Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 991/2002Usnesení NS ze dne 20.03.2003

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.991.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 991/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné I. P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinné A. C., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o uložení pokuty za porušení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 E 133/2000, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, č.j. 22 Co 343/2001-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 16. 5. 2001, č.j. 8 E 133/2000-71, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), zastavil (pravomocně nařízený) výkon rozhodnutí (usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 1 Cm 281/99) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu; o nákladech odvolacího řízení rozhodl městský soud tak, že žádná z účastnic nemá na jejich náhradu právo.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o „ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., s tím, že odvolací soud sám dovolání proti svému rozhodnutí připustil.“ Protože se podřídila povinnostem, které jí uložilo vykonávané rozhodnutí, sama navrhla zastavit výkon (návrh podřadila důvodu uvedenému v § 268 odst. 1 pod písmenem h/ o.s.ř.); o tomto návrhu však nebylo – ač být mělo – rozhodnuto, neboť soudy obou stupňů upřednostnily návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, který podala oprávněná. Výsledkem takového postupu podle dovolatelky je přetrvávající povinnost zaplatit státu pokutu, která jí byla za porušení povinnosti uložena.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn – ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b/ o.s.ř. – dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o.s.ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, jež lze odstranit kasací napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2000 pod č. 138, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 553/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2001 pod č. 28).

Dovolatelce rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl (na návrh oprávněné) výkon rozhodnutí zastaven, újma nevznikla, její situace se naopak zlepšila, protože žádné další kroky při realizaci výkonu nebudou ze strany soudu činěny (ostatně stejné důsledky pro povinnou by nastaly v případě, kdyby bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g/ nebo h/ o.s.ř.). Zastavení výkonu rozhodnutí totiž neznamená, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2000, č.j. 8 E 133/2000-11 (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, č.j. 22 Co 107/2000-23), kterým byl výkon nařízen a povinné uložena pokuta ve výši 80.000,- Kč, ztrácí své účinky; jeho důsledkem je, že soud ve výkonu nepokračuje. Úkony, které byly dosud (do vykonatelnosti usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí zastaven) provedeny, účinnosti nepozbývají. Jinými slovy, jestliže pokuta již byla vymožena, nepřichází její vrácení povinné v úvahu, nebyla-li dosud zaplacena (jako je tomu v projednávané věci), soud ji již vymáhat nemůže, protože po zastavení výkonu nelze v jeho provádění pokračovat.

Nejvyšší soud proto – bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. b/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (povinná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení a oprávněné prokazatelné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2003

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru