem škody „v podobě odcizeného vozidla J. Q.“ (právní předchůdkyně žalobce). Dovolatelka v této souvislosti namítá, že „nebylo prokázáno porušení tehdy platné směrnice S 5/2011 Řád ochrany budov, objektu a majetku Psychiatrické léčebny Bohnice, ani interní směrnice 3.PPU Ukončení pracovního poměru, která stanovuje předepsané postupy při ukončení pracovního poměru“. Dále vytýká soudům „nesplnění pokynu Nejvyššího soudu (vysloveném v jeho předešlém kasačním rozsudku) ohledně potřebného dokazování“ k tomu, zda došlo k zanedbání povinností zaměstnanců žalované při skončení pracovního poměru G. S. a zda taková okolnost byla příčinou krádeže automobilu J. Q. a vedla ke vzniku škody. Podle názoru dovolatelky „právně relevantní příčinou ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu bylo jednání recividisty, veškeré další okolnosti jsou druhotné“. Dovozovala, že recidivista M. S. „by byl krádež vozu provedl, i kdyby byl musel překonat překážku zamčených dveří“, na což lze podle jejího mínění „usuzovat proto, že hned po vstupu na oddělení takovou překážku překonal tím, že se vloupal do zamčených šatních skříněk“.

Dovolatelka však opomíjí, že otázka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti zaměstnavatele (resp. zaměstnanců jednajících jeho jménem) a vzniklou škodou není otázkou právní, nýbrž předně otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1975, Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, str. 35). V řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20.12.2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13, v němž Ústavní soud konstatoval, že o skutkové námitky půjde v těch případech, kdy směřují proti závěrům, že „určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události“). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.11.2007 sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). V tomto směru odvolací soud nepochybil, neboť posuzoval okolnosti právně relevantní z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce, které tvoří logický řetězec vedoucí k závěru, že zde vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti zaměstnavatele (resp. zaměstnanců jednajících jeho jménem) a vzniklou škodou existuje.

Zpochybňuje-li dovolatelka závěr o nedostatku příčinné souvislosti toliko kritikou postupu soudů obou stupňů v důkazním řízení, potažmo při následném hodnocení jeho výsledků, a předkládá-li vlastní verzi rozhodných skutečností a „právně relevantní příčiny“ vzniku škody, nesměřují její námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu. Tím však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle ustanovení § 237 o.s.ř. založit, neboť těmito výtkami není uplatněn způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.

Dovolací soud k tomu dodává, že žalovanou zdůrazňovaná existence protiprávního jednání M. S., kterou dovolatelka považuje za hlavní „právně relevantní příčinu“ vzniku škody, má v daném případě význam z hlediska možného střetu dvou odpovědností, kdy zaměstnanec má právo volby, proti kterému z odpovědných subjektů bude náhradu škody požadovat. Zaměstnavatel, který za tohoto stavu zaměstnanci nahradil škodu, má právo na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za tuto škodu odpovídá podle občanského zákoníku (srov. § 271 zák. práce – tzv. regresní nárok zaměstnavatele).

Napadený rozsudek odvolacího soudu však závisí ve věci samé – jak vyplývá z jeho odůvodnění – na vyřešení dovolatelkou předestřené právní otázky, za jakých podmínek může soud určit výši nároku podle volné úvahy ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 136 o.s.ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

Je mimo pochybnost, že v souladu s pravidly dělení důkazního břemene je žalobce povinen prokázat všechny skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy zakládající jeho nárok. Musí tedy tvrdit a prokazovat nejen skutečnosti, jež odůvodňují samotnou existenci nároku, ale také skutečnosti, z nichž lze usuzovat na výši nároku, jehož přiznání se domáhá. V řízení však může nastat situace, kdy sama existence nároku je nepochybná, avšak jeho výši nelze dokazováním objasnit buď vůbec, nebo jenom s velkými obtížemi. V takovém případě ustanovení § 136 o.s.ř. umožňuje, aby soudce určil výši nároku svou úvahou, a to ve výši, která se jeví jako pravděpodobná. Úvaha soudce tedy nahrazuje zjišťování výše nároku dokazováním, které je buď nemožné, nebo nepoměrně obtížné. Jde ovšem o postup výjimečný, který by soudce měl používat jen v mimořádných situacích, aby jeho postup nevyvolával dojem soudcovské libovůle.

V projednávané věci odvolací soud dovodil, že „je naplněna skutková podstata odpovědnosti žalované za škodu, kterou právní předchůdkyni žalobce způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem“, a že proto „žalovaná za vzniklou škodu (v podobě odcizeného vozidla J. Q.) odpovídá podle § 265 odst. 2 zákoníku práce“. Za tohoto stavu tedy odvolací soud nepochyboval o samotné existenci nároku žalobce (jeho právní předchůdkyně) na náhradu škody vyplývající z obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce (a tento závěr současně zůstal – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – přes námitky dovolatelky nezpochybněn). Zbývalo tedy, aby odvolací soud v souladu se zákonem určil výši škody, kterou má žalovaná žalobci nahradit.

Podle ustanovení § 272 zák. práce (ve znění účinném do 30.6.2012) při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození nebo ztráty.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že za rozhodnou dobu pro určení výše škody na věci zákon označuje okamžik poškození nebo ztráty, nikoliv období, kdy byla škoda uplatněna, nebo kdy o ní rozhoduje soud. Pro určení výše škody na věci je rozhodující obecná cena věci v rozhodné době jako cena obvyklá v daném místě a čase vzniku škody. Kromě toho, že se přihlíží k opotřebení věci, není vyloučeno vzhledem k okolnostem konkrétního případu uvážit i jiné skutečnosti tak, aby byla vyjádřena skutečná škoda, která v daném případě vznikla. V daném případě je žalovaná povinna nahradit žalobci škodu, která mu (jeho právní předchůdkyni) vznikla dne 14.5.2012 odcizením osobního automobilu značky XY, rok výroby 2006. Dovolatelce lze přisvědčit, že k určení obecné ceny této věci (odcizeného automobilu) je zapotřebí odborných znalostí a že ve smyslu ustanovení § 127 o.s.ř. se proto soud v tomto směru neobejde bez znaleckého posudku nebo odborného vyjádření.

Odvolací soud však nevyšel ze znaleckého posudku či odborného vyjádření, nýbrž stanovil hodnotu odcizeného automobilu ke dni 14.5.2012 podle své úvahy ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. Jak bylo uvedeno již výše, takový postup soudu může být odůvodněn toliko tím, že výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec. Nepoměrné obtíže mohou být dány nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.6.2013 sp. zn. 28 Cdo 2638/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2004 sp. zn. 32 Odo 956/2002). Nepoměrné obtíže jsou z tohoto hlediska vyjádřením zásady procesní ekonomie. Z toho ovšem plyne, že čím vyšší má nárok být, tím pečlivěji je nutno vážit, zda je namístě nahradit dokazování úvahou soudu, tedy pravdu pravděpodobností. V posuzované věci však nebylo z obsahu spisu zjištěno, že by byly naplněny zákonné podmínky pro použití volné úvahy ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. Odvolací soud zdůvodnil použití volné úvahy tím, že „v současné době vozidlo již není k dispozici, a jevilo by se neúčelné a nehospodárné zjišťovat jeho cenu ke dni 14.5.2012 jinými důkazními prostředky, zejména pak znaleckým posudkem, odhady autobazarů, apod., neboť by vždy šlo o cenu velmi hypotetickou“. Tento závěr však odvolací soud učinil, aniž by v řízení bylo zjištěno, kolik by činily náklady na vypracování příslušného znaleckého posudku či odborného vyjádření, a aniž by mu příslušel úsudek o tom, s jakou přesností (jistotou) lze tímto způsobem (znaleckým zkoumáním či vyjádřením odborně znalé osoby) určit cenu předmětného automobilu v době jeho odcizení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o vyhovění žalobě co do částky 78.649,- Kč s úrokem z prodlení, není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej proto v potvrzujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru