Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 115/2001Usnesení NS ze dne 24.01.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.115.2001.1
Dotčené předpisy

§ 87 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 37 písm. b) předpisu č. 97/1963 Sb.

§ 37 písm. b) předpisu č. 209/1993 Sb.

§ 37 písm. b) předpisu č. 35/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 115/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. H., proti žalované Slovenské republice – Vojenské správě, Vojenskému úřadu pro právní zastupování se sídlem v Bratislavě, ul. Za Kasárňovu č. 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 9 C 96/93, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2000, č.j. 16 Co 335/2000-190, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se, žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 24. 3. 1993, domáhal, aby mu žalovaná (původně „Český stát - Vojenská správa VOZČ, Praha 6, třída OM 129“) platila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 4. 1991 v měsíční výši 6.000,- Sk. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako voják základní služby dne 13. 7. 1987 utrpěl úraz za který žalovaná odpovídá. Po skončení pracovní neschopnosti mu byl rozhodnutím „SSSZ Bratislava“ ze dne 29. 5. 1991 přiznán částečný invalidní důchod zpětně od 16. 10. 1990. Žádá proto od 1. 4. 1991 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako rozdíl mezi částečným invalidním důchodem a podporou v nezaměstnanosti na jedné straně a předpokládaným průměrným výdělkem na straně druhé.

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 29. 5. 1998, č.j. 9 C 96/93-106, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože v průběhu řízení, prohlášením do protokolu, provedl žalobce „úpravu označení“ žalované na „Slovenská republika-Vojenská správa, zastoupená Vojenským úřadem pro právní zastupování v Bratislavě“ zabýval se soud otázkou pravomoci soudů České republiky ve věci rozhodovat. Dospěl k závěru, že z ustanovení § 37 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním (zákon č. 97/1963 Sb.) vyplývá nedostatek pravomoci soudu České republiky se věcí zabývat. Vycházel přitom z toho, že žalovaným subjektem je cizí stát a že státy nesmějí podle pravidel mezinárodního práva (zásada svrchované rovnosti států) podřizovat své pravomoci některé subjekty (zejména druhé státy, dále diplomatické zástupce jiných států apod.); Česká republika by svým rozhodnutím podřizovala své pravomoci jiný stát.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 1. 1999, č.j. 16 Co 418/98-113, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že rozhodl o zastavení řízení ve vztahu k subjektu, který dosud není účastníkem řízení. Zdůraznil, že žaloba v projednávané věci byla podána 24. 3. 1993, tedy v době po rozdělení původně společného státu České a Slovenské Federativní Republiky na dva státy Českou republiku a Slovenskou republiku a v žalobě byla za žalovanou označena Česká republika. Protože po podání žaloby již nedošlo k žádné skutečnosti, která by odůvodňovala přechod práv a povinností na jiný subjekt, je třeba procesní úkon žalobce, jímž mění označení žalované, považovat nikoliv za „úpravu procesního označení žalovaného“, nýbrž za návrh na záměnu účastníků na straně žalované, o níž je třeba rozhodnout podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř.

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 8. 3. 1999, č.j. 9 C 96/93-120, připustil, aby z řízení vystoupila žalovaná Česká republika – Vojenská správa a na její místo nastoupila Slovenská republika – Vojenská správa, zastoupená Vojenským úradom pre právne zastupovanie, Za Kasárňou č. 3, Bratislava, a rozhodl, že žalobce a žalovaná Česká republika – Vojenská správa nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že podmínky k aplikaci ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. jsou dány, neboť žalobce návrh na záměnu podal, dosavadní žalovaná s tím souhlasila a „k jinému postupu neshledal soud zákonných překážek“.

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, č.j. 9 C 96/93-175, žalobu zamítl a rozhod, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co konstatoval, že nárok není promlčen, ve věci samé dospěl k závěru, že, i když došlo k pracovním úrazu žalobce a případná náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „jeví se jako důvodná“, což žalovaná ani nezpochybňuje, s ohledem na „nedostatek a nedoložení a neprokázání“ rozhodujících skutečností žalobce neunesl důkazní břemeno, aby bylo vůbec možno „případně propočítat tzv. rentu“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 9. 2000, č.j. 16 Co 335/2000-190, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se soudem prvního stupně, že vzhledem k tomu, že v řízení je upravováno právní postavení cizince, je nutno se zabývat pravomocí a příslušností, případně volbou právního režimu podle norem mezinárodního práva, jimiž je Česká republika vázána. Aplikoval proto na projednávanou věc zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Protože předmětem řízení je nárok na náhradu škody z úrazu, který žalobce utrpěl při výkonu základní vojenské služby na nynějším území České republiky, ale ještě za trvání společného státu Čechů a Slováků, přičemž žalobu podal dne 24. 3. 1993, tedy po rozdělení ČSFR na dva samostatné státy, dospěl k závěru, že v řízení vedeném k návrhu slovenského státního občana proti Slovenské republice by mohla být založena pravomoc českého soudu, jen kdyby to stanovila mezinárodní smlouva, kterou by oba státy byly vázány. Mezinárodní smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci, vyhlášená pod č. 209/1993 Sb., podle názoru odvolacích soudu takovou úpravu neobsahuje a pravomoc českého soudu nemohla být založena ani nevznikla v průběhu řízení. Naopak, podle dohody mezi vládami České a Slovenské republiky o přechodu práv a povinností vyplývajících z výkonu vojenské či jiné služby vojáků v Československé lidové armádě (Československé armádě) a ze studia žáků a posluchačů vojenských škol v souvislosti se zánikem České a Slovenské federativní republiky sjednané dne 29. 10. 1995, práva a povinnosti vyplývající z výkonu základní vojenské služby a dalších vojenských služeb konaných v době od 1. 10. 1949 do 31. 12. 1992 přešly dnem 1. 1. 1993 na Českou republiku a na Slovenskou republiku podle místa trvalého bydliště osoby, které měla k 31. 12. 1992. Pravomoc soudu České republiky proto není dána.

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že ze smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované soudními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, jež byla publikována ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 209/1993 Sb. a v Zbierke zákonov SR pod č. 193/1993 Z.z., vyplývá, že pro řízení, jež byla zahájena v občanských věcech na soudech smluvních stran před nabytím platnosti smlouvy, je dána pravomoc soudů těchto smluvních stran a tyto soudy řízení dokončí. I když smlouva byla předběžně vykonatelná už od 1. ledna 1993, platnosti nabyla až 5. 4. 1993, tedy až poté, co žalobce žalobu v této věci dne 24. 3. 1993 podal. Proto je podle dovolatele dána pravomoc Okresního soudu Přerov a tento soud by měl řízení také dokončit. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady škody z důvodu úrazu, který utrpěl při výkonu základní vojenské služby u VÚ 3285 v Hranicích dne 13. 7. 1988, proti žalované Slovenské republice - Vojenské správě, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Bratislavě, ul. Za Kasárňou č. 3.

Jak správně dovodily soudy obou stupňů, jde v projednávané věci o vztah s mezinárodním prvkem, a to nejméně již proto, že žalobcem je cizí státní příslušník (občan Slovenské republiky) a žalovaným cizí stát (Slovenská republika). Proto se též správně odvolací soud zabýval otázkou, zda je k projednání této věci dána pravomoc českých soudů. S názorem odvolacího soudu, že pravomoc a příslušnost soudů České republiky není dána, dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, který byl transformován do právního řádu České republiky (srov. čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky), pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je - li dána podle českých předpisů jejich příslušnost.

Pravomoc českých soudů v majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran. Věcnou příslušnost českých soudů nelze však takovou úmluvou měnit (§ 37 odst. 2 téhož zákona).

Podle článku III. Závěrečného protokolu, který je součástí smlouvy podepsané dne 29. října 1992 mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb. (dále též jen „Smlouva“), k řízení, která byla zahájena v občanských věcech u soudu smluvních stran před nabytím platnosti Smlouvy, je dána pravomoc soudů těchto smluvních stran a tyto soudy řízení dokončí.

Jak dále vyplývá z uvedeného sdělení Ministerstva zahraničních věcí, Smlouva na základě svého článku 32 byla prozatímně prováděna od 1. ledna 1993 a vstoupila v platnost dnem 5. dubna 1993.

V projednávané věci bylo řízení sice zahájeno žalobou, žalobce ze dne 23. 3. 1993 (proti žalovanému „Český stát - Vojenská správa VOZČ, Praha 6, třída OM 129“), jež byla doručena Okresního soudu v Přerově dne 24. 3. 1993, tedy před nabytím platnosti Smlouvy (před 5. 4. 1993), usnesením ze dne 8. 3. 1999, č.j. 9 C 96/93-120, ale Okresní soud v Přerově připustil, aby z řízení vystoupila žalovaná Česká republika – Vojenská správa a na její místo nastoupila Slovenská republika – Vojenská správa, zastoupená Vojenským úradom pre právne zastupovanie, Za Kasárňou č. 3, Bratislava. Hmotněprávní účinky zahájení řízení vůči novému žalovanému (Slovenské republice – Vojenské správě, zastoupené Vojenským úradom pre právne zastupovanie, Za Kasárňou č. 3, Bratislava) nastávají dnem, kdy byl návrh na provedení tohoto opatření (zde „úprava procesního označení žalovaného“) vůči soudu učiněn (zde 1. 8. 1997). Nelze proto souhlasit s dovolatelem, že by na projednávanou věc dopadalo ustanovení článku III. Závěrečného protokolu Smlouvy (Smlouva nabyla platnosti 5. 4. 1993, žaloba proti Slovenské republice byla podána 1. 8. 1997).

Není-li zde písemné úmluvy stran (§ 37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb.), je dána pravomoc českých soudů v majetkových sporech, je - li dána podle českých předpisů jejich příslušnost.

Podle ustanovení § 87 písm. b) o.s.ř. vedle obecného soudu odpůrce je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody.

Žalobce se domáhá náhrady škody z důvodu úrazu, který utrpěl při výkonu základní vojenské služby u VÚ 3285 v H. dne 13. 7. 1988. Uplatněný nárok na náhradu škody opírá o skutečnost (úraz ze dne 13. 7. 1988), k níž došlo v H., tedy v obci, která leží na území České republiky. Ve smyslu citovaného ustanovení § 87 písm. b) o.s.ř. je proto dána příslušnost také soudu České republiky příslušného podle místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že žalobce možnosti uvedené v ustanovení § 87 písm. b) o.s.ř. využil a žalobu podal nikoli u obecného soudu žalované, ale u soudu příslušného podle místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, je v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. dána také pravomoc soudů České republiky.

Na uvedeném závěru nemůže nic měnit ani dohoda mezi vládami České a Slovenské republiky k zabezpečení přechodu práv a povinností vyplývajících z výkonu vojenské činné služby vojáků v Československé lidové armádě (Československé armádě) a ze studia žáků a posluchačů vojenských škol v souvislosti se zánikem České a Slovenské federativní republiky sjednané dne 26. 10. 1995, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 35/1996 Sb., které se dovolává odvolací soud. Tato dohoda řeší totiž toliko přechod práv a povinností, nikoli otázku pravomoci soudů států, jež dohodu uzavřely, k projednávání a rozhodování o dohodou dotčených právech a povinnostech.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2002

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru