Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1332/2001Rozsudek NS ze dne 11.04.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1332.2001.1
Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 242 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 7 odst. 2 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 59 odst. 3 písm. a) předpisu č. 367/199...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1332/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu K., zastoupenému advokátem, o neplatnost skončení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 158/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2001 č.j. 23 Co 78/2001-50, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „skončení pracovního poměru na základě žádosti žalobce ze dne 11.4.2000 je neplatné“. Žalobu odůvodnil tím, že žádost o rozvázání pracovního poměru dohodou „byl donucen podepsat pod nátlakem“ tajemnice městského úřadu PhDr. J. M., která mu sdělila, že „bude propuštěn pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, pokud neuzavře Dohodu o skončení pracovního poměru podle § 43 zákoníku práce“. Podle názoru žalobce je třeba takové jednání vůči jeho osobě považovat - vzhledem k uvedeným výhrůžkám - „za závažné porušení ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce ze strany starosty města a tajemnice městského úřadu“ a jeho „žádost“ podepsanou pod nátlakem za neplatný právní úkon „ve smyslu § 242 zákoníku práce“, od kterého „zároveň řádně odstoupil“.

Okresní soud ve Kladně rozsudkem ze dne 4.12.2000 č.j. 19 C 158/2000-24 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 5.300,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že ze strany tajemnice městského úřadu se „v žádném případě nejednalo o bezprávnou výhrůžku“ vylučující svobodnou tvorbu žalobcovy vůle, neboť žalobce „měl možnost ukončení pracovního poměru dohodou neakceptovat“. Jestliže však tajemnice uzavřela s žalobcem dohodu o skončení pracovního poměru „bez předchozího vyjádření obecní rady“, jde podle názoru soudu prvního stupně o neplatný právní úkon učiněný v rozporu se zákonem [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce], neboť - jak zdůraznil - „jednatelská funkce tajemníka neznamená nic víc, než jeho výhradní a generální oprávnění činit jménem obce, jako zaměstnavatele, právní úkony“ a „nezahrnuje tedy samo o sobě oprávnění o těchto právních úkonech rozhodovat“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.3.2001 č.j. 23 Co 78/2001-50 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.612,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.575,- Kč, obojí k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v daném případě „nelze hovořit o bezprávné výhrůžce“, neboť, i kdyby tajemnice jednala tak, jak tvrdí žalobce, „hrozila by jako představitel zaměstnavatele žalobci pouze tím, čím zaměstnavatel zaměstnanci ve smyslu zákoníku práce hrozit může, je-li přesvědčen o tom, že se zaměstnanec dopustil zvlášť závažného porušení pracovní kázně“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že ustanovení § 59 odst. 3 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb. vybavovalo tajemníka obecního (městského) úřadu kompetencemi statutárního orgánu obce jako zaměstnavatele v plném rozsahu, „tedy oprávněním právní úkony v pracovněprávních vztazích nejen realizovat, ale i o nich rozhodovat“, kdy smyslem tohoto ustanovení bylo „zajistit obcím operativní řešení situací vyplývajících z pracovněprávních vztahů se zaměstnanci obce i v době mezi zasedáními obecní (městské) rady“. Protože oprávnění tajemnice Městského úřadu v K. uzavírat dohody o skončení pracovního poměru „vyplývá i z pracovního řádu Městského úřadu K.“, je podle názoru odvolacího soudu skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného ke dni 11.4.2000 platné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že podle „v té době“ platného zákona č. 367/1990 Sb. byl tajemník obecního (městského) úřadu sice oprávněn činit jménem obce jako zaměstnavatele právní úkony, avšak toto oprávnění „nezakládalo právo tajemníka o těchto právních úkonech rozhodovat“. Protože žádný vnitřní předpis zaměstnavatele nesmí být v rozporu se zákonem, jsou podle názoru dovolatele z tohoto důvodu neplatná i příslušná ustanovení pracovního řádu Městského úřadu K., která tajemnici svěřovala pravomoc uzavírat dohody o skončení pracovního poměru bez rozhodnutí městské rady. Dovolatel rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem soudů, že při podpisu dohody o skončení pracovního poměru nejednal pod psychickým nátlakem (bezprávnou výhrůžkou), neboť - jak prohlásil – „pod jinou hrozbou než hrozbou okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce by žádnou dohodu o skončení pracovního poměru nepodepsal“. Právě uvědomění si důsledku realizace hrozby ho „zcela logicky přivedlo do stavu psychické tísně“ a obavy z následků ztráty zaměstnání ho donutily dohodu podepsat. O tom, že dohoda nebyla projevem jeho svobodné vůle „svědčí i jeho následné kroky“ - telefonická prosba tajemnici o zrušení dohody i další žádosti adresované starostovi i tajemnici. Navíc - jak zdůraznil - stres a psychická újma, kterou utrpěl, vedla ke zhoršení jeho zdravotního stavu a infarktu myokardu. Podle názoru dovolatele nelze za dané situace dospět k jinému závěru, než že tajemnice městského úřadu jednala „v zásadním rozporu s § 7 odst. 2 zákoníku práce a jednoznačně zneužila svého postavení vyplývajícího z pracovněprávního vztahu vůči dovolateli“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke skončení pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě dohody ke dni 11.4.2000 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen „zák. práce“) a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákonů č. 439/1991 Sb., č. 485/1991 Sb., č. 553/1991 Sb., č. 302/1992 Sb., nálezů Ústavního soudu č. 97/1992 Sb. a 97/1992/1 Sb., zákonů č. 68/1993 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 279/1995 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 107/2000 Sb., tedy ve znění účinném do 12.11.2000 (dále jen „zákon o obcích“).

Podle ustanovení § 4 odst.1 zákona o obcích obec jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

Podle ustanovení § 9 odst.1 zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené. Jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy.

Funkci statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů plní v obcích (městech), ve kterých není ustanoven tajemník obecního úřadu, starosta, který je také nadřízen všem pracovníkům obecního (městského) úřadu (§ 52 odst. 3, věta druhá zákona o obcích). V obcích, v nichž obecní rada zřídila alespoň dva odbory obecního úřadu, a v obcích, v nichž je pověřený obecní úřad, působí tajemník obecního úřadu (§ 59 odst. 1 zákona o obcích).

Podle ustanovení § 59 odst. 3 písm. a) a b) zákona o obcích je tajemník obecního úřadu nadřízený všem pracovníkům obecního úřadu a plní funkci statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů.

Z uvedeného vyplývá, že jedná-li obec (město) v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, je jejím statutárním orgánem tajemník obecního (městského) úřadu, popřípadě, nebyl-li tajemník ustanoven, starosta (zástupce starosty). Ostatně ani sám žalobce - jak se podává z obsahu dovolání – „nezpochybňuje“ oprávnění tajemníka obecního úřadu činit jménem obce veškeré právní úkony týkající se pracovněprávních vztahů mezi obcí (jako zaměstnavatelem) a zaměstnanci obecního úřadu. Jeho názor, že toto oprávnění „nezakládalo právo tajemníka o těchto právních úkonech rozhodovat“, nelze sdílet.

Právním úkonem se rozumí projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst. 1 zák. práce). I když bližší podrobnosti a náležitosti pracovněprávních úkonů zákoník práce ani jiné právní předpisy obecně nestanoví, lze [kromě jiného i z ustanovení o jejich neplatnosti - srov. zejména § 242 odst. 1 písm. a) až e) zák. práce] dovodit, že se jedná o právní skutečnosti, které spočívají v určitém lidském chování, pro které je charakteristická jednota vůle a projevu. Nezbytným pojmovým předpokladem vzniku právního úkonu je proto především svobodná a vážná vůle, jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Právní úkon však vzniká až tehdy, je-li takto utvořená vůle projevena určitým a srozumitelným způsobem navenek a učiněna seznatelnou jiným osobám.

Má-li právní úkon (navenek projevená vůle) účastníka pracovněprávního vztahu skutečně odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního (duševního) rozhodovacího procesu. Protože z procesu vlastního utváření vůle jednajícího subjektu, která sleduje dosažení zamýšleného cíle (právních následků - vznik, změnu či zánik práv nebo povinností) nelze vyloučit vnitřní (duševní) „rozhodování“ jednajícího o tom, jakou vůli navenek projeví (zda vůbec, jakým způsobem a jaký právní úkon učiní), je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že „ustanovení § 59 odst. 3 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, i ve znění platném ke dni 11.4.2000, vybavovalo tajemníka obecního (městského) úřadu kompetencemi statutárního orgánu obce jako zaměstnavatele v plném rozsahu“, aniž by jeho jednání v pracovněprávních vztazích bylo podmíněno předchozím projednáním s obecní (městskou radou), resp. jejím předchozím souhlasem.

Sdílet nelze ani názor dovolatele, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 11.4.2000 je postižena vadou spočívající v tom, že ji žalobce uzavíral pod tlakem bezprávné výhrůžky.

Právní úkon je platný (srov. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce), jestliže vůle účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé fyzické donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu deformována, se však jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.

Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že v pracovněprávních vztazích bývá rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce pro účastníky z hlediska jejich zájmů nestejně výhodné, neboť výkon nezadatelného práva ukončit zákonem stanoveným způsobem pracovní vztah, má pro druhého účastníka nikoliv ojediněle za následek vznik určité újmy. Je tomu tak nejen tehdy, jestliže je pracovněprávní vztah rozvazován bez zřetele na stanovisko druhé strany jednostranným právním úkonem, ale i v případě, jestliže je pracovní poměr rozvázán - jak tomu bylo v posuzované věci - na základě souhlasného projevu vůle dohodou obou účastníků pracovněprávního vztahu.

Nejedná se o bezprávnou vyhrůžku a nelze ani považovat za zneužití výkonu práva na újmu zaměstnance (§ 7 odst. 2 zák. práce) okolnost, jestliže zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou (ofertu) odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody (v daném případě požívání alkoholu v pracovní době), pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě; sdělením své pohnutky, která jej vede ke skončení pracovního poměru se zaměstnancem totiž hrozí tím, co je za účelem skončení pracovního poměru oprávněn podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce učinit. Při porovnání obou možností skončení pracovního poměru nabízených žalobci přitom ani nelze úspěšně dovozovat, že žalobce jednal v důsledku tísně ke svému neprospěchu, jestliže se rozhodl předejít jednostrannému skončení pracovního poměru okamžitým zrušením a zvolil si možnost skončit pracovní poměr dohodou, tedy způsobem pro něj výhodnějším.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .

V Brně 11. dubna 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru