Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1110/2020Usnesení NS ze dne 21.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1110.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1110/2020-79

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně B. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Polákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Slívova č. 632/5, proti žalované Z., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova č. 361/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 105/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2019 č.j. 16 Co 175/2019-48, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lucie Polákové, advokátky se sídlem v Ostravě, Slívova č. 632/5.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2019 č.j. 16 Co 175/2019-48 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že důvod napadené výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.12.2018 (je-li v ní uvedeno, že se žalobkyně „v období od prosince 2016 do současnosti dopustila minimálně v 18 případech“ méně závažného porušení pracovních povinností) je nedostatečně skutkově vymezen a že tento nedostatek „se nepodařilo ani výkladem odstranit“] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci pro porušení pracovních povinností srov. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 194/2006 nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, podle kterých důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zákoníku práce uplatňuje. V případě výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce dané zaměstnanci pro porušení pracovních povinností musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 52 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být zaměstnancem porušena; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce umožňuje zaměstnanci, aby se mohl účinně bránit, a zároveň zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit.

K zásadám pro výklad projevu vůle v pracovněprávních vztazích srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, ročník 2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní judikatura, ročník 2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.12.2018 sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, a v nich vyjádřený závěr, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Výklad projevu vůle současně může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.

Jestliže žalovaná s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2999/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002

sp. zn. 21 Cdo 678/2001 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 1234/2014 namítá, že se odvolací soud při řešení výkladu právního jednání a otázky specifikace důvodu výpovědi z pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o.s.ř.), potom přehlíží, že dovolací soud ve zmiňovaných rozsudcích vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, případně posuzoval konkretizaci jiného výpovědního důvodu, než o který se jednalo v daném případě; nejde tedy o situaci, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.

Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že postupoval „v rozporu se svou zákonnou povinností, která mu ukládá za předpokladu určité a srozumitelné výpovědi z pracovního poměru posoudit, zda a kterým z jednání v této výpovědi uvedených byl výpovědní důvod skutečně naplněn“, a zmiňuje přitom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, ponechává stranou svých úvah skutečnost, že v daném případě předpoklad „určité“ výpovědi z pracovního poměru splněn není.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru