Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1440/2020Usnesení NS ze dne 13.10.2020

HeslaPracovní kázeň
Pracovní poměr
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1440.2020.1
Dotčené předpisy

§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006 Sb.

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1440/2020-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. R., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. Legií č. 1719/5, proti žalovanému APRM s. r. o. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Výstavní č. 292/13, IČO 02536145, zastoupenému Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Štefánikova č. 1347, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp zn. 84 C 17/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2020 č. j. 16 Co 201/2019-156, doplněnému usnesením ze dne 14. ledna 2020 č. j. 16 Co 201/2019-161, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Houžvice, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, Štefánikova č. 1347.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2020 č. j. 16 Co 201/2019-156, doplněnému usnesením ze dne 14. 1. 2020 č. j. 16 Co 201/2019-161, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v závěru, že jednání žalobce, které spočívalo v jeho neomluvené absenci ve dnech 23. 10. 2017, 8. 11. 2017 a 9. 11. 2017 a pro které s ním žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, mělo povahu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, že okolnosti případu odůvodňují závěr, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, a že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 9. 11. 2017 je proto platným právním jednáním] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku zák. práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).

Odvolací soud o projednávané věci rozhodl v souladu s výše uvedenou judikaturou, ze které sám – jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku – z velké části při svých úvahách vycházel. Při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci odvolací soud správně přihlédl k tomu, že se žalobce dopustil neomluvených absencí opakovaně a „zcela svévolně“, že tím porušil jednu ze základních povinností zaměstnance [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], že si musel být přitom vědom, že může minimálně ohrozit plynulost provozu, protože řídit vysokozdvižný vozík může jen zaměstnanec s příslušným oprávněním, a že tedy neočekávaná nepřítomnost řidiče na směně je obtížně nahraditelná jiným zaměstnancem, jakož i k tomu, že žalobce byl po první neomluvené absenci písemně upozorněn na možnost rozvázání pracovního poměru, a přesto se v krátkém časovém odstupu dopustil dalších dvou neomluvených absenci, což „svědčí o jeho negativním postoji k plnění pracovních úkolů“. Dospěl-li odvolací soud na základě těchto okolností k závěru, že jednání žalobce mělo povahu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, je jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Odvolací soud se svým rozhodnutím neodchýlil od žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, v jehož odůvodnění dovolací soud kromě jiného vyslovil názor, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně (nyní porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. V odůvodnění uvedeného rozsudku však dovolací soud zároveň zdůraznil, že jednání zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně (nyní porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu, a na základě okolností, které vyšly v posuzované věci za řízení najevo, shledal, že při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně (nyní porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) zaměstnancem a důvodů, pro které lze výjimečně rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením, mělo být kromě délky nepřítomnosti zaměstnance v práci také přihlédnuto zejména k důsledkům jeho nepřítomnosti v práci pro zaměstnavatele, k dosavadnímu postoji zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu tedy nevyplývá, že by za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem nemohlo být považováno i neomluvené zameškání práce v trvání méně než pěti dnů. Kromě počtu dnů neomluveného zameškání práce totiž soud vždy přihlíží i k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky dovolatele, které se vztahují k soudy zjištěnému skutkovému stavu věci a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [tj. námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, zejména že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že dne 23. 10. 2017 před nástupem do práce požádal žalovaného prostřednictvím svého nadřízeného o poskytnutí pracovního volna ze zdravotních důvodů a že žalovaný mu toto pracovní volno poskytl, ani tvrzení žalobce, že ve dnech 8. 11. 2017 a 9. 11. 2017 mu nebylo jeho nadřízeným umožněno nastoupit do práce z důvodu údajného napadení jiného zaměstnance, a v nichž předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že během trvání pracovního poměru „vždy pracoval řádně podle svých sil, znalostí a schopností a plnil řádně a včas své pracovní úkoly“ a že mu nikdy nebylo vytýkáno „porušení jakýchkoli pracovních povinností“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se svým jednáním nedopustil porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem)].

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 10. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru