Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1411/2003Rozsudek NS ze dne 13.04.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1411.2003.1
Dotčené předpisy

§ 44 odst. 2 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 240 odst. 3 písm. f) předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 118a odst. 3 písm. f)...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1411/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v České republice se sídlem v P., nám. W. č. 2, proti žalovanému P. L., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 1/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. června 2002 č.j. 29 Co 221/2002-242, takto:

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8.10.1999 je neplatná, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 8.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí z důvodu opětovného porušování pracovní kázně a „neplnění povinností vedoucího pracovníka”. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že:

1. Žalobce ve funkci vedoucího hrázného „vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené“, takže „se nedaří trvale obsadit funkci pomocného hrázného nutnou pro bezpečné spravování vodního díla“; poslední zaměstnanec zastávající tuto funkci - pan F. K. podal dne 9.9.1996 žádost o rozvázání pracovního poměru „s poukazem na žalobcem vytvářené neúnosné podmínky k výkonu práce“ a „je již několikátým pracovníkem, který z místa pomocného hrázného na VD H. na takovéto poměry poukazuje“.

2. Toto „porušování § 72 a 73 zákoníku práce“ navazuje na „dříve činěné pracovně právní akty“ („předčasné opuštění pracoviště bez souhlasu nadřízeného – dopis zn. 43/10-3950/96 ze dne 16.8.1996 a zneužití fondu pracovní doby a prostředků organizace k práci pro sebe – dopis zn. 43/10-4343 ze dne 12.9.1996“).

Dalším dopisem ze dne 15.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, neboť na funkci „vedoucího hrázného VD H.” nesplňuje předpoklad stanovený kvalifikačním katalogem organizací povodí - úplné střední vzdělání.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996 jsou neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil „ušlou mzdu”ve výši 84.370,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaných porušení pracovní kázně nedopouštěl, že žalovanému byla za dlouhá léta pracovního poměru jeho kvalifikace dobře známa a přesto byl v roce 1992 zařazen do funkce „vedoucí hrázný”. Za „zásadní právní vadu” obou výpovědí však považoval skutečnost, že žalovaný, který věděl, že žalobce je členem odborového orgánu, nepožádal tento odborový orgán o jeho předchozí souhlas k oběma výpovědím.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 26.6.1997 č.j. 11 C 1/97-35 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit” žalovanému náklady řízení ve výši 21.729,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že obě výpovědi byly žalobci dány důvodně, a protože žalobce „dostatečně neprokázal, že je skutečně členem odborového orgánu - závodního výboru základní odborové organizace”, jsou platnými právními úkony.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30.1.1998 č.j. 29 Co 750/97-71 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpovědi žalovaného dané žalobci dne 8.10.1996 a 15.10.1996 jsou neplatné; ve výroku o náhradě mzdy a o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce byl v roce 1994 řádně zvolen do závodního výboru odborové organizace a že členem tohoto výboru byl i v době, kdy mu byly doručeny výpovědi žalovaného z pracovního poměru. Protože si žalovaný nevyžádal podle ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce předchozí souhlas příslušného odborového orgánu, jsou obě výpovědi neplatné.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.8.1999 č.j. 21 Cdo 1375/98-86 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil názor, že při posouzení, zda zaměstnanec byl členem příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (§ 59 odst. 2 zák. práce), soudu nepřísluší řešit jako otázku předběžnou platnost volby (její průběh a výsledek) zaměstnance do tohoto orgánu; soud vychází ze stanoviska, které po uskutečněných volbách k jejich průběhu a výsledku zaujal k tomu příslušný orgán odborové organizace. Pro danou věc proto není podstatné, jak byly po skutkové stránce volby organizovány a kolik hlasovacích lístků bylo odevzdáno ve prospěch žalobce, ale skutečnost, zda volbu uznala a její výsledek akceptovala jako nejvyšší orgán základní organizace členská schůze (konference).

Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10.2.2000 č.j. 11 C 1/97-164 nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědí ze dne 8.10.1996 a 15.10.1996 a zaplacení „ušlé mzdy“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 42.655,- Kč na účet advokátky a České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou soudní poplatek ve výši 3.376,- Kč. Z výsledků doplněného dokazování dovodil, že žalobce v době, kdy mu byly dány předmětné výpovědi, nebyl členem závodního výboru odborové organizace, ani jeho funkční období v takovém orgánu neskončilo v období jednoho roku před dáním těchto výpovědí. Jelikož žalovaná za tohoto stavu neměla povinnost požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že obě výpovědi jsou platné („se skutkovým základem výpovědních důvodů se soud vypořádal již v předchozím řízení“) a že žalobci proto nepřísluší ani požadovaná náhrady mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 21.9.2000 č.j. 29 Co 255/2000-193 rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích zamítajících žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996, a o náhradu ušlé mzdy, a ve výroku o nákladech řízení“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací vytkl soudu prvního stupně, že pouze stručně odkázal na zhodnocení naplnění výpovědních důvodů provedené v předchozím řízení a že se zatím „jeví jako předčasný“ jeho závěr o tom, že žalobce v době dání výpovědí nebyl členem závodního výboru příslušného odborového orgánu, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky navržené žalobcem k objasnění této „stěžejní otázky“. Soudu prvního stupně uložil, aby v tomto směru řízení doplnil.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou nato rozsudkem ze dne 7.11.2001 č.j. 11 C 1/97-226 žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996 a o náhradu „ušlé mzdy“ zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 61.978,- Kč na účet „právní zástupkyně“ žalovaného. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném případě byl naplněn jak výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce (bylo prokázáno, že se žalobce dopustil vytčeného porušování pracovní kázně a že byl dvakrát písemně upozorněn na možnost dání výpovědi), tak výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, neboť žalobce nedosahoval požadované kvalifikace pro výkon sjednané práce. Protože z provedeného dokazování vyplynulo, že „se nekonala žádná členská schůze ani konference základní organizace odborového svazu, která by zaujala stanovisko k průběhu a výsledku korespondenční volby žalobce do závodního výboru“, a že „na žalobce tedy nelze pohlížet jako na člena vyššího odborového orgánu, u něhož by žalovaný měl povinnost požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k výpovědním“, dovodil, že obě výpovědi byly dány žalobci platně a že opodstatněným není ani uplatněný nárok na náhradu mzdy.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27.6.2002 č.j. 29 Co 221/2002-242 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8.10.1996 je neplatná; ve výroku týkajícím se výpovědi ze dne 15.10.1996, ve výroku o náhradě „ušlé mzdy“ a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by byl platně zvolen za člena výboru základní organizace odborového svazu, a že tedy za této situace žalovaný nemusel žádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k předmětným výpovědím (§ 59 odst. 2 zák. práce). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 je neplatná „pro nedostatek formálních náležitostí“, neboť neobsahuje řádné vymezení (konkretizaci) výpovědního důvodu, jak vyžaduje ustanovení § 44 zák. práce (tj. tak, aby bylo možno zjistit, zda žalobce opětovně porušil pracovní kázeň či nikoliv), a kromě toho žalovaný nedodržel dvouměsíční lhůtu uvedenou v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, neboť podle názoru odvolacího soudu „nepochybně již v červnu 1996 uznal, že žalobce se dopustil jednání, jež by mohlo též zakládat důvod k použití výpovědního důvodu podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Zrušovací výrok odvolací soud odůvodnil tím, že závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce nesplňuje kvalifikační předpoklady, „nejsou podloženy konkrétním obecně závazným právním předpisem“, a že tedy posouzení platnosti výpovědi dané žalobci dne 15.10.1996 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce i důvodnosti uplatněného nároku na náhradu mzdy závisí na dalším dokazování, „jež se vymyká možnostem odvolacího soudu“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) podal žalovaný dovolání. Namítal, že „napadený výrok má všechny znaky tzv. překvapivého rozhodnutí“, neboť odvolací soud shledal neplatnost výpovědi ze dne 8.10.1996 z důvodu její neurčitosti zcela náhle, aniž by k tomuto právnímu názoru měl žalovaný možnost zaujmout patřičné stanovisko a procesní obranu. Dovolatel zdůraznil, že listinu obsahující spornou výpověď je nutno „vykládat v celém jejím souhrnu“, přičemž podle jeho názoru z explicitních formulací ve výpovědi (i ze svědeckých výpovědí F. K. či M. Š.) vyplývá několik naprosto konkrétních výtek, ve kterých je spatřováno vytváření nepřijatelných pracovních podmínek ze strany žalobce, a to „nemožnost obsadit místo pomocného hrázného, nezasvěcování do pracovní problematiky, neexistující organizace práce, nespolupráce, nevyužívání pracovní doby podřízenými, dále z tohoto plynoucí zanedbanost vodního díla, zbytečné mzdové náklady“. Žalovaný podrobil kritice rovněž závěr odvolacího soudu o nedodržení dvouměsíční lhůty k podání výpovědi, neboť - jak zdůraznil - z žádného právního předpisu neplyne, že by všechna předešlá porušení pracovní kázně musela být zaměstnanci vytčena ve lhůtě dvou měsíců. I kdyby však tento názor neplatil, tak ani za této situace by nemohla být výpověď ze dne 8.10.1996 shledána neplatnou, neboť závěr odvolacího soudu, že se žalovaný dozvěděl o důvodu výpovědi již v červnu, podle názoru dovolatele neodpovídá listinným důkazům. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 8.10.1996, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších přepisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst.1 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1.; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1967 sp.zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968).

Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.

V případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že v dopise žalovaného ze dne 8.10.1996 není v rozporu s ustanovením § 44 odst. 2 zák. práce důvod výpovědi (uvedený v bodu 1.) skutkově vymezen, neboť „blíže nekonkretizuje, v čem spočívá jednání žalobce, jímž jsou vytvářeny na pracovišti nepřijatelné pracovní podmínky pro podřízené zaměstnance“. S tímto názorem lze souhlasit, neboť z dopisu ze dne 8.10.1996 skutečně nelze dovodit, jakým konkrétním jednáním (kdy a jakým skutkem) se měl žalobce porušení pracovní kázně dopustit. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že na splnění požadavků vyplývajících z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce usuzoval jen z obsahu samotné písemné výpovědi z pracovního poměru, aniž by se pokusil neurčitost písemného projevu vůle žalovaného odstranit jeho výkladem.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.

Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Vzniknou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, pokusí se soud - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy odstranit tuto vadu výkladem projevu vůle; vychází přitom z výsledků dokazování a přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen (obsahu písemné výpovědi z pracovního poměru), je třeba zabývat se zejména tím, za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učinil a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru. Při výkladu projevu vůle není významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí (pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 8.10.1996 žalobci (neplatnost výpovědi z pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu existujícího v době, kdy bylo její písemné vyhotovení doručeno žalobci), za kterých byl projev vůle vůči žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po skutkové stránce důvodem výpovědi z pracovního poměru, šlo by o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k němuž takto vadný projev vůle směřoval.

Odvolací soud - veden svým nesprávným právním názorem - se neurčitost projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 8.10.1996 vůbec nepokusil pomocí jeho výkladu odstranit a nepřihlédl v tomto směru ani k výsledkům dokazování provedeného před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení najevo. Jeho závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 8.10.1996 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, pro rozpor s ustanovením § 44 odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce proto nemůže obstát.

Za tohoto stavu, kdy dosud nebylo náležitě objasněno, v jakém konkrétním jednání žalobce spatřoval žalovaný výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, není možné učinit spolehlivý závěr ani o tom, zda žalovaný dodržel dvouměsíční lhůtu podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, která v případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci z důvodu soustavného méně závažného porušování pracovní kázně podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zák. práce začíná plynout ode dne, kdy zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se) o posledním z vytčených, nejméně tří porušení pracovní kázně ze strany zaměstnance (která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností), mezi nimiž je přiměřená časová souvislost.

Řízení bylo dále postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. V posuzované věci se soudy obou stupňů po celou dobu řízení zaměřovaly výlučně na posouzení otázky, zda výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 je postižena neplatností podle ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce vzhledem k tvrzení žalobce, že byl členem závodního výboru odborové organizace a že žalovaný předem nepožádal tento odborový orgán o udělení předchozího souhlasu k výpovědi. Okolností, zda je výpověď dostatečně konkrétní ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce se začal zabývat poprvé teprve odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, který vzhledem k předcházejícímu průběhu řízení – v tom lze dovolateli přisvědčit – z tohoto pohledu vykazuje „znaky tzv. překvapivého rozhodnutí“. Protože na splnění požadavků vyplývajících z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce lze usuzovat – jak uvedeno výše – teprve, jestliže neurčitost písemného projevu vůle nelze odstranit výkladem, bylo za této situace na žalovaném, aby především tvrdil všechny z tohoto hlediska pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a aby ke svým tvrzením také nabídl důkazy [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.]. Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že pro tento případ neposkytl žalovanému (jeho zástupkyni – advokátce) ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Jestliže odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání výslovně uplatněna (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13.dubna 2004

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru