Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1173/2020Usnesení NS ze dne 21.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1173.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1173/2020-473

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně P. m. Š. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí č. 3125/11, proti žalovanému L. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Lidická č. 613, o zaplacení 5 993 315 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 208 C 46/2017, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 16 Co 146/2019-414, takto:

I. Dovolání žalobkyně a žalovaného se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2019, č. j. 16 Co 146/2019-414, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný byl na základě „jmenovacího dekretu“ ze dne 30. 4. 1996 zaměstnancem žalobkyně na pozici ředitele, a to do dne 31. 12. 2014, v letech 1999, 2000 a 2005 došlo k uzavření smluv o nájmu nebytových prostor mezi žalobkyní a p. J. D., popř. společností J. (dále jen „J.“), v průběhu trvání těchto smluv vznikaly žalobkyni vůči společnosti „J.“ pohledávky na úhradu nájemného a služeb, dluh společnosti, zejména ve vztahu k neuhrazeným pohledávkám za služby, postupně narůstal. Dne 19. 3. 2015 bylo rozhodnuto o úpadku společnosti „J.“ a dne 30. 6. 2015 byl na tuto společnost prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení své pohledávky z titulu nájemného a služeb v celkové výši cca 14 mil. Kč. Dne 7. 8. 2017 podal insolvenční správce společnosti „J.“ zprávu o stavu insolvenčního řízení, v níž uvedl, že v majetkové podstatě se nenachází žádný majetek. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 12. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 6. 2017, pravomocně odsouzen pro zločin porušení povinností při správě cizího majetku, a to proto, že „…v období nejméně od 1. 7. 2006 do 31. 8. 2014 ve funkci ředitele… řádně a důsledně netrval na dodržování podmínek nájemní smlouvy společností J., ...připustil, aby… vystavované faktury v letech 2006 až 2014 společnost J. v době splatnosti neuhradila nebo pouze v ojedinělých případech po době splatnosti jen částečnou úhradou… v součtu tak připustil celkový dluh společnosti J. ve výši 7,695.468,90 Kč, přičemž tyto postupně rostoucí závazky společnosti J. ze své funkce ředitele společnosti PMŠ a. s. zodpovědně neřešil, neinformoval o nich ani představenstvo PMŠ a. s. až do srpna 2014… a ani sám nečinil jiná přiměřená opatření ke zjednání nápravy, čímž porušil jednak povinnost vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce), resp. s účinností od 1. 1. 2007 z ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce),… jednak povinnost upravenou v bodě č. 13 Manažerské smlouvy uzavřené s PMŠ a. s. …“. Teprve v průběhu měsíce srpna 2014 žalovaný informoval představenstvo žalobkyně o „platební morálce“ společnosti „J.“. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně (resp. její představenstvo), „…zcela rezignovalo [v tomto směru – rozuměno vyjma ověření správnosti výročních zpráv a účetních uzávěrek za roky 2005 až 2013 auditorem (pozn. dovolacího soudu)] na jakoukoliv formu kontroly, čímž umožnilo žalovanému soustavně, po dobu delší jak osm let úmyslně porušovat povinnosti vyplývající z funkce ředitele společnosti k ochraně majetku zaměstnavatele…“.

A) K dovolání žalobkyně

Dovolání žalobkyně zpochybňuje správnost použití ustanovení § 250 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), které se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému zaměstnavateli zaměstnancem není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce (zaměstnance), nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený zaměstnavatel. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017, publikovaný pod č. 62 v časopise Soudní rozhledy č. 9/2018). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, či ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2320/2018). Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2204/2011). Uvedené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci tohoto typu norem srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

Odvolací soud v rámci svého posouzení uzavřel, že vznik škody byl sice částečně v příčinné souvislosti s jednáním žalobkyně (resp. členů jejího představenstva), která tím, že rezignovala (vyjma ověření správnosti výročních zpráv a účetních uzávěrek za roky 2005 až 2013 auditorem) na jakoukoliv další formu kontroly (podle odvolacího soudu např. „periodicky nastavenou povinnost předkládání seznamu větších dlužníků s delší dobou po lhůtě splatnosti s uvedením konkrétních opatření“), umožnila žalovanému soustavně, po dobu delší jak osm let, úmyslně porušovat povinnosti vyplývající z funkce ředitele společnosti k ochraně majetku zaměstnavatele; za stěžejní příčinu však označil jednání žalovaného, který se dopustil úmyslného jednání, za které byl nakonec i odsouzen. Pakliže za tohoto skutkového stavu odvolací soud určil podíl žalobkyně na způsobení výsledného škodlivého následku toliko v rozsahu 25 %, nedopustil se zjevné nepřiměřenosti, a jeho rozhodnutí tudíž nevybočilo z mezí akceptovatelného uvážení, byť odvolací soud ne zcela přiléhavě porušení právní povinnosti ze strany žalobkyně odůvodnil, vycházeje z ustanovení § 302 písm. a) zák. práce v situaci, kdy nebylo zjištěno, že by členové představenstva žalobkyně byli v pracovněprávním vztahu k žalobkyni (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 35/2019). Je však třeba uvést, že odvolacím soudem aprobovanou povinnost lze zahrnout pod tzv. obchodní vedení společnosti, kdy bylo dovozeno, že pod toto spadá rozhodování mimo jiné i o tom, zda (a jak) společnost bude vymáhat pohledávky za svými dlužníky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3139/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 24/2020). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobkyně uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Uvedené platí pro posouzení námitek žalobkyně, že „…představenstvo vykonávalo svou činnost průběžně na zasedáních, které se konaly dle potřeby…, že „…ekonomické výsledky, tedy i existenci pohledávek vůči dlužníkům, řešilo představenstvo vždy nejméně jedenkrát ročně…“, že „…výše pohledávek v účetních závěrkách se pohybovala v rozmezí 4,4 až 6,6 milionu Kč …“, že „…společnost vykazovala standardní hospodářské výsledky…“; žalobkyně tím předkládá vlastní, od zjištění soudu odlišné skutkové závěry, resp. takové skutkové závěry, na nichž vůbec rozhodnutí soudů nestojí, a její námitky přípustnost dovolání založit nemohou (§ 237 o. s. ř.).

B) K dovolání žalovaného

Dovolání žalovaného zpochybňuje správnost použití ustanovení § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), majíc za to, že, pakliže by žalovaný za škodu odpovídal, přicházela by v úvahu pouze jeho případná odpovědnost podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu se závěry, učiněnými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 28/2015. Dovolatel však přehlíží, že z hlediska skutkových zjištění k problematice jednání žalovaného, které vyplývá z trestního rozsudku, v němž je spatřován (zjištěn) rozpor s právem, nelze dovodit, že by bylo žalovanému vytýkáno nezabránění vzniku hrozící škodě, nýbrž že svým jednáním vznik majetkové újmy žalobkyně umožnil, tedy podílel se na vzniku škody; právní závěr odvolacího soudu je tak s citovaným rozhodnutím zcela v souladu a uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Namítá-li žalovaný, že „právní otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, je otázka, zda zanikne pohledávka věřitele vůči spoludlužníkům tím, že jiný spoludlužník zaplatí celý dluh na základě dohody o narovnání, kterou samostatně uzavřel s věřitelem“, pak ovšem přehlíží, že na řešení této otázky není (a ani nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V žalobě byl jednoznačně vymezen skutkový rámec nároku, jímž je soud vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2004); pokud se též v žalobě objevuje tvrzení o tom, že se část nároku (mimo jiné v rozsahu 400 000 Kč) nepožaduje a z jakého důvodu, je to informace z hlediska vylíčení rozhodných skutečností k nároku žalobou uplatňovanému zcela bezpředmětná a pro právní posouzení důvodnosti nároku bezvýznamná. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, vztahující se k problematice posouzení míry spoluúčasti poškozené, neboť tato námitka vychází ze skutkového závěru, který soudy zjištěn nebyl („zaměstnavatel rezignoval na jakoukoliv formu kontroly“)

– srov. skutkový rozbor výše; žalovaný tak předkládá vlastní, od soudu odlišné skutkové závěry, na nichž pak buduje pro sebe příznivé právní závěry, takový postup však je zásadně nepřípustný (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání žalovaného dále zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o rozsahu a dosahu vázanosti rozhodnutím ve věcech trestních, zejména co do stanovení škody, jejího rozsahu, příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodným následkem. Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (srov. ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř.). Soud je vázán pouze výrokem (nikoli odůvodněním) např. trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo je spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o narušení chráněných společenských vztahů a o vzniku určité újmy, kterou v případě některých trestných činů představuje škoda na majetku, případně nemajetková újma, jejíž odškodnění právní předpisy připouštějí (např. při ublížení na zdraví), jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou. Nelze tedy ztotožňovat rozhodnutí o spáchání trestného činu vždy jen se závěrem o protiprávním jednání (srov. závěry Stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 22/1979); tato (byť letitá) interpretace byla shledána ústavně konformní (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, a zde vyjádřený právní názor, že „...bude-li proto kupř. žaloba o náhradu škody směřovat proti žalovanému, který byl již pravomocně shledán vinným v trestním řízení, bude pro civilní řízení závazně určena otázka zaviněného protiprávního jednání žalovaného, případně též otázky vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou, pokud byly i tyto okolnosti znakem skutkové podstaty trestného činu…“). Judikaturní praxe sice zaznamenala určité výjimky z uvedené zásady [jde o případy, kdy z hlediska občanskoprávní teorie odpovědnosti je vyloučeno, aby „škoda“ jako znak skutkové podstaty trestného činu byla skutečně škodou v občanskoprávním slova smyslu (k tomu srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3100/2016, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3139/2017, k problematice vztahu mezi odsouzením pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a vznikem škody), popř. kdy právní posouzení nároku v adhezním řízení neodpovídá tvrzeným skutkovým okolnostem v řízení občanskoprávním (např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, k problematice vztahu odpovědnosti za vady a za škodu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5435/2015, k problematice vztahu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení a za škodu)], avšak v posuzované věci o žádnou z těchto výjimek nejde, naopak, pakliže způsobení škody je znakem skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 220 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku („…kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou…), za jehož spáchání byl žalovaný pravomocně odsouzen, a pakliže pojetí pojmu škody ve skutkové větě rozsudku v trestní věci odpovídá shora uvedeným kriteriím (k tomu srovnej též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1464/2017, vydané v trestní věci žalovaného, a zde zaujatý právní názor, že „…dluh obchodní společnosti J. je třeba považovat za škodu, jak též z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, neboť pronajímatel ve skutečnosti hradil za nájemce jím spotřebované služby. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že ve výroku rozsudku ve skutkové větě soud prvního stupně tento pojem neužil. Jednak se totiž nemá užívat právních pojmů ve skutkové větě, jednak závěr o škodě velkého rozsahu vyplývá z právní věty výrokové části rozsudku, jednak závěr o tom, že celý dluh ve výši 7 695 468,90 Kč je právě onou škodou velkého rozsahu, vyplývá z odůvodnění rozsudku, které tvoří s výrokem nedílnou součást rozsudku…“ – tedy jde o skutečnou škodu ve smyslu zmenšení majetku poškozeného), je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu právní názor odvolacího soudu, že je vázán trestním rozsudkem v rozsahu kdo trestný čin spáchal, v jaké formě zavinění, jakým jednáním, jaká (z hlediska skutkového vylíčení) škoda vznikla a že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody (jak byla shledána v trestním řízení). Přípustnost dovolání tak nemohou založit veškeré námitky, které proti těmto závěrům odvolacího soudu brojí, tedy k posouzení příčinné souvislosti, formy zavinění, „oddělitelnost jednotlivých škod“ a v návaznosti na to posouzení problematiky promlčení (body VI., VIII. A IX. obsahu dovolání). S dovolatelem lze pouze souhlasit v tom, že soud není vázán zjištěním výše škody (byť prezentované ve výroku trestního rozsudku – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1877/2013), avšak odvolací soud z těchto judikaturních závěrů vycházel (srov. bod 45. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), výší škody se zabýval (srov. bod 47. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pokud vycházel z důkazů a skutkových zjištění učiněných v trestním řízení, je i tento postup možný a judikaturou aprobovaný (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1877/2013). Ani tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „…z dokazování vyplynulo…, že v rámci insolvenčního řízení se nepodařilo vymoci pohledávky úpadce (společnosti „J.“) z důvodu, že statutární orgán nedodal insolvenčnímu správci podklady….“; námitka totiž přehlíží, že v době, kdy (teoreticky) mělo dojít (také) k tvrzenému protiprávnímu jednání jednatele společnosti J., škoda žalobkyni již, jak vyplynulo ze skutkových závěrů, prezentovaných výše (zejména tedy z odkazu na závěry Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1464/2017), vznikla, a proto je toto tvrzení bez významu ve vztahu k závěrům o odpovědnosti žalovaného.

Dovolání žalovaného dále zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení § 264 zák. práce v tomto případě. Soudní praxe stabilně zastává názor, že ustanovení § 183 zák. práce (nyní ustanovení § 264 zák. práce) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem "důvodů zvláštního zřetele hodných" definován. Vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183 zák. práce (§ 264 zák. práce) tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Přitom soud může přihlédnout - kromě jiného - kupř. k okolnostem vzniku škody, k formě a míře zavinění škody zaměstnancem apod., tedy ke skutečnostem, které v řízení vyšly najevo (srov. § 132 o. s. ř.) v jiných souvislostech, aniž by je účastníci uváděli (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2511/2010). Patří-li ustanovení § 264 zák. práce k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, dovolací soud (jak již bylo uvedeno) může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly či nebyly splněny podmínky pro moderaci, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Odvolací soud se kriterii pro posouzení, zda v posuzovaném případě lze uvažovat o moderaci povinnosti žalovaného k náhradě škody, zabýval (srov. bod 53. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); pokud odvolací soud důvody ke snížení výše škody neshledal, vycházeje ze zjištění dlouhodobosti porušování povinností, postavení žalovaného v organizační hierarchii žalobkyně, formy zavinění, zkušeností a kvalifikací žalovaného, jeho přehledu a vědomosti o možných následcích, není tato úvaha „zjevně nepřiměřená“ a námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalovaný uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Uvedené platí pro posouzení námitek žalovaného, že „…nejpozději k roku 2009 žalobkyně věděla o pohledávkách a dluzích společnosti J.…, že „…stejným způsobem (jako žalovaný) postupovala sama žalobkyně, když se stejným způsobem spokojila se sliby jednatelů společnosti J. s. r. o…“, že „…žalovaný byl hodnocen žalobkyní vždy dobře…“, že „…žalovaná částka několikanásobně převyšuje majetek žalovaného…“; žalovaný tím předkládá vlastní, od zjištění soudu odlišné skutkové závěry, resp. takové skutkové závěry, na nichž vůbec rozhodnutí soudů nestojí, a jeho námitky přípustnost dovolání založit nemohou (§ 237 o. s. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu byl žalovaným napaden i ve výrocích o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Pakliže dovolací soud dílem shledal rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k dovolateli uplatněným námitkám souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dílem námitky dovolatelů nepřípustnými, musel podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. obě dovolání odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Žalovaný v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K tomu lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru