Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1269/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1269.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1269/2019-163

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné SLOUPÁRNA Majdalena s. r. o. se sídlem v Majdaleně č. 141, IČO 49050648, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1079/3a, proti povinnému K. N., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích č. 520, pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 EXE 2834/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. září 2018 č. j. 59 Co 162/2018-123, takto:

I. Dovolání oprávněné se odmítá.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Nedbálka, advokáta se sídlem ve Slušovicích č. 520.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 9. 2018 č. j. 59 Co 162/2018-123 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce posouzení vznesené námitky promlčení zástavního práva z hlediska dobrých mravů srov. právní názory vyjádřené například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 nebo též nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14, podle kterých dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Předestírá-li dovolatelka otázku promlčení zástavního práva, neobsahuje dovolání náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., které v případě argumentu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívá v uvedení údajů o tom, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014), a v případě požadavku, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, v uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ve vztahu k uvedené právní otázce však z dovolání vyplývají jen údaje o tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, ze kterých není zřejmé, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. Od kterého svého řešení předestřené otázky se má dovolací soud odchýlit. V dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

V otázce promlčení zástavního práva je navíc rozhodnutí odvolacího soudu rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K otázce, zda zástavní právo podléhá promlčení a kterým právem se řídí, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, uveřejněný pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008 [a v nich vyslovený právní názor, že zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu, že promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), že bylo-li zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.), a že v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.)], a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007 (a v něm uvedený závěr, podle kterého se promlčení zástavního práva řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu).

K otázce vázanosti promlčení zástavního práva na promlčení zajištěné pohledávky srov. odůvodnění již uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 888/2007 [a v něm uvedený závěr, že jestliže se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky, tedy nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo; není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též „obch. zák.“) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.), a byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet].

K otázce stavení promlčecí doby srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněného pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. 28 Cdo 111/2013 [a v nich učiněný závěr, podle kterého stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. předpokládá, že věřitel (ještě) v promlčecí době uplatnil své právo u soudu, popř. jiného příslušného orgánu, a v řízení řádně pokračoval, tedy svými úkony nebránil průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí] anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4916/2014 [podle kterého uplatní-li zástavní věřitel v promlčecí době zástavní právo u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o zástavním právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (srov. § 112 obč. zák.)].

K otázce, jaké jsou důsledky promlčení zástavního práva na možnost uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011 [a v něm vyslovený právní názor, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva, promlčené zástavní právo ani po zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nezaniká a je toliko oslabené o tzv. nárok a jedná se o tzv. naturální právo, neboť dovolal-li se (důvodně) zástavní dlužník promlčení zástavního práva, je nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky].

V projednávané věci je předmětem sporu promlčení zástavního práva v návaznosti na promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru, kdy splatnost zajištěné pohledávky nastala ke dni 31. 1. 1999 a maximální možná desetiletá promlčecí doba podle obchodního zákoníku začala běžet – jak odvolací soud dovodil s ohledem na ustanovení § 122 obč. zák.

–dne 2. 2. 1999 a skončila dne 4. 2. 2009. Žaloba na soudní prodej zástavy byla podána u Okresního soudu v Pelhřimově dne 28. 5. 2012, tedy po skončení běhu promlčecí doby, a oprávněná (dovolatelka) se tak nemůže úspěšně dovolávat stavení běhu promlčecí doby z důvodu podání návrhu na soudní prodej zástavy.

V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru