Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1204/2019Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1204.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1204/2019-386

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně CIB GROUP, a. s. se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská č. 1321/2, IČO 27211185, zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Loutkářská č. 2416/2f, proti žalované LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD se sídlem Suite 319-3, 1 Royal Exchange Avenue, London EC3V 3LT, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 04115679, zastoupené JUDr. Martinem Salokou, advokátem se sídlem v Košicích, Zvonárska č. 8, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování: Mgr. Richard Merkun, advokát se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 280/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2018 č. j. 47 Co 155/2018-345, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Veselého, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, Loutkářská č. 2416/2.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2018 č. j. 47 Co 155/2018-345 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Takovou otázku dovolatelka k řešení dovolacímu soudu nepředkládá, namítá-li (s odkazem na ustálené závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se výkladu právních úkonů a náležitostí smlouvy o postoupení pohledávek), že soudem prvního stupně zpochybněná ustanovení posuzované smlouvy (Agreement on professional assistance and financial insurance) ze dne 20. 11. 2002, uzavřené mezi žalovanou a WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci (dále jen „WPB Capital“), ve znění dodatků (dále také jen „Smlouva“), jsou „dostatečně určitá“, neboť „všechny odvolacím soudem formulované náležitosti ve skutečnosti Smlouva (Dodatek z 2. 12. 2009) obsahuje, a to dostatečně určitým způsobem“, a namítá-li dále, že „postrádá důvody“ pro závěr, že „ani uplatnění opcí nebylo určitým právním úkonem“, a poukazuje-li přitom na judikaturu k „příbuzným úkonům“, když má za to, že konkrétní relevantní judikatura k „uplatnění opce“ není k dispozici.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 27 Cdo 529/2017). Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže napadané rozhodnutí přezkoumat (srov. ustanovení § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08 uveřejněného pod č. 236 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2009). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu nemůže ovlivnit a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1640/2013).

Dovolatelka při formulaci uvedených právních otázek pominula, že soudy svá rozhodnutí založily též na závěru, že „předem smluvně ošetřit danou situaci (která v daném konkrétním případě logicky vygradovala až zahájením insolvenčního řízení vůči WPB Capital) postoupením (uplatněním opce k ‚veškerým pohledávkám‘ a to bez reálné protihodnoty) je nepřípustné (absolutně neplatné)“. Soudy proto „smlouvu o postoupení pohledávek a následné uplatnění opce ze dne 11. 6. 2013“ hodnotily jako absolutně neplatné, neboť oba úkony v situaci „ohrožení dalšího pokračování činnosti úvěrového družstva“ vedou ke zmaření uspokojení pohledávek jiných věřitelů úvěrového družstva a k výraznému zvýhodnění žalované. Uvedený závěr o tom, že k postoupení pohledávek na žalovanou nemohlo dojít (též) z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy, který obstojí jako samostatný důvod vyhovění žalobě, dovolatelka nezpochybnila.

Dovolatelka navíc nezpochybnila ani další závěr, který rovněž obstojí jako samostatný důvod vyhovění žalobě a podle kterého za situace, kdy postupitel postoupení pohledávek žalobkyni neoznámil a žalobkyně splnila svůj dluh dle pokynu věřitele (postupitele) do soudní úschovy, pak „tím (zaplacením, splněním) došlo k zániku zajištěné pohledávky i zástavních práv“.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že za situace, kdy účastníkem řízení je pouze dlužník (žalobkyně) a postupník (žalovaná), nikoli však postupitel (WPB Capital), nelze v něm posuzovat otázku platnosti postoupení pohledávky za dlužníkem. Dovolatelka – vedle toho, že samostatným důvodem vyhovění žalobě se stal závěr o zániku zajištěné pohledávky a zástavních práv splněním dluhu do soudní úschovy – přehlíží, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, na které odkazuje, dopadá na skutkově jinou situaci, než která byla soudy posuzována v projednávané věci. Uvedené rozhodnutí se zabývá významem notifikace postupitele v případě námitky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, zejména tím, zda dlužník, kterému věřitel (postupitel) oznámil postoupení pohledávky postupníkovi, má k dispozici námitku, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, resp. zda se soud musí otázkou (ne)platnosti takové smlouvy zabývat. V nyní řešené věci – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – však postupitel (věřitel, WPB Capital) žalobkyni (jakožto dlužníkovi) postoupení své úvěrové pohledávky neoznámil. Odkaz dovolatelky na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není případný.

Namítá-li dovolatelka, že „soud prvního stupně posoudil Smlouvu se silným zahraničním prvkem (žalovaný je zahraniční společnost, smluvní dokumentace byla uzavřena v anglickém jazyce) bez bližšího odůvodnění dle českého práva“, nevzala dostatečně v úvahu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3518/2012, na který odkazuje, vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházely soudy v projednávané věci. Zatímco ve zmiňované věci Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval otázkou, zda si smluvní strany hlavního závazkového vztahu zvolily rozhodné právo, a že nezjišťoval z hlediska ustanovení § 10 zákona č. 97/1963 Sb. relevantní skutečnosti, které by mu umožnily učinit odpovídající závěr o rozhodném právu, v projednávané věci soudy vyšly ze zjištění, že účastníci Smlouvy nezvolili právo, jímž se mají jejich vzájemné majetkové vztahy řídit, a odvolací soud s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 a § 10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. uzavřel, že se jejich vztahy řídí právním řádem České republiky.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru