Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1437/2000Rozsudek NS ze dne 20.12.2000

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2000:21.CDO.1437.2000.1

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1437/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce B. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Úřadu vlády České republiky v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše č. 4, zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 9/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999 č.j. 20 Co 31/99-25, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 23.12.1997 č.j. 7245/97-OPE žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že se žalobce dne 13.12.1997 "ve společnosti dalšího zaměstnance pokusil odcizit z majetku Úřadu vlády ČR několik ryb během jejich převozu z rybníka do zámku K.", přičemž k dokonání záměru žalobce však nedošlo, neboť byl při tomto jednání přistižen "odpovědným pracovníkem Úřadu vlády".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že se "údajný důvod" okamžitého zrušení pracovního poměru "nezakládá na pravdě", a přestože dopisem ze dne 30.12.1997 žalovanému sdělil, že s tímto opatřením nesouhlasí, žalovaný ho odmítá dále zaměstnávat.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11.6.1998 č.j. 27 C 6/98-10 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje ze zjištění, že skutkový důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem byl prokázán, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v jednání žalobce "s cílem zcizit majetek zaměstnavatele, který mu byl svěřen pro plnění pracovního úkolu", je třeba - bez ohledu na hodnotu zcizovaného majetku - spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Soud prvního stupně přihlédl při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně k tomu, že se "v případě žalobce nejednalo o první pokus zcizit majetek zaměstnavatele" a že zaměstnanec, který pracuje ve funkci vedoucího údržbáře na zámku K. a má přístup do všech zámeckých prostor, kde se nachází majetek státu značné hodnoty, "musí mít naprostou důvěru zaměstnavatele".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.4.1999 č.j. 20 Co 31/99-25 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7.375,- Kč "k rukám JUDr. J. P.". Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně považoval za prokázáno, že se žalobce dopustil jednání uvedeného v dopise ze dne 23.12.1997, pro které žalovaný k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem přistoupil. Protože však na rozdíl od soudu prvního stupně "neshledal za prokázánu skutečnost, že se žalobce v minulosti dopustil jednání, které je v rozporu s § 73 odst. 1 zák. práce", dospěl odvolací soud k závěru, že míra intenzity porušení pracovní kázně ze strany žalobce nedosahuje "té výše, u níž lze již použít § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že odvolací řízení bylo postiženo vadou uvedenou ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud při svém rozhodování "nevycházel ze všech rozhodných skutečností prokázaných v řízení před obvodním soudem", a jestliže se odchýlil od skutkového závěru soudu prvního stupně o tom, že se nejednalo o první pokus žalobce zcizit majetek zaměstnavatele, měl v tomto směru provést "odpovídající důkazy". Protože odvolací soud ke svým závažným právním závěrům ohledně hodnocení intenzity porušení pracovní kázně neprovedl žádný důkaz, nelze podle názoru dovolatele "bez dalšího dokazování konstatovat", že intenzita porušení pracovní kázně "při prokázané krádeži ryb, jejichž cena nebyla zjišťována", nedosáhla stupně požadovaného ustanovením § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žalovaný přitom zdůraznil, že úmyslné jednání při plnění pracovních úkolů, které má až na výši škody objektivní znaky pokusu trestného činu, je porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, zvláště "je-li zjištěna u zaměstnance Úřadu vlády ČR, na kterého jsou kladeny přísnější nároky na dodržování pracovní kázně". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst.1 písm.b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst.1 písm.b) a § 46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru.

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce "Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ..."). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Soud prvního stupně při zkoumání, zda jednání žalobkyně představovalo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem přihlížel - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ke skutkovému závěru, že "v případě žalobce se nejednalo o první pokus odcizit majetek zaměstnavatele". Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně považoval tento skutkový závěr za neprokázaný.

Závěr odvolacího soudu o tom, že skutečnost, že se žalobce v minulosti dopustil jednání, které je v rozporu s ustanovením § 73 odst. 1 zák. práce (tj. že se žalobce v minulosti dopustil porušení pracovní kázně), nebyla prokázána, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2, věta první o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o.s.ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).

Jestliže odvolací soud měl pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně o tom, zda jednání, které je žalobci vytýkáno v dopise ze dne 23.12.1997, bylo prvním porušením pracovní kázně anebo zda se žalobce již v minulosti dopustil jednání představujícího porušení pracovní kázně, měl zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, zejména výslech svědka J. M., k níž soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu "v souladu se zásadami uvedenými v § 132 o.s.ř. neměl přihlížet", popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Odvolací soud to však - jak plyne z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 22.4.1999 - neučinil (pouze "přečetl odvolání žalobce, jeho odůvodnění a vyjádření k odvolání). Jeho závěr o tom, že nebyla prokázána skutečnost, že jednání žalobce uvedené v dopise ze dne 23.12.1997 nebylo prvním porušením pracovní kázně, nelze proto považovat za podložený. Uvedený závěr pak představuje od soudu prvního stupně odlišný (jiný) skutkový závěr o tom, zda posuzované porušení pracovní kázně vytýkané v dopise ze dne 23.12.1997 bylo ojedinělým vybočením (excesem), či nikoliv.

Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 2 o.s.ř., ačkoli ve skutečnosti dospěl k odlišnému (jinému) skutkovému zjištění než soud prvního stupně (aniž dokazování provedené před soudem prvního stupně zopakoval nebo doplnil), a protože jeho skutkový závěr byl učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o.s.ř., trpí řízení před odvolacím soudem již z tohoto důvodu vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.].

Právní názor odvolacího soudu o tom, jaká hlediska mohou být obecně významná pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, je - jak ze shora uvedeného vyplývá - ve shodě se stanoviskem, které dovolací soud zaujal nejen v posuzované věci. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však nelze dovodit, která hlediska (mimo jediného, o němž je pojednáváno výše) pro posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně právě v této projednávané věci považoval odvolací soud za významná a která nikoliv a jakými úvahami se při tom řídil; odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru naprosto nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 211 a § 157 odst. 2 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu z hlediska úplnosti vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce proto nemohl být v dovolacím řízení pro nedostatek důvodů přezkoumán.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.

V Brně 20. prosince 2000

JUDr. Zdeněk Novotný,v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru