Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1353/2019Rozsudek NS ze dne 20.04.2020

HeslaZástavní právo (o. z.)
Postoupení pohledávky
Veřejný seznam (o. z.)
Dobrá víra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1353.2019.1
Dotčené předpisy

§ 164 odst. 1 a 2 obč. zák.

§ 170 obč. zák.

§ 1879 o. z.

§ 1880 odst. 1 o. z.

§ 1312 odst. 1 o. z.

§ 1316 o. z.

§ 980 odst. 2 o. z.

§ 984 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1353/2019-197

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně obce Konojedy se sídlem obecního úřadu v Konojedech č. 7, IČO 00665134, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1200/16, proti žalovaným 1) Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, U Trezorky č. 921/2, IČO 25083325, a 2) Sigma Consulting s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 764/17, IČO 25053931, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a určení, že žalovaná 2) zástavní právo nenabyla, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 383/2017, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 30 Co 270/2018-152, takto:

Rozsudek krajského soudu se ve výroku I., jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „v části výroku I. týkající se žalované 2) se určuje, že pozemky parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68, vše v katastrálním území Konojedy, nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalované 2) za společností Cantillony, s. r. o., IČO 27940497, ve výši 4.220.000 Kč s příslušenstvím, budoucí pohledávky do celkové výše 4.220.000 Kč s příslušenstvím vzniklé do 31. 8. 2018 a budoucí pohledávky do celkové výše 8.440.000 Kč s příslušenstvím vzniklé do 31. 8. 2018, vše dle zástavní smlouvy ze dne 14. 9. 2011“, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že pozemky parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy (dále jen „Pozemky“) nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávek žalované 2) za společností Cantilloni, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Podlipného č. 505/15, IČO 27940497, ve výši 4.220.000,- Kč s příslušenstvím a budoucích pohledávek druhé žalované za společností Cantilloni, s. r. o., ve výši 12.660.000,- Kč podle zástavní smlouvy, kterou uzavřely dne 14. 9. 2011 žalovaná 1) jako zástavní věřitelka a Cantilloni, s. r. o., jako zástavní dlužnice, a že žalovaná 2) nenabyla zástavní právo k pozemkům parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy, k zajištění pohledávek druhé žalované za společností Cantilloni, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Podlipného č. 505/15, IČO 27940497, ve výši 4.220.000,- Kč s příslušenstvím a budoucích pohledávek druhé žalované za společností Cantilloni, s. r. o., ve výši 12.660.000,- Kč podle zástavní smlouvy, kterou uzavřely dne 14. 9. 2011 žalovaná 1) jako zástavní věřitelka a Cantilloni, s. r. o., jako zástavní dlužnice. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že jako prodávající uzavřela s Cantilloni, s. r. o., jako kupující dne 1. 7. 2009 a dne 24. 3. 2010 kupní smlouvy, jejichž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemkům parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy. Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl katastrálním úřadem povolen. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 C 358/2016-29, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2017, Okresní soud v Kolíně určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 56/2 v katastrálním území Konojedy, a rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 19 C 225/2016-33, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2016, pak stejný soud určil, že žalobkyně je vlastnicí i pozemku parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy, neboť obě kupní smlouvy byly neplatné v důsledku nedostatku podmínek platnosti podle obecního zřízení. Dne 14. 9. 2011 Cantilloni, s. r. o., jako zástavní dlužnice uzavřela s žalovanou 1) jako zástavní věřitelkou zástavní smlouvu, kterou zřídila zástavní právo k oběma pozemkům k zajištění pohledávek žalované 1) za Cantilloni, s. r. o. K témuž dni nastaly právní účinky vkladu zástavního práva pro žalovanou 1) do katastru nemovitostí. Zajištěné pohledávky pak žalovaná 1) postoupila žalované 2). Cantilloni, s. r. o., nebyla vlastníkem žádného z pozemků a žalobkyně neudělila souhlas s jejich zatížením zástavním právem; z tohoto důvodu nemohlo zástavní právo vzniknout ani přejít na žalovanou 2) v důsledku postoupení pohledávek, které mělo zajišťovat.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 19 C 383/2017-86, zamítl žalobu na určení, že předmětné pozemky nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávek žalované 2) za společností Cantilloni, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Podlipného č. 505/15, IČO 27940497, ve výši 4.220.000,- Kč s příslušenstvím a budoucích pohledávek druhé žalované za společností Cantilloni, s. r. o., ve výši 12.660.000,- Kč podle zástavní smlouvy, kterou uzavřely dne 14. 9. 2011 žalovaná 1) jako zástavní věřitelka a Cantilloni, s. r. o., jako zástavní dlužnice (výrok I.), a žalobu na určení, že žalovaná 2) nenabyla zástavní právo k předmětným pozemkům k zajištění pohledávek žalované 2) za společností Cantilloni, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Podlipného č. 505/15, IČO 27940497, ve výši 4.220.000,- Kč s příslušenstvím a budoucích pohledávek žalované 2) za společností Cantilloni, s. r. o., ve výši 12.660.000,- Kč podle zástavní smlouvy, kterou uzavřely dne 14. 9. 2011 žalovaná 1) jako zástavní věřitelka a Cantilloni, s. r. o., jako zástavní dlužnice (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši 900,-Kč a žalované 2) ve výši 19.832,- Kč k rukám zástupce druhé žalované. Dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva, neboť rozsudek o takové žalobě by byl způsobilým podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. Tento naléhavý právní zájem však svědčí žalobkyni jen u určení neexistence zástavního práva vůči žalované 2), která je jako zástavní věřitelka v katastru nemovitostí zapsána, neboť žalovaná 1) ani netvrdí, že by byla v postavení zástavní věřitelky. Nejistotu ohledně právního postavení žalobkyně tedy není způsobilé odstranit jen určení, že žalovaná 2) se nestala namísto žalované 1) zástavní věřitelkou, protože takovým určením nemůže být vyřešena otázka vzniku zástavního práva a zatížení nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně tímto zástavním právem. Poté dospěl k závěru, že v tomto případě střetu vlastnického práva žalobkyně s právem dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku je přiléhavé poskytnout ochranu zástavnímu právu, které nabyla žalovaná 1) v nezpochybněné dobré víře, neboť se jeví nespravedlivým klást riziko zápisu práva do katastru nemovitostí za neplatnost dané smlouvy na dobrověrné osoby, které nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost dané smlouvy uzavřené mezi těmi, koho tyto osoby považují za své právní předchůdce. Důvod neplatnosti kupních smluv, jimiž žalobkyně převedla vlastnické právo k nemovitým věcem společnosti Cantilloni, s. r. o., totiž tkvěl v porušení povinností žalobkyně, neboť příčinou jejich neplatnosti bylo porušení povinností uložených právními předpisy při nakládání majetkem obce.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 30 Co 270/2018-152, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I. týkající se žalované 2) tak, že se určuje, že pozemky parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68, vše v katastrálním území Konojedy, nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalované 2) za společností Cantillony, s. r. o., IČO 27940497, ve výši 4.220.000 Kč s příslušenstvím, budoucí pohledávky do celkové výše 4.220.000 Kč s příslušenstvím vzniklé do 31. 8. 2018 a budoucí pohledávky do celkové výše 8.440.000 Kč s příslušenstvím vzniklé do 31. 8. 2018, vše dle zástavní smlouvy ze dne 14. 9. 2011“ (výrok I.), a ve výroku III. tak, že výše nákladů činí 1.390,- Kč (výrok II.), potvrdil jej v části výroku I. týkající se žalované 1), ve zbývající části výroku III. a ve výroku II. [výrok III.], a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.), že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení 600,- Kč (výrok V.) a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Dovodil, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že žalovaná 2) zástavní právo nenabyla, a souhlasil s názorem soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1), i když z důvodu nedostatku její pasivní legitimace. Nositeli práv a povinností v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou totiž zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného práva (tj. zástavy). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že zástavní právo je sice věcným právem zapisovaným do katastru nemovitostí, oproti vlastnickému právu má však jen akcesorickou povahu a slouží k zajištění zastavené pohledávky tak, že v případě nesplnění zajištěného závazku se zástavní věřitel může domáhat uspokojení ze zástavy. Při střetu dobré víry ve vznik takového zajištění a zásahu do skutečného vlastnického práva však nelze princip ochrany dobré víry upřednostnit. Protože smlouva, kterou žalobkyně převedla vlastnické právo k zástavě, byla absolutně neplatná a v době uzavření zástavní smlouvy nebyl zástavce vlastníkem zástavy, a protože žalované ani netvrdily, že by žalobkyně dala se zastavením předmětných pozemků souhlas, zástavní právo nevzniklo, a to bez ohledu na dobrou víru zástavního věřitele v oprávnění zástavce věc zastavit, která se opírala o zápis v katastru nemovitostí.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti jeho výrokům I. IV. a VI.) podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny dvě otázky hmotného práva, a to zda se na nabytí zástavního práva, které bylo do katastru nemovitostí zapsáno před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., pokud k takovému nabytí zástavního práva došlo po 31. 12. 2014, použije podle ust. § 3064 zákona č. 89/2012 Sb. úprava ust. § 980 až 986 zákona č. 89/2012 Sb. a zda podle úpravy účinné od 1. 1. 2014, respektive 1. 1. 2015, je možné nabýt zástavní právo k nemovitým věcem evidovaným v katastru nemovitostí od osoby evidované jako vlastník zástavy nebo zástavní věřitel bez ohledu na to, zda tato osoba skutečně byla vlastníkem zástavy nebo zástavním věřitelem či nikoliv, a to na základě dobré víry nabyvatele zástavního práva v zápis v katastru nemovitostí podle ust. 980 odst. 2 a ust. § 984 odst. 1 o. z. s přihlédnutím k ust. § 3064 o. z. Namítá aplikaci nesprávné právní úpravy na zjištěný skutkový stav. Podle ust. § 3028 o. z. platí, že ustanoveními tohoto zákona se řídí i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných. Povaha zástavního práva se od 1. 1. 2014 (nehledě na okamžik jeho vzniku) řídí zákonem č. 89/2012 Sb. a zástavní právo je tak ve smyslu ust. § 498 nemovitou věcí, která je předmětem vlastnictví jako jakákoliv jiná nemovitá věc a zapisuje se do katastru nemovitostí, přičemž zápis je postaven na roveň zápisu vlastnického práva a zásada materiální publicity tak dopadá i na zástavní právo. Z ust. § 3064 o. z. pak jednoznačně vyplývá, že ochrana dobré víry v zápis v katastru nemovitostí se uplatní i na věcná práva vzniklá a zapsaná před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaná 2) nabyla zástavní právo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., je nutno aplikovat tento zákon a ne zákon č. 40/1964 Sb., jak učinil odvolací soud.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť odvolací soud posoudil věc správně a na věc aplikoval správné právní předpisy.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, zda, popřípadě za jakých předpokladů, působí proti převodci (vlastníku nemovitosti), který způsobil neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, zástavní právo zřízené na nemovitosti na základě zástavní smlouvy, kterou uzavřel zástavce, jenž své vlastnictví k nemovitosti odvozoval od smlouvy uzavřené s převodcem, která byla (po zřízení zástavního práva) prohlášena za neplatnou, a pohledávka zajištěná zástavním právem byla za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postoupena, která dosud v judikatuře soudů nebyla vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 1. 7. 2009 uzavřely žalobkyně jako prodávající a Cantilloni, s. r. o., jako kupující kupní smlouvu ohledně pozemku parc. č. st. 56/2 v katastrálním území Konojedy, právní účinky vkladu vznikly ke dni 7. 10. 2009. Dne 24. 3. 2010 uzavřely žalobkyně jako prodávající a Cantilloni, s. r. o., jako kupující kupní smlouvu ohledně pozemku parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy, právní účinky vkladu vznikly ke dni 1. 4. 2010. Dne 14. 9. 2011 Cantilloni, s. r. o., a žalovaná 1) uzavřely smlouvu o úvěru a zástavní smlouvu, na jejímž základě Cantilloni, s. r. o., zřídila k zajištění pohledávek založených smlouvou o úvěru nebo jejím porušením zástavní právo k oběma uvedeným pozemkům, právní účinky vkladu vznikly ke dni 14. 9. 2011. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 C 358/2016-29, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2017, Okresní soud v Kolíně určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 56/2 v katastrálním území Konojedy, a rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 19 C 225/2016-33, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2016, pak stejný soud určil, že žalobkyně je vlastnicí i pozemku parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy, neboť obě kupní smlouvy byly neplatné. Dne 15. 11. 2017 uzavřely žalovaná 1) jako postupitelka a žalovaná 2) jako postupnice smlouvu o postoupení pohledávek, kterou žalovaná 1) postoupila žalované 2) pohledávku za Cantilloni, s. r. o., na vrácení peněžních prostředků poskytnutých Cantilloni, s. r. o., podle smlouvy o úvěru ze dne 14. 9. 2011 společně s příslušenstvím a se všemi právy spojenými s touto pohledávkou.

Podle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Podle ustanovení § 3073 o. z. se práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Toto ustanovení tedy stanoví výjimku z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z.

Otázku vzniku zástavního práva je tedy třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že zástavní právo zatěžující Pozemky ve vlastnictví žalobkyně mělo vzniknout na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 14. 9. 2011 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do dne 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“).

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se uspokojení ze zástavy. Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva (zástavní smlouva).

Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2002 do dne 31. 12. 2013 zástavní právo působilo proti „každému pozdějšímu vlastníku“ zástavy (srov. § 164 odst. 1 obč. zák.); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě teprve poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem, tedy - řečeno jinak - ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem. Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2001 do dne 31. 12. 2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 obč. zák.

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že je nutné důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo k Pozemkům vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (vůči) aktuálnímu vlastníku Pozemků - žalobkyni. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně) vzniknout, že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem. I kdyby tedy byla zástavní smlouva ze dne 14. 9. 2011 na straně zástavce uzavřena (skutečným) vlastníkem předmětných nemovitostí nebo se souhlasem jejich (skutečného) vlastníka (a šlo by o platné právní úkony), zatěžuje zástavní právo jimi zřízené někoho jiného (jinou osobu než zástavce), jen jestliže mu svědčí postavení zástavního dlužníka (§ 164 odst.2 obč. zák.), tedy - jinak řečeno - jestliže jde o pozdějšího vlastníka zástavy ve smyslu ustanovení § 164 odst.1 obč. zák.

Ten, jehož vlastnictví se s účinky „ex tunc“ znovu „obnovilo“, je vlastníkem věci ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo, a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn. Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že nemůže být - z pohledu ustanovení § 164 odst.1 obč. zák. - považován za „pozdějšího vlastníka zastavené věci“ (vůči němuž působí zástavní právo a který má proto postavení zástavního dlužníka) ten, kdo důvodně odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, jestliže zástavní právo bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy zástavcem, jenž své vlastnictví nemovitosti odvozoval od smlouvy o převodu vlastnictví, odstoupením (později) zrušené (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

K otázce významu dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je vlastníkem věci poskytnuté k zajištění, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjadřoval opakovaně.

V rozsudku ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 345/2014, vyslovil závěr, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.). Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), z ustanovení § 161 obč. zák. vyplývá, že umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (oproti úpravě účinné do 31. 12. 2000 zákon již neobsahuje vyvratitelnou domněnku dobré víry zástavního věřitele, bude proto na něm, aby v případném soudním sporu její existenci prokázal). Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí u nabývání zástavního práva obecně, ale jen v případech stanovených zákonem. Zákon (ustanovení § 161 obč. zák.) stanoví, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení cizí movité věci. Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení cizí movité věci, nelze dovozovat stejný právní režim u nemovitých věcí jen proto, že zákon ve vztahu ke vzniku zástavního práva bez souhlasu vlastníka nemovité věci žádnou zvláštní právní úpravu neobsahuje (neobsahoval). O to méně by bylo možno dovozovat vznik zástavního práva, dal-li zástavce do zástavy cizí nemovitou věc, aniž byl zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Jinak řečeno, u cizích nemovitých věcí (nebo jiných než movitých věcí) se princip dobré víry neuplatní, a je vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána. Zastavení cizí věci je tedy omezeno jen na věci movité. Na uvedeném závěru nic nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti. Neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam.

Okolnost, zda zástavní věřitel byl při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře o tom, že zástavce je oprávněn dát věc (pohledávku nebo jiné majetkové právo, které je způsobilým předmětem zástavního práva) do zástavy, může mít význam jen při zřízení (vzniku) zástavního práva. Při řešení otázky, zda a vůči komu působí zástavní právo a kdo má proto postavení zástavního dlužníka, je dobrá víra zástavního věřitele - jak je dáno již povahou věci – bezpředmětná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Lze proto uzavřít, že na základě smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy ze dne 14. 9. 2011 uzavřené mezi Cantilloni, s. r. o., a žalovanou 1) k zajištění pohledávek založených smlouvou o úvěru nebo jejím porušením (s účinky vkladu do katastru dne 1. 4. 2010) zástavní právo k Pozemkům nevzniklo.

Otázku, zda se Pozemky mohly zatížit zástavním právem na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 11. 2017, uzavřené mezi žalovanou 1) jako postupitelkou a žalovanou 2) jako postupnicí, je třeba (srov. § 3028 odst. 1 o. z.) posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Podle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.

Podle ustanovení § 1316 o. z. zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

Nadále tedy platí, že při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí (veřejného seznamu) provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi) – srov. § 11 odst. 1 písm. d) a § 12 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu - § 10 zákona ř. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).

Podle ustanovení § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.

Podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

Podle ustanovení § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že nabýt věcné právo (a takovým právem je i zástavní právo – srov. § 498 odst. 1 větu první o. z.) od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu.

Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).

Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že právo zapsané jako právo váznoucí na konkrétní nemovitosti (zástavní právo) v katastru nemovitostí tuto nemovitost ve skutečnosti nezatěžuje. Znamená to, že dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že z hlediska práva zástavní právo nevzniklo.

Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.

Z uvedeného pohledu se ale odvolací soud věcí nezabýval. Vycházel totiž z toho, že smlouva, kterou žalobkyně převedla vlastnické právo k Pozemkům - zástavě, byla absolutně neplatná, že v době uzavření zástavní smlouvy nebyl zástavce vlastníkem Pozemků - zástavy, a že žalované ani netvrdily, že by žalobkyně dala se zastavením Pozemků souhlas; zástavní právo tak nevzniklo, a to bez ohledu na dobrou víru zástavního věřitele v oprávnění zástavce věc (Pozemky) zastavit, která se opírala o zápis v katastru nemovitostí. Nezabýval se tedy tím, zda zástavní právo nemohlo vzniknout ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. v souvislosti s uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřely dne 15. 11. 2017 žalovaná 1) jako postupitelka a žalovaná 2) jako postupnice.

Protože rozsudek odvolacího soudu (v napadeném výroku o věci samé) není – pro svoji předčasnost – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v dovoláním napadených výrocích o věci samé a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 4. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru