Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1288/2003Usnesení NS ze dne 20.11.2003

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1288.2003.1
Dotčené předpisy

§ 151b odst. 4 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 20 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 20...

více
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 82/04


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1288/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) J. P., B) B. P., obou zastoupených advokátem, proti žalované Č. s., a.s., o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 50/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. ledna 2003 č.j. 8 Co 848/2002-33, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že \"zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 518 pro kat. úz. B. – M., obec B. a okres N., v oddílu C jako zástavní právo váznoucí na nemovitostech ve společném jmění žalobců J. P. a B. P., podle smlouvy ze dne 4.11.1993 pro Č. s., a.s. K. ve výši 830.000,- Kč, vklad ze dne 10.11.1993, č.j. V2 2918/93, neexistuje\". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že \"k žádosti\" M. K., uzavřeli dne 4.11.1993 se žalovanou smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 2508-421050-698/1, podle které byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v N. ze dne 10.11.1993 č.j. V2-2918/93 povolen vklad zástavního práva ve prospěch pohledávky žalované. Smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 4.11.1993 je však neplatná, neboť v ní je jako zástavní věřitel označena osoba \"Č. s., a.s., okresní pobočka K.\", která \"v době uzavření smlouvy a ani později neexistovala a neexistuje\", na smlouvě jsou za zástavního věřitele podepsáni Ing. L. K. a Ing. J. K. \"bez uvedení jakékoli funkce\", není v ní řádně a určitě označena pohledávka, která by měla být zástavním právem zajištěna, není z ní patrno, která nemovitost z vlastnictví žalobců má být vlastně zatížena zástavním právem, v čl. V smlouvy se odkazuje na přílohu, ačkoliv ve skutečnosti žádnou neměla, z čl. XI smlouvy není zřejmé, jakého závazku se má zástavní smlouva vlastně týkat, a \"mají se zajišťovat i neurčité budoucí závazky\", z čl. IX není \"zřejmé, který ze zástavců či zda snad oba zástavci měl či měli souhlasit s uspokojením neexistujícího zástavního věřitele ze zástavy\", a zmocnění \"pro právně neexistujícího zástavního věřitele v čl. X smlouvy je neexistující a právně nemožné a tedy absolutně neplatné\". Protože smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 4.11.1993 je neplatná, nemohlo podle ní vzniknout platně ani zástavní právo.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 27.6.2002 č.j. 14 C 50/2002-18 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedených důkazů zjistil, že žalovaná uzavřela dne 4.11.1993 s M. K. \"(firma G. – P.)\", smlouvu o úvěru, na základě které poskytla dlužníku úvěr ve výši 830.000,- Kč, a že k zajištění této pohledávky žalovaná uzavřela dne 4.11.1993 se žalobci smlouvu o zřízení zástavního práva \"k nemovitostem čp. 466 se zastavěnou plochou parc. č. 1947 o výměře 118 m2 a zahrada parc. č. 1948 o výměře 574 m2 zapsaných na LV č. 518 pro obec B., k.ú. B. – M., u Katastrálního úřadu v N.\"; tyto nemovitosti jsou nyní ve společném jmění žalobců. Podle názoru soudu prvního stupně je smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 4.11.1993 platným právním úkonem, neboť byla uzavřena písemně a byl v ní určen předmět zástavního práva i zajištěná pohledávka. Byl-li ve smlouvě zástavní věřitel označen jako \"Č. s., a.s., okresní pobočka K.\", může být případná neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle ve smlouvě obsaženého důvodem neplatnosti smlouvy, jen jestliže ani jeho výkladem \"nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit\". Výkladem projevu vůle ve smlouvě obsaženého pak lze dovodit, že smlouvu uzavřela Č. s., a.s., a že označení \"pobočka K.\" je jen údajem o její organizační složce; v \"obchodní praxi\" je obvyklé, že na \"formulářovém návrhu smlouvy je uvedeno sídlo organizační složky a tato skutečnost nemůže vést k pochybnostem o osobě zástavního věřitele\". Smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 4.11.1993 podepsal za zástavního věřitele vedoucí úvěrového útvaru Ing. L. K., který byl ředitelem okresní pobočky žalované v K. pověřen dne 31.3.1993 též uzavíráním zástavních smluv, a je nerozhodné, zda se \"prokázal příslušným pověřením\", neboť záleží na tom, zda žalobci \"věděli nebo mohli vědět, že osoba jednající za žalovanou případně překročila jednatelské oprávnění\", a \"i kdyby k tomu došlo, závaznost právního úkonu pro žalovanou nevzniká pouze tehdy, kdyby žalobci věděli, že jednající překročil svá oprávnění\". Podle soudu prvního stupně nelze mít za to, že \"by pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla ve smlouvě řádně a určitě uvedena\" nebo že by v ní nebyl dostatečně určitě vymezen předmět zástavního práva. I když jsou v textu smlouvy \"určité nepřesnosti\", například označení účastníků v jednotném či množném čísle a ve vymezení zástavy, soud prvního stupně uzavřel, že jde o \"nepřesnosti\" způsobené užitím \"formulářové smlouvy\" a že \"v konečném důsledku je zcela zřejmé, co chtěli účastníci projevit\".

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.1.2003 č.j. 8 Co 848/2002-33 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně provedl všechny účastníky navržené důkazy, že provedené důkazy řádně vyhodnotil a že věc po právní stránce posoudil zcela správně. Protože se soud prvního stupně řádně vypořádal s argumenty žalobců, odkázal v tomto směru odvolací soud na odůvodnění jeho rozsudku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Obdobně jako v dosavadním řízení namítají, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 4.11.1993 byla jako zástavní věřitel \"uvedena osoba bez právní subjektivity Č. s., a.s., okresní pobočka K.\" (stejný nedostatek má i úvěrová smlouva ze dne 4.11.1993), že smlouvu o zřízení zástavního práva podepsali za zástavního věřitele neoprávněně Ing. L. K. a Ing. J. K., přičemž tento nedostatek nebyl zhojen (oprávnění ředitele pobočky L. R. ke zmocnění dalších osob je až ze dne 25.1.1996 a pověření ze dne 31.3.1993 není vnitřním předpisem právnické osoby), že ze smlouvy není patrné, zda mělo jít o zástavní právo k jedné či více nemovitostem, zda zástavce je jeden nebo dva a zda pohledávka v celkové výši 830.000,- Kč se rozumí včetně příslušenství nebo bez něj, a že v čl. XI odst.2 smlouvy je \"jakési neurčité ujednání o tom, že takto mají být zajištěny i budoucí závazky dlužníka z blíže neurčených zástavních smluv\". Podle názoru dovolatelů uvedené nedostatky nelze pokládat za chyby v psaní či počtech ve smyslu ustanovení § 37 odst.3 občanského zákoníku, nelze na ně \"mechanicky aplikovat názor judikatury\", že chybami v psaní jsou i nedopatřením neproškrtnutá místa v tiskopisech, na nichž je určitý právní úkon učiněn, a nemohou být odstraněny ani výkladem. Jde-li totiž o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Dovolatelé dovozují, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť \"jde o adekvátní vymezení hranice, kdy ještě jde o výklad písemného právního úkonu a kde již o jeho změny a doplnění\", a navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná v průběhu dovolacího řízení soudu sdělila, že svou pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 4.11.1993 za M. K. postoupila smlouvou ze dne 29.7.2003 společnosti C. (Luxembourg) a že na postupníka přešlo i zajištění této pohledávky zástavním právem, jehož existence je předmětem tohoto řízení. K tomuto oznámení dovolací soud při svém rozhodování však nepřihlížel, neboť oznámená právní skutečnost, která by mohla být důvodem k postupu podle ustanovení § 107a o.s.ř., se v dovolacím řízení nemůže uplatnit (srov. § 243c odst.1 o.s.ř.). Dovolací soud proto nadále jednal s Č. s., a.s., jako s účastníkem tohoto řízení na straně žalované.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalobci spatřují - jak uvedli v dovolání - zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v tom, že tu \"jde o adekvátní vymezení hranice, kdy ještě jde o výklad písemného právního úkonu a kde již o jeho změny a doplnění\"; v dovolání současně dovozují, že soudy považovaly nejasnosti ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 4.11.1993 za odstranitelné pomocí výkladu projevu vůle ve smlouvě obsaženého, ačkoliv - podle názorů žalobců - je tímto způsobem nelze odstranit, a že soudy proto dospěly k nesprávnému závěru o platnosti této smlouvy. Kromě toho žalobci zpochybňují zjištění soudů, že vedoucí úvěrového útvaru Ing. L. K. byl oprávněn podepsat za žalovanou smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 4.11.1993, neboť ho k tomu - podle názorů žalobců - pověření ze dne 31.3.1993 nezmocňovalo.

Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podle ustanovení § 37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Podle ustanovení § 20 odst.1 občanského zákoníku právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).

Podle ustanovení § 20 odst.2 občanského zákoníku za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

Oprávnění jiných pracovníků a členů právnické osoby, než kteří jsou uvedeni v ustanovení § 20 odst.1 občanského zákoníku, činit za právnickou osobu právní úkony se odvíjí - podle ustálené judikatury soudů - od vnitřních předpisů právnické osoby nebo od toho, co je, zejména vzhledem k jimi zastávané funkci v organizační struktuře, v právních vztazích obvyklé. Překročí-li tyto osoby své, tímto způsobem vymezené oprávnění (a o \"překročení oprávnění\" tu jde i tehdy, jestliže takové oprávnění vůbec nemají ani podle vnitřních předpisů a ani to není obvyklé), je druhý účastník (druhá smluvní strana) proti tomuto excesu chráněn v případě, že se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a (současně) že jde o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dovolatelé pak právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru nezpochybňují. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že dovolatelé nenapadají právní posouzení věci soudy v uvedeném směru, ale že oproti jejich skutkovým zjištěním, že smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 4.11.1993 uzavřela jako zástavní věřitel Č. s., a.s. a že ji za zástavního věřitele uzavřel Ing. L. K. na základě pověření z 31.3.1993, staví svůj názor, že jako zástavní věřitel byla v této smlouvě uvedena osoba bez právní subjektivity \"Č. s., a.s., okresní pobočka K.\" a že pověření z 31.3.1993 neopravňovalo Ing. L. K., aby tuto smlouvu uzavřel. Na rozdíl od skutkového závěru soudů, které pomocí výkladu projevu vůle dovodily, že \"přes určité nepřesnosti\" je ze smlouvy zcela zřejmé, \"co účastníci chtěli projevit\", dovolatelé dovozují vlastní (jiný) skutkový závěr, že nedostatky ve smlouvě ji činí neurčitou či nesrozumitelnou. Podstatou námitek dovolatelů je tedy jejich nesouhlas nikoliv s právním posouzením věci, ale s tím, k jakým skutkovým zjištěním a závěrům soudy z provedených důkazů dospěly, a současně jejich vlastní hodnocení důkazů, z něhož dovozují odlišná skutková zjištění a závěry a posléze i právní posouzení věci. Podle svého obsahu tedy dovolání žalobců nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2003

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru