Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 1027/2006Usnesení NS ze dne 29.11.2006

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1027.2006.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 1027/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované Obci N. H., o 25.500,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2003, č.j. 8 Co 903/2002-131, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cz 1/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2005, č.j. 1 Co 98/2005-47, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 21.12.2001, č.j. 8 C 244/99-68, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo „odstranit z parcely č. 10432 zapsané na LV č. 1098 pro obec a k.ú. N. H. 1 ks veřejného osvětlení a byl žalované zakázán vstup na tento pozemek“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.1.2003, č.j. 8 Co 9003/2002-131, rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21.12.2001, č.j. 8 C 244/99-68, potvrdil. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.1.2003, č.j. 8 Co 9003/2002-131, Nejvyšší soud usnesením ze dne 22.7.2004, č.j. 22 Cdo 1265/2004-154, odmítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.1.2003, č.j. 8 Co 9003/2002-131, podal žalobce žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Uvedl, že zmatečnost napadeného rozsudku „spatřuje v tom, že nebyl předvolán k jednání odvolacího soudu a odvolací soud rozhodoval pouze na základě dosavadního obsahu spisu“; že „v předvolání doručeném jeho advokátu bylo výslovně uvedeno, že zastupovaný účastník řízení je k jednání předvolán samostatným předvoláním“.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1.3.2005, č.j. 25 Cz 1/2005-26, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „za situace, kdy žalobce byl v odvolacím řízení zastoupen na základě plné moci advokátem, odvolací soud v souladu s ust. § 49 odst. 1 o.s.ř. předvolal k jednání o odvolání pouze zástupce žalobce“; že „v dané věci žalobce nenavrhoval provedení důkazu svou výpovědí, a proto nebylo důvodu žalobce osobně předvolat k jednání o odvolání a odvolací soud důvodně předvolal pouze jeho zástupce“; že „postup soudu byl v souladu se zákonem, a proto nelze učinit závěr, že žalobci byla odňata možnost jednat před soudem“; že „na tom nic nemění ani skutečnost, že zástupce žalobce byl k jednání o odvolání předvolán za použití tiskopisu (vz. 036 o.s.ř.), v němž bylo uvedeno, že účastník bude předvolán samostatným předvoláním“.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22.11.2005, č.j. 1 Co 98/2005-47, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.3.2005, č.j. 25 Cz 1/2005-26, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „žalobce v tomto řízení neprokázal, že mu Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Co 903/2002 dne 6.1.2003 svým postupem protiprávně odňal právo jednat před soudem“; že „soud prvního stupně správně posoudil, že při odvolacím jednání Krajského soudu v Ostravě dne 6.1.2003 nebylo povinností žalobce cokoli v řízení osobně vykonat a krajský soud nepochybil, když k nařízenému jednání předvolal pouze právního zástupce žalobce, který se podle obsahu protokolu o jednání ze dne 6.1.2003 odvolacího jednání osobně zúčastnil“; že „skutečnost, že Krajský soud v Ostravě použil při předvolání právního zástupce žalobce nesprávně vzor 036 o.s.ř., ač nepředvolal k tomuto odvolacímu jednání přímo žalobce, je nesporně nesprávným procesním postupem, neznamená to však, že tím došlo k odnětí procesních práv žalobci, neboť ten byl při odvolacím jednání před krajským soudem řádně zastoupen a prostřednictvím svého zástupce realizoval procesní práva“; že „z protokolu o jednání ze dne 15.6.2000 vyplynulo, že žalobce byl v řízení před soudem prvního stupně vyslechnut jako účastník řízení a podle protokolu o jednání ze dne 13.12.2001, přes poučení soudu podle § 119a odst. 1 a § 205a o.s.ř., nenavrhl žádné doplnění dokazování“; že „žalobce tak, s ohledem na princip neúplné apelace, pozbyl možnosti doplnit dokazování v odvolacím řízení svým dalším výslechem (důvody uvedené v ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. netrvrdil)“; že „odvolací soud neodňal žalobci, byť zvolil vadně formulář při předvolání zástupce žalobce, právo jednat před soudem“.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.11.2005, č.j. 1 Co 98/2005-47, podal žalobce dovolání. Uvedl, že „trvá na tom, že postupem odvolacího soudu v řízení vedeném pod sp.zn. 8 Co 903/2002 bylo porušeno jeho procesní právo, mj. o možnost doplňovat v průběhu řízení svůj návrh na zahájení řízení o nové skutečnosti a důkazy, o kterých neměl povědomost v původním řízení před soudem prvního stupně, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k prováděným důkazům a to tím, že odvolací soud v předvolání k jednání jeho právního zástupce výslovně upozornil, že zastupovaný účastník bude předvolán samostatně, což však neučinil“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce - s ohledem na to, že otázka vyrozumění účastníka zastoupeného advokátem o jednání odvolacího soudu ve věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 8 Co 903/2002, jako důvodu zmatečnosti, byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2001, sp.zn. 21 Cdo 1094/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2003; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.5.1998, sp.zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 123, ročník 1998; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998, sp.zn. 20 Cdo 332/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 3, ročník 1999) - zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2006

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru