Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1236/2012Rozsudek NS ze dne 18.07.2013

HeslaNeplatnost právního úkonu
Výpověď z pracovního poměru
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1236.2012.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 46 odst. 1 písm. e) předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2000

§ 46 odst....

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1236/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Š. D., zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 505/118 proti žalované České republice – Hasičskému záchrannému sboru Jihomoravského kraje, v Brně, Zubatého č. 1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 1366/2000 o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2011 č. j. 49 Co 42/2010-236, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 24.8.2000 žalovaná (její právní předchůdce) sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce z důvodu nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce, neboť při komplexní kontrole Hasičského záchranného sboru okresu Znojmo, provedené ředitelstvím HZS ČR dne 19.11.1999, kontrolující pracovník zjistil při kontrole znalostí žalobce ve funkci velitele čety, že jeho znalosti jsou nevyhovující. Protože se žalobce po dvakráte nedostavil k řízení o odebrání osvědčení odborné způsobilosti a nepředložil doklad o získání osvědčení odborné způsobilosti, zaměstnavatel nemá možnost zařadit jej na jinou vhodnou práci, a je dán důvod k výpovědi.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Namítal, že dosažení vysokoškolského vzdělání odborného zaměření, respektive úspěšné složení státní závěrečné zkoušky nahrazuje po dobu pěti let od jejího složení absolvování kurzu k dosažení odborné způsobilosti. Vzhledem k tomu není povinen podrobovat se kurzu k dosažení odborné způsobilosti jako podmínky pro výkon funkce velitele čety, a nelze hovořit o tom, že by nesplňoval podmínky pro výkon sjednané práce.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 9.9.2002 č.j. 9 C 1366/2000-53 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4 450,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Yvony Esterkové. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že „zpochybnění způsobilosti proběhlo nezákonným způsobem“, a proto byl „další sled událostí rovněž nezákonný, neboť zaměstnavatel neměl v tuto chvíli oprávnění zahajovat řízení o odborné způsobilosti“. V článku VI. odst. 29 písm. b) Sbírky pokynů vrchního rady ze dne 24. září 1996 je totiž uvedeno, že „mimo cyklus platnosti osvědčení o odborné způsobilosti na návrh vrchního požárního rady ČR na základě závažného odborného pochybení při výkonu služby zjištěného kontrolní činnosti MV – ředitelství HZS ČR nebo na návrh vrchního požárního rady, se příslušník nebo zaměstnanec podrobí ověření odborné způsobilosti“. Protože tento postup nebyl dodržen, nemohla být platná ani výpověď z pracovního poměru.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.3.2005 č.j. 49 Co 327/2003-75 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že pro posouzení otázky, zda příslušník hasičského záchranného sboru splňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, je rozhodující, zda zaměstnanci bylo osvědčení o odborné způsobilosti rozhodnutím příslušného orgánu uděleno, a nebo zda mu toto osvědčení bylo následně odňato, a stalo-li se tak, zda uplynula šestiměsíční lhůta od odnětí osvědčení (§ 39 odst. 3 vyhlášky č. 21/1996 Sb.). Protože v posuzované věci bylo žalobci osvědčení o odborné způsobilosti odňato, je nepochybné, že soud při posouzení otázky, zda žalobce v době výpovědi splňoval kvalifikační předpoklady pro výkon sjednané práce, je povinen z této skutečnosti vycházet. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se zabýval tím, zda byla řádně splněna nabídková povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce.

Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 10.11.2005 č.j. 9 C 1366/2000-98 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 6.175 Kč na náhradě nákladů řízení. Ve věci samé uvedl, že „vázán právním názorem odvolacího soudu, omezen na zkoumání nabídkové povinnosti, toto učinil a nalezl, že nabídková povinnost splněna zákonným způsobem nebyla, a proto vyslovil, že výpověď daná žalobci je neplatná“.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28.2.2006 č.j. 49 Co 17/2006-116 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Po zjištění, že soud prvního stupně dne 10. 11. 2005 věc projednal v jiném složení senátu než při jednání dne 17.6. a 9.9.2002, a dne 10.11.2005 nepostupoval podle ustanovení § 119 odst. 3 o.s.ř., je na místě závěr, že soud prvního stupně nebyl správně obsazen.

Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 5.10.2006 č.j. 9 C 1366/2000-126 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8.795,- Kč na náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný věrohodně neprokázal splnění nabídkové povinnosti, naopak bylo prokázáno, že „v dobu, kdy byl žalobce z pracovního poměru vypovězen, byli na pracovní místa hasičů přijímáni noví pracovníci, žalovaná strana neprokázala, že by toto volné, posléze obsazené místo, žalobci nabídla, neboť toto se v textu výpovědi neobjevilo“.

Krajský soud v Brně poté usnesením ze dne 30.1.2009 č.j. 49 Co 15/2007-144 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že, byla-li s účinností od 1.5.2002 zavedena u soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 písm. b) bod 11. vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, specializace pro řízení ve věcech pracovněprávních, nemohlo tím být dotčeno do té doby provedené rozdělení věcí do soudních oddělení, neboť zákon neumožňoval, aby dříve zahájená řízení byla jen z důvodu nově zřízené specializace přidělována jiným soudním oddělením, než kterým připadla při rozdělování věcí po zahájení řízení podle v té době účinného rozvrhu práce. Protože v posuzované věci byla věc po zahájení řízení přidělena do soudního oddělení, v němž byla předsedkyní senátu JUDr. Marie Hladíková, a teprve poté, co soud již provedl některé úkony v rámci přípravy jednání, byla věc přidělena do soudního oddělení, v němž je předsedou senátu JUDr. Ing. Petr Slunský, Ph.D., byl soud prvního stupně při rozhodování nesprávně obsazen a došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce.

Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 17.8.2009 č.j. 9 C 1366/2000-178 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně samotného výpovědního důvodu poukázal na svou vázanost rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 31.3.2005, v němž bylo konstatováno, že byly splněny důvody pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. e) části věty před středníkem zák. práce vzhledem k tomu, že žalobce skutečně ztratil odbornou způsobilost pro výkon své funkce. Proto se soud zabýval jen otázkou, zda byla ze strany zaměstnavatele splněna nabídková povinnost jako hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi a dovodil, že žalobci byla práce hasiče nabízena v průběhu doby, kdy se v únoru roku 2000 jednalo o jeho způsobilosti. Protože se však platnost výpovědi posuzuje podle stavu, kdy je výpověď dávána, pak z předložených listin jednoznačně vyplývá, že k datu 24.8. a 25.8.2000 měl žalovaný plný stav zaměstnanců a neměl žádné volné místo, které by mohl žalobci nabídnout.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.10.2011 č.j. 49 Co 42/2010-236 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé odvolací soud zdůraznil, že osvědčení o odborné způsobilosti vydané k tomu příslušným orgánem podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění účinném do 31.12.2000, má povahu rozhodnutí vydaného ve správním řízení, jehož správnost není soud oprávněn přezkoumávat (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), stejně jako není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí téhož orgánu o odnětí osvědčení. Soud je oprávněn toliko posuzovat, zda zaměstnanci bylo osvědčení o odborné způsobilosti příslušným orgánem uděleno, zda mu vydané osvědčení nebylo příslušným orgánem následně odňato, a stalo-li se tak, zda uplynula šestiměsíční lhůta od vydání osvědčení (§ 39 odst. 3 vyhlášky č. 21/1996 Sb.). Jestliže v posuzované věci žalobci bylo osvědčení o odborné způsobilosti rozhodnutím k tomu příslušného orgánu odňato a jestliže následně marně uplynula šestiměsíční lhůta k novému ověření odborné způsobilosti (§ 39 odst. 1 vyhlášky č. 21/1996 Sb.), byl výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce naplněn. Pokud jde o nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, odvolací soud dovodil, že „ v době, kdy žalobce obdržel výpověď z pracovního poměru, tj. ke dni 24.8.2000, nebylo u žalovaného volné žádné pro žalobce vhodné pracovní místo, a že k tomuto datu nebylo ani rozhodnuto o budoucím uvolnění dosud obsazeného pracovního místa s tím, že s výkonem práce na takovém místě by mělo být započato dříve, než by skončil pracovní poměr žalobce podle posuzované výpovědi“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud do své úvahy nepromítl prokázanou skutečnost, že žalobce splňoval kvalifikační předpoklady i po odnětí osvědčení o odborné způsobilosti, neboť byl úspěšným absolventem inženýrského studia TPO, a v souladu se sbírkou pokynů vrchního požárního rady ČR č. 17 roč. 1996, přílohou které jsou „zásady odborné způsobilosti příslušníků HZS ČR“, tak splňoval z hlediska odborné způsobilosti požadavky na obsah taxativně určených kurzů s dobou platnosti 5 let od data úspěšného složení závěrečné zkoušky. Žalobce úspěšně vykonal dne 30.1.1998 závěrečnou zkoušku na Vysoké škole báňské – Technická univerzita Ostrava, fakulta hornicko-geologická, získal osvědčení o ukončení rekvalifikačního studia ve studijním oboru požární ochrana a bezpečnost průmyslu. Vzhledem k tomu podle uvedených závazných pravidel týkajících se dosažení odborné způsobilosti žalobce požadovaným kriteriím vyhověl. Po úspěšném ukončení vysokoškolského studia tedy nadále prokazoval svoji odbornou způsobilost právě tímto dosaženým vzděláním, nikoliv pak již osvědčením Ministerstva vnitra, které se v takových případech nahrazujících účast na odborných kurzech ani nevydává. Nebylo tak zapotřebí, aby se podroboval jakémukoliv přezkoušení. Odebrání osvědčení o odborné způsobilosti nemělo pro žalobce pracujícího v pracovním poměru u žalované v podstatě právní význam, neboť počínaje dnem úspěšného vykonání závěrečné zkoušky inženýrského studia, tedy od 30.1.1998, splňoval nezbytné kvalifikační předpoklady právě absolvováním tohoto studia, a nikoliv až absolvováním kurzu a k němu vydaným osvědčením z 11.11.1995. Pokud jde o splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, pak podle názoru dovolatele z dokazování vyplývá, že tato nabídka byla prezentována žalobci vždy jen ústně, a to v neurčitém období během půl roku, především vždy jen v souvislosti s odnětím osvědčení o odborné způsobilosti, ale nikoliv v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru. Z dokazování vyplývá, že nadřízený žalobce Ing. N. dlouho před výpovědí věděl, že je zde možnost brzkého ukončení pracovního poměru s P. S., a proto mohl záměrně prodlužovat pracovní poměr P. S., aby tak vytvořil situaci, kdy v době výpovědi žalobci nebylo volné žádné jiné pracovní místo. V takovém případě by se jednalo o jednání v rozporu s dobrými mravy, z čehož by bylo třeba dovodit důsledky i pro platnost výpovědi z pracovního poměru. Navíc, „výpověď není právně relevantní co do označení zaměstnavatele žalobce“, neboť z textu je zřejmé, že tuto výpověď žalobci dává Hasičský záchranný sbor okresu Znojmo, zatímco žalobce byl příslušníkem Hasičského záchranného sboru České republiky. Proto měla být dána výpověď z pracovního poměru jménem Hasičského záchranného sboru České republiky, protože se „nikde nehovoří o tom, že by příspěvková organizace, jakou byl právě Hasičský záchranný sbor okresu Znojmo, jednala v postavení Hasičského záchranného sboru České republiky, jehož je součástí“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná uvedla, že právnímu názoru žalobce ustanovení § 72 zákona č. 133/1985 Sb. nenasvědčuje, neboť i zde se uvádí, že příslušníci HZS ČR mohou své funkce vykonávat jen s požadovanou odbornou způsobilostí, a „odborná způsobilost se ověřuje zkouškou a prokazuje se osvědčením“. Ověřování odborné způsobilosti a vydávání a odnímání osvědčení o odborné způsobilosti provádí Ministerstvo vnitra. Konstrukce žalobce by ad absurdum znamenala, že vystudováním příslušného typu školy, jejímž absolvováním by byl zaměstnanec považován za odborně způsobilého, by svou odbornou způsobilost nemusel pozbýt nikdy, ať už by vykazoval při výkonu práce sebevětší nedostatky a dokonce mu bylo odňato příslušné osvědčení. Navíc žalobce nezískal svou odbornou způsobilost absolvováním inženýrského studia, nýbrž absolvováním čtyřsemestrálního rekvalifikačního studia v rozsahu 300 vyučovacích hodin, a to podle ustanovení § 24 zákona č. 172/1990 Sb. o vysokých školách. Nejde tedy o absolvování inženýrského studia, jak předpokládá sbírka pokynů vrchního požárního rady ČR, nýbrž o absolvování rekvalifikačního kurzu. Tomu odpovídá i forma dokladu o ukončení studia, kdy se nejedná o vysvědčení či diplom, nýbrž o osvědčení. Není také správný názor žalobce, že zde pro něj byla v době výpovědi možnost zaměstnání, neboť popis mechanismu, kterým by bylo možné zajistit pro žalobce přesun na pracovní místo hasiče, byl zjevně nad rámec povinnosti žalované podle ustanovení § 46 odst. 2 tehdy účinného zákoníku práce. Realizace tohoto mechanismu pak zůstala v rovině hypotézy, protože žalobce tento postup odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalobce byl zaměstnán u právního předchůdce žalované – Hasičského záchranného sboru okresu Znojmo - na základě pracovní smlouvy – naposledy jejího doplňku ze dne 11.5.1998 – jako „hasič – velitel“. Ministerstvo vnitra – ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky dopisem ze dne 18.2.2000 č.j.: PO – 560/II-2000 sdělilo žalobci, že mu odnímá osvědčení o odborné způsobilosti č. 46 ve/95-2 vydané Ministerstvem vnitra – odborným učilištěm PO v Brně dne 11.11.1995 na základě závažných nedostatků, které jako příslušník HZS ČR vykázal při kontrole provedené dne 19.11.1999 MV – ředitelstvím HZS ČR. Dopisem ze dne 24.8.2000 ředitel Hasičského záchranného sboru okresu Znojmo sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce z důvodu nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce – odnětí osvědčení o odborné způsobilosti.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu dopisem ze dne 24.8.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 31.12.2000 (tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zákon č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů) – dále též jen „zák. práce“, a podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění účinném do 31.12.2000 (tj. předtím než nabyl účinnosti zákon č. 237/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů) – dále též jen „zákon o požární ochraně“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.

Pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1683/97, který byl uveřejněn pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Příslušníci Hasičského záchranného sboru České republiky mohou své funkce vykonávat jen s požadovanou odbornou způsobilostí (srov. § 72 odst. 1 zákona o požární ochraně). Odborná způsobilost se ověřuje zkouškou a prokazuje se osvědčením. Ověřování odborné způsobilosti a vydávání a odnímání osvědčení o odborné způsobilosti provádí u příslušníků Hasičského záchranného sboru Ministerstvo vnitra (srov. § 72 odst. 5 písm. a) zákona o požární ochraně), přičemž orgán, který vydal osvědčení o odborné způsobilosti, může osvědčení odejmout, vykazuje-li odborně způsobilá osoba ve své činnosti závažné nedostatky (srov. § 72 odst. 6 zákona o požární ochraně). Ten, komu bylo osvědčení o odborné způsobilosti odňato, může se podrobit novému ověření odborné způsobilosti nejpozději do šesti měsíců ode dne odnětí osvědčení o odborné způsobilosti. Tato lhůta má odkladný účinek pro případ odvolání z funkce (srov. § 39 odst. 3 vyhlášky č. 21/1996 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady o požární ochraně).

V posuzovaném případě je z uvedeného nepochybné, že žalobce odnětím osvědčení o odborné způsobilosti a uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne odnětí osvědčení o odborné způsobilosti ztratil předpoklad k výkonu své funkce, který je vyžadován právním předpisem. Dovolatel však namítá, že vzhledem k tomu, že získal osvědčení o ukončení rekvalifikačního studia ve studijním oboru „požární ochrana a bezpečnost průmyslu“, vyhověl kriteriím stanoveným ve Sbírce pokynů vrchního požárního rady ČR č. 17/1996, a „prokazoval nadále svoji odbornou způsobilost právě tímto dosaženým vzděláním, nikoliv pak již osvědčením Ministerstva vnitra“.

Žalobci lze přisvědčit potud, že v „Zásadách odborné způsobilosti příslušníků HZS ČR a zaměstnanců zařazených na vybraných funkcích v jednotkách HZS podniků“ uveřejněných ve „Sbírce pokynů vrchního požárního rady ČR“ se v článku I pod bodem 5 stanoví, že „absolventi inženýrského studia TPO splňují z hlediska odborné způsobilosti požadavky na obsah kurzů pod pořadovým číslem 1, 3 až 8 a 10 až 13 tabulky č. 1 s dobou platnosti 5 let od data úspěšného složení závěrečné zkoušky“. Znamená to, že absolventi uvedeného typu inženýrského studia (Vysoké školy báňské – katedry techniky požární ochrany a bezpečnosti průmyslu Ostrava nebo jiné vysoké školy se specializací na požární ochranu), mimo jiné též ve funkci hasičů – velitelů, již nemuseli absolvovat odbornou přípravu k dosažení příslušné odborné způsobilosti zakončenou ověřením odborné způsobilosti zkouškou.

V posuzovaném případě však nelze sdílet názor dovolatele, že „splňoval kvalifikační předpoklady i nadále, neboť byl úspěšným absolventem inženýrského studia TPO“. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že žalobce svá inženýrská studia absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně ve studijním oboru „radiotechnika“, tedy v oboru odlišném od oboru TPO zmiňovaného ve výše uvedené Sbírce pokynů. Čtyřsemestrální rekvalifikační studium, které navštěvoval na VŠB Technické univerzitě Ostrava, fakultě hornicko-geologické, byť ve studijním oboru „požární ochrana a bezpečnost průmyslu“, bylo uskutečňováno nikoli jako vysokoškolské inženýrské studium ve smyslu ustanovení § 18 a násl. zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, nýbrž v rámci tzv. celoživotního vzdělávání občanů zřízeného ve smyslu § 24 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Dovozoval-li žalobce, že odborné předpoklady předepsané pro výkon zastávané funkce na základě uvedeného studia přesto splňoval, potom nelze sdílet názor, který z dovolání implicitně vyplývá, že na rozdíl od příslušníků, jejichž odborná způsobilost byla ověřena zkouškou, by příslušníci, jejichž odborná způsobilost byla prokázána jiným způsobem, byli následně, v případě závažného pochybení zjištěného v rámci kontrolní činnosti, vyňati z možnosti odebrání osvědčení, neboť je skutečností, že postavení příslušníků po prokázání odborné způsobilosti bylo v dalším průběhu pracovního poměru zásadně stejné. Závěr odvolacího soudu, že žalobce v době výpovědi nesplňoval předpoklad stanovený pro výkon sjednané práce, proto zůstal nezpochybněn.

Odvolacímu soudu je třeba rovněž přisvědčit, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. například ustanovení § 240 odst.1 a 3 zák. práce). Výklad právní otázky, jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro zjištění, zda zaměstnavatel splnil své povinnosti vyplývající z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce jako předpokladu pro podání platné výpovědi z pracovního poměru soud zkoumá podle stavu v době výpovědi.

Při úvaze, zda žalovaný splnil tzv. „nabídkovou povinnost“ ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, vycházel odvolací soud ze skutkového zjištění, že v době, kdy byla výpověď dávána, „nebylo u žalované volné žádné pro žalobce vhodné pracovní místo, a že k tomuto datu nebylo ani rozhodnuto o budoucím uvolnění dosud obsazeného pracovního místa s tím, že výkonem práce na takovém místě by mělo být započato dříve, než by skončil pracovní poměr žalobce podle posuzované výpovědi“. Dovolatel, jak z obsahu dovolání vyplývá, tento závěr nezpochybňuje. Nabízí však „mechanismus“, jímž by bylo možné přesuny zaměstnanců zaměstnání pro žalobce zajistit, popřípadě dovozuje, že žalovaná „mohla dokonce záměrně prodlužovat pracovní poměr P. S., aby tak vytvořila situaci, kdy v době výpovědi nebylo volné žádné jiné pracovní místo“. Uvedené úvahy však nejsou způsobilé zpochybnit závěr, že žalovaná v době, kdy byla výpověď dávána, neměla volné pracovní místo, které by mohla žalobci nabídnout. Vyslovuje-li názor, že za výše uvedené situace, kdy žalovaná „mohla dokonce záměrně prodlužovat pracovní poměr P. S.“, „by se jednalo“ o jednání zaměstnavatele v rozporu s dobrými mravy, jde jen o úvahu, jíž bez opory v obsahu skutkových zjištění nelze přisvědčit a dovozovat, že žalovaná byla při podání výpovědi vedena přímým úmyslem způsobit žalobci rozvázáním pracovního poměru újmu.

Nedůvodná je i námitka vycházející z nesprávné představy o tom, že žalobce byl v pracovním poměru k Hasičskému záchrannému sboru České republiky. Dovolatel přehlédl, že žalobce uzavřel pracovní poměr s právním subjektem – příspěvkovou organizací Hasičským záchranným sborem okresu Znojmo (srov. § 44 odst. 3 zákona o požární ochraně), a jestliže mu tento zaměstnavatel, u něhož byl žalobce v pracovním poměru (srov. též § 51 odst. 6 zákona o požární ochraně), dal výpověď z pracovního poměru, netrpí tento jednostranný právní úkon v uvedeném směru žádnou právní vadou. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že svůj závěr, že „jako zaměstnavatelský subjekt v rozhodné době vystupoval Hasičský záchranný sbor okresu Znojmo“, založil „pouze na tom“, že tato příspěvková organizace byla právnickou osobou, která je způsobilá jednat v pracovněprávních vztazích vlastním jménem. Právní názor dovolatele, že Hasičský záchranný sbor okresu Znojmo měl jednat „v postavení Hasičského záchranného sboru České republiky“ je proto chybný.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. července 2013

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru