Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 991/99Usnesení NS ze dne 11.04.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.991.99.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 991/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T. z., státního podniku v likvidaci, proti žalovanému J. O., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 98/94, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 1999, č. j. 16 Co 1/99-52, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením odvolací soud (poté, co jeho předchozí odmítavé usnesení z 26. srpna 1997 bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu) opět odmítl jako opožděné odvolání proti rozsudku z 1. července 1994, č. j. 9 C 98/94-5, jímž byl žalovaný soudem prvního stupně zavázán k vyklizení tam specifikovaného nebytového prostoru a k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že žalovaný ani v dalším průběhu řízení po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu neprokázal, že by se v září 1994, kdy mu byl rozsudek doručen, v místě doručení nezdržoval.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu žalovaný napadl včasným dovoláním, odůvodněným poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., jímž namítá, že při doručování rozsudku nebyl respektován jeho požadavek uplatněný na poště počátkem roku 1994, aby mu zásilky byly doručovány na adresu jeho provozovny v P. ul. č. 6. Podle jeho názoru pošta nedodržela postup podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř., jelikož jí z oznámení jeho pracovnice i jeho samotného bylo známo, že se nezdržuje ve svém bydlišti v D. ul. č. 3, nýbrž na adrese provozovny své firmy v ulici P. Kromě toho se ve svém bydlišti nezdržoval také proto, že v době doručování rozsudku „...projednával obchodní záležitosti své firmy u podniků...mimo P., konkrétně na Slovensku...\". Dále pak žalovaný namítl, že údaj uvedený na doručence v rubrice „Písemnost uložena dne\" datem 6. 9. 1994 byl „zřejmě přepsán\" z původního data 5. 9. 1994, což podle jeho názoru svědčí o „...dodatečném provedení zápisu, aby mohlo být dokumentováno, že postup pošty odpovídal předpisům.\" Důkazní povinnost o řádném doručení zásilky do vlastních rukou, uvádí se v dovolání, však nemá adresát, nýbrž pošta, jež ovšem tuto povinnost nesplnila, přičemž skartace jejích dokladů nemůže jít na vrub žalovaného.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. února 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.\").

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) není důvodné.

Z úřední povinnosti (242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v § 237 o. s. ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Námitka, že v rozhodnutí o odmítnutí odvolání (i v případě, že by bylo nedůvodné) lze spatřovat tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neobstojí. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. pouze tehdy, jestliže se (odpovídající) postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoliv tedy při jeho rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49). Za „postup soudu v průběhu řízení\" lze považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předcházela, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen. Takovým postupem proto není hodnotící úsudek odvolacího soudu o opožděnosti odvolání.

Vadou podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. řízení tudíž netrpí, a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. dán není.

Tvrzení obsažená v dovolání, jimiž žalovaný vytýká nedostatek řádného doručení rozsudku soudu prvního stupně, mohou z obsahového hlediska naplnit dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ resp. d/ o. s. ř.

Nesouhlas s výsledky šetření o skutkových okolnostech doručení je v dovolacím řízení uplatnitelný v rámci dovolacího důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou (než v § 237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování) není tento nesouhlas již proto, že závěry o skutkových okolnostech doručení nejsou založeny na dokazování. Tím, že soud hodnotí včasnost odvolání, totiž nepřijímá skutková zjištění, nýbrž zkoumá podmínky, za nichž je oprávněn odvoláním napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. O dokazování ve smyslu ustanovení § 120 a násl. o. s. ř., ke kterému se dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. váže, tedy nejde (srov. též závěry vyslovené Nejvyšším soudem v odůvodnění usnesení z 23. března 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 3).

Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanoví v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř. poštovní řád (vyhláška č. 78/1989 Sb. v tehdy platném znění, od 1. července 2000 sice zákonem č. 29/2000 Sb. zrušená, v době doručování však účinná) jmenovitě jeho příloha č. 5.

Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „..nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje...\").

Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a která se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o. s. ř.). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti vyžadované zmíněnou přílohou poštovního řádu v bodu 15; to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o dni uložení zásilky na poště, podpis doručovatele a otisk denního razítka.

Jsou-li tyto podmínky splněny - a to dovolatel (s výjimkou námitky, že datum uložení zásilky bylo „zřejmě přepsáno\", o níž viz níže) v daném případě nezpochybňuje - učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení § 47 odst. 2, § 204 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům v doručence uvedeným), že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.

Žalovaný předně (poté, co původní odmítavé rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno) sám doslovně vypověděl, že „...v září 1994 (tj. v době doručování rozsudku soudu prvního stupně) bydlel v D. ulici č. 3,\" tedy v místě, kam mu byla doručena výzva a vyrozumění o uložení zásilky na poště. V téže výpovědi (č. l. 44) dále uvedl, že v rodinném domku náležejícím do jeho společného majetku s manželkou bydlel i poté, co své podnikatelské sídlo přenesl na P. ulici č. 6, kde v roce 1992 získal provozovnu pro svou firmu. Ve výpovědi ani neupřesnil své obecné tvrzení z dovolání ze dne 15. října 1996, že se v místě doručení „...nezdržoval též proto, že projednával své obchodní záležitosti v místech mimo P.\". Protože toto tvrzení doplnil v nyní projednávaném dovolání (č. l. 57) opět pouze obecným (a ničím nedoloženým) tvrzením, že v době doručení rozsudku se ve svém bydlišti nezdržoval též proto, že „...projednával obchodní záležitosti své firmy u podniků...mimo P., konkrétně na Slovensku\", byl usnesením Nejvyššího soudu doručeným 26. února 2001 vyzván, aby pro svá tvrzení navrhl důkazy (§ 243a odst. 2 o. s. ř.); přitom byl poučen, že neučiní-li tak, bude dovolací soud otázku doručení řešit na základě dosavadního obsahu spisu včetně doručenky.

Žalovaný však žádné důkazy pro svá tvrzení nenavrhl.

Pokud jde o dovolací argument, že záznam o dni vyrozumění o uložení zásilky je „zřejmě přepsán\", ani ten - jsou-li náležitosti doručenky posuzovány nikoli jednotlivě, nýbrž ve svém souhrnu - nemá oporu ve spise. I kdyby se totiž připustilo, že datum vyrozumění (viz. obálka na č. l. 7) není doručovatelem vyplněno způsobem nepochybným, pak nelze přehlédnout, že ručně vyplněný záznam je relevantní jen ve spojitosti s otiskem úředního razítka pošty; z toho je však patrno, že výzva byla učiněna dne 5. září 1994, zatímco o uložení byl adresát uvědoměn (v úterý) 6. září 1994, tedy následujícího dne.

Lze tudíž uzavřít, že doručenka (byť potřebné údaje nejsou uvedeny na ní samotné, nýbrž na neoddělené obálce zásilky, což ovšem - přes porušení práv odesilatele, zde soudu - samo o sobě neznamená, že by doručenka ztratila povahu veřejné listiny /srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2000 pod poř. č. 112/) obsahuje náležitosti požadované v příloze poštovního řádu a že tedy pravdivost údajů v ní uvedených osvědčuje. Protože žalovaný naopak své tvrzení, že se v kritické době v místě doručení nezdržoval, neprokázal, je namístě závěr, že řízení namítnutou (posuzováno podle obsahu dovolání) vadou netrpí a že tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. dán není.

Bylo-li pak doručeno uložením na poště v měsíci září 1994 v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř., je správný také právní závěr městského soudu, že odvolání podané v dubnu 1995 je nutno jako opožděné odmítnout; není tedy naplněn ani dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první) - jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Žalovaný s dovoláním úspěšný nebyl, u žalobce však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. dubna 2001

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru