Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 112/2005Rozsudek NS ze dne 11.10.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.112.2005.1
Dotčené předpisy

§ 29 odst. 2 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 29 odst. 2 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 242 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 112/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně C. M., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované P. E., o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod zp. zn. 8 C 39/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č. j. 29 Co 280/2004-80, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 150.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 9. 3. 2002 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaná byla u ní v pracovním poměru a že na základě ujednání v pracovní smlouvě se zavázala, že po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost v oblasti prodeje reklamních ploch nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně; pro případ porušení tohoto závazku se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč. Pracovní poměr žalované u žalobkyně byl dohodou rozvázán ke dni 13. 12. 2001 a žalovaná, v rozporu s ujednáním v pracovní smlouvě, vyvíjí výdělečnou činnost v oblasti prodeje reklamních ploch u obchodní společnosti G. P., spol. s r. o. Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení ujednané smluvní pokuty; žalovaná to odmítá.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne „10. 10. 2003“ (správně 9. 10. 2003), č. j. 8 C 39/2002-53, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 150.000,- Kč se 4 % úrokem od 24. 9. 2002 do zaplacení, „pokud bylo žalováno o zaplacení úroku ve výši 6,5 % z částky 150.000,- Kč od 9. 3. 2002 do zaplacení“, žalobu v této části zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 55.544,- Kč „na účet“ zástupkyně žalobkyně. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně s žalovanou v pracovní smlouvě, jíž byl založen pracovní poměr žalované u žalobkyně, ujednali konkurenční doložku, podle které se žalovaná zavázala, že po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru u žalobkyně nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost v oblasti prodeje reklamních ploch nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně; žalobkyně se zároveň zavázala poskytovat žalované „kompenzaci“ ve výši 2.500,- Kč měsíčně. Tato „kompenzace“ byla žalované také vyplácena. Žalovaná od 24. 9. 2002 (pracovní poměr mezi účastnicemi byl ukončen dohodou ke dni 13. 12. 2001) začala pracovat u společnosti nabízející inzerci v oblasti nemovitostí; „tuto svoji činnost uznala a, jak sama prohlásila, nelitovala jí“. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná tím porušila dohodu o zákazu konkurence, a proto je povinna zaplatit smluvní pokutu v ujednané výši. Ujednání o zákazu konkurence považoval soud prvního stupně za platné, neboť závazku žalované využívat po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu odpovídala kompenzace žalobkyně ve výši 2.500,- Kč měsíčně. Nesouhlasil ani s námitkou žalované, že ujednání o zákazu konkurence je s ohledem na výši smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, neboť „zákoník práce nestanoví bližší podmínky a toto ujednání bylo zcela ponecháno na vůli smluvních stran, žalovaná s ním byla srozuměna a opakovaně je vzala svým podpisem na vědomí“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2004, č. j. 29 Co 280/2004-80, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 24. 9. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 27.525,- Kč, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19.575,- Kč. Uvedl, že soud prvního stupně sice dostatečně zjistil skutkový stav, ale věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že se účastnice v pracovní smlouvě platně dohodly o zákazu konkurence. Vyšel z toho, že ujednání o konkurenční doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce je vzájemným závazkem, na jehož základě si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou navzájem dlužníky a věřiteli, a dovodil, že, jestliže „si účastnice ujednaly, že žalovaná nebude vykonávat konkurenční činnost rok po skončení pracovního poměru a že žalobkyně jí bude po dobu trvání pracovního poměru vyplácet 2.500,- Kč měsíčně, když v případě porušení tohoto závazku žalovanou ta zaplatí žalobkyni 150.000,- Kč, s ohledem na synallagmatický charakter konkurenční doložky je zřejmé, že závazek žalované neodpovídá závazku žalobkyně a že jejich dohoda dle § 29 odst. 2 zák. práce je podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce absolutně neplatná“.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, proč podle jeho názoru neodpovídá závazek žalobkyně závazku žalované, jak by měly tyto závazky vzájemně odpovídat, a není ani patrno, zda odvolací soud považuje za neplatnou dohodu o zákazu konkurenčního ujednání či dohodu o smluvní pokutě. Rozebírá dále, proč podle jejího názoru byla výše ujednané smluvní pokuty přiměřená a poukazuje na jiné rozhodnutí v obdobné věci, které se týká jiného zaměstnance žalobkyně, kde soud na základě stejného ujednání o zákazu konkurence stejně vysokou smluvní pokutu žalobkyni přiznal. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je proti němu dovolání přípustné i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že konkurenční doložka byla mezi účastníky uzavřena v dubnu 2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve zněním účinném do 30. 5. 2001, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb. kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám neplatná.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla soutěžní povahu. Účel tzv. konkurenční doložky tedy spočívá v tom, aby byl zaměstnavatel chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu.

Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze opomíjet, že možnost jejího sjednání není neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka je neplatná.

Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995, sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Ujednání o tzv. konkurenční doložce je proto třeba chápat – jak správně uvádí odvolací soud - jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“ (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však – jak z ustanovení § 29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá – musí být přiměřená; s nesplněním požadavku na přiměřenost sjednané sankce (posuzovaného zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat, z hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty, apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá ale jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Skutečnost, jak vysokou vyplácel zaměstnavatel mzdu zaměstnanci za trvání pracovního poměru, je tu nerozhodná. Mzda je plněním poskytovaným za vykonanou práci (srov. § 4 odst.1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů) a neslouží k tomu, aby přinášela zaměstnanci hospodářský prospěch po skončení pracovního poměru.

V projednávané věci, jak vyplývá z pracovní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, z jejího bodu 7. „Nekonkurence“ a bodu 9.2.b/ „Fixní složka – Odměna za respektování sjednaného zákazu konkurence“, se žalovaná zavázala, že nebude po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru u žalobkyně vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost v oblasti: prodeje reklamních ploch nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně, a že pro případ porušení tohoto závazku zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč; oproti tomu žalobkyně se zavázala, že bude za respektování sjednaného zákazu konkurence vyplácet žalované „odměnu ve výši 2.500,- Kč brutto měsíčně“. Odvolací soud z těchto údajů správně dovodil, že - s ohledem na synallagmatický charakter konkurenční doložky - závazek žalované neodpovídá závazku žalobkyně, a že proto je jejich dohoda uzavřená ve smyslu ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce absolutně neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Z ujednání mezi účastnicemi, jakož i ze zjištění učiněných v průběhu řízení, totiž vyplývá, že povinnosti žalované nevykonávat po skončení pracovního poměru po dobu jednoho roku konkurenční činnost, neodpovídal žádný závazek žalobkyně, který by se vztahoval k tomuto období (po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru), ve kterém je žalovaná omezena ve svém právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, jež jsou garantována ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. října 2005

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru