Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 973/2018Usnesení NS ze dne 29.05.2018

HeslaExekuce
Dovolání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.973.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2580/18 ze dne 04.09.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 973/2018-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PON Praha a. s., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Václavské nám. 808/66, identifikační číslo osoby 27408914, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, proti povinnému P. L., P., zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, za účasti bývalé manželky povinného G. A., P., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, pro 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 2026/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2017, č. j. 16 Co 309/2017-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V označené exekuční věci Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 11. 2017, č. j. 16 Co 309/2017-118, k odvolání bývalé manželky povinného změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2017, č. j. 68 EXE 2026/2016-60, tak, že exekuci prodejem bytu č. v domě č. p. v K. a podílu na společných částech budovy č. p., stojící na pozemcích č. parc. v katastrálním území K., obec P. (dále též „výlučný majetek bývalé manželky povinného“), zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je v posuzované věci vedena na základě pravomocného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, č. j. 46 Cm 159/2006-927 (dále rovněž „exekuční titul“), jímž byl schválen smír ve znění závazku povinného (tehdy žalovaného) zaplatit oprávněné (tehdy žalobkyni) exekučně vymáhanou částku; podkladem smíru byla dohoda účastníků ze dne 9. 5. 2016, v níž účastníci a J. R. (v nalézacím řízení druhý žalovaný, v P.) mimo jiné ujednali, že veškeré vzájemné nároky účastníků jsou smírem vyrovnány a účastníci již nebudou „ničeho dalšího po sobě požadovat“. V souladu s uvedenou dohodou byla žaloba proti R. vzata zpět a řízení bylo v tomto rozsahu soudem zastaveno.

S ohledem na zmíněné skutečnosti odvolací soud po právní stránce uzavřel, že smír účastníků představuje zvláštní způsob narovnání (§ 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále jen „o. z.“), jehož důsledkem je zánik dosavadního závazku a jeho nahrazení závazkem novým (s odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 811/2000, který lze aplikovat i na novou právní úpravu). Protože nový závazek vznikl po rozvodu manželství povinného a G. A. (30. 10. 2010) a po vypořádání společného jmění jmenovaných manželů, nelze jej uspokojit z výlučného majetku bývalé manželky povinného, tudíž je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. d) a rovněž písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Ve spojení s výsledkem odvolacího řízení odvolací soud podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „exekuční řád“), a podle § 142 odst. 1, §271 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. uložil oprávněné, aby zaplatila bývalé manželce povinného na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 128 028 Kč; povinnému právo na náhradu nákladů řízení vůči oprávněné nepřiznal (§ 150 a § 224 odst. 2 o. s. ř.).

Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud v řešené otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že jakýkoli soudní smír představuje zvláštní způsob narovnání, které má za následek zánik původního závazku a jeho nahrazení novým závazkem. Podle judikatury dovolacího soudu však smír nemusí být vždy narovnáním (s odkazem na citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007), jako je tomu v posuzovaném případě, neboť smír účastníků byl uzavřen podle dohody, která je částečným uznáním dluhu či nepojmenovanou smlouvou. Pohledávka je projevenou vůlí účastníků jednoznačně vázána na okamžik vzniku škody (16. 2. 2005) a ode dne následujícího po vzniku škody běží úroky z prodlení. Odvolací soud rovněž pochybil, změnil-li usnesení soudu prvního stupně ze zcela jiného než bývalou manželkou povinného uváděného důvodu, aniž by při relativně krátkém jednání dal tuto změnu najevo, oprávněnou vyzval k doplnění tvrzení a důkazů a provedl důkaz dohodou účastníků ze dne 9. 5. 2016; tímto postupem odňal oprávněné „možnost adekvátně na názor soudu reagovat“. Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Bývalá manželka povinného se k dovolání nevyjádřila.

Povinný pouze sdělil, že dohoda účastníků ze dne 9. 5. 2016 odráží jeho skutečnou vůli. Kdyby chtěl dohodou založit nový závazek, „pak by to do dohody napsal“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi vysvětlil, že soudní smír (viz § 99 o. s. ř.) je procesní dohoda účastníků, která může mít, týká-li se uplatněných soukromoprávních nároků, i právní důsledky v oblasti práva hmotného; zpravidla jde o narovnání (§ 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, § 1903 o. z.), může však jít o jakoukoli jinou dohodu, včetně inominátní (nepojmenované) smlouvy, která bude mít pro uzavření smíru význam, např. o privativní novaci, započtení, vzdání se dluhu apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007 či usnesení.

Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012).

Ohledně institutu narovnání Nejvyšší soud opakovaně ozřejmil, že narovnání (transactio) patří společně s privativní novací do kategorie dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti. Účelem narovnání přitom není odstranit existující spor či pochybnost tím způsobem, že si strany vyjasní či vysvětlí sporné otázky anebo že zjistí, jaký je skutečný stav věci, narovnáním strany odstraňují jejich spor či pochybnost tím způsobem, že sporný či pochybný závazek zruší a (případně) nahradí závazkem novým, nesporným a nepochybným. Právo je sporné, pokud je určitá otázka s ním spojená předmětem různých názorů (neshody) účastníků (například každý z účastníků má jiný názor na to, zda určité právo platně vzniklo, účastníci se neshodují v tom, jaká je výše předmětu plnění apod.). O pochybnost se jedná tehdy, je-li určitá otázka spojená s právem pro účastníky nejistá (například účastníci si nejsou jisti, zda právo platně vzniklo či jaká je výše předmětu plnění). Spornost i pochybnost jsou z podstaty věci výhradně subjektivní kategorie, jejich existence není podmíněna vedením soudního řízení mezi účastníky. Pro závěr, že mezi stranami existuje spor či pochybnost, je rozhodující pouze to, zda daná otázka je předmětem různého názoru účastníků nebo zda o ní účastníci nemají jistotu. Spornost či pochybnost je třeba vždy posuzovat ze subjektivního hlediska účastníků, právě tuto subjektivní spornost či pochybnost řeší účastníci uzavřením narovnání. Spornost či pochybnost se může vztahovat na kteroukoliv právně relevantní otázku spojenou s právem účastníků, předmětem sporu či pochybností může být samotná existence či platnost práva, ale i další otázky, kterými jsou zejména kauza závazku, obsah závazku (předmět, místo, čas plnění), další vlastnosti závazku (splatnost, promlčení, volba práva) či okruh subjektů závazku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012, srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 20 na straně 437, svazek 18).

V posuzované věci odvolací soud vycházel skutkově z obsahu dohody uzavřené dne 9. 5. 2016 oprávněnou, povinným a J. R., která byla v podstatné části vtělena do soudem schváleného soudního smíru (exekučního titulu). V dohodě bylo konstatováno, že ve sporu před Městským soudem v Praze, sp. zn. 46 Cm 159/2006, oprávněná žaluje povinného o zaplacení částky 99 567 238 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a rovněž žaluje R. o zaplacení částky 86 049 613 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, a to společně a nerozdílně s povinným. Účastníci dohody prohlásili za nespornou skutečnost, že „škoda vznikla dne 16. 2. 2005“, naopak označili za sporné otázky výše škody, odpovědnosti za její vznik a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a případným jednáním povinného a R. Za účelem odstranění uvedených sporných otázek „se účastníci domluvili na smírném vyřešení soudního sporu“ tak, že povinný zaplatí oprávněné částku 20 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 17. 2. 2005 do zaplacení ve lhůtě do tří dnů od právní moci usnesení Městského soudu v Praze o schválení smíru „pod sp. zn. 46 Cm 159/2006“. Zbývající text dohody obsahuje ujednání, že řízení o žalobě vůči povinnému bude v rozsahu částky 79 537 863 Kč zastaveno, řízení proti R. bude zastaveno „v plném rozsahu“ a že žádný z účastníků nebude mít právo na náhradu nákladů řízení. Účastníci dohody závěrem prohlásili, „že uzavřením této dohody jsou mezi nimi veškeré vzájemné nároky uplatněné v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 159/2006 zcela vyrovnány a nebudou již ničeho dalšího po sobě požadovat“.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud obsah shora citované dohody, která uzavřenému a soudem schválenému smíru předcházela, řešil (vycházel z něj) ve vztahu k (dílčímu) závěru, že uzavřením smíru vznikl závazek nový (tj. nyní vymáhaná pohledávka oprávněné). Dovolatelkou oznámená právní otázka, zda smír představuje - v obecné rovině - vždy (výlučně) narovnání, proto nevystihuje s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jimiž se odvolací soud zabýval, důvod dovolání a jeho přípustnost. Dovolací soud zároveň zjišťuje, že smírčí dohodou účastníci odstranili předchozí, v dohodě výslovně deklarovanou, spornost v otázkách výše závazku (škody), příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a okruhu škůdců (subjektů závazku), uvedené rozpory nahradili novým závazkem (vymáhanou pohledávkou, směřující již pouze vůči povinnému) a projevenou vůlí dali jednoznačně najevo, že předchozí závazky zanikly („vzájemné nároky /…/ jsou zcela vyrovnány…“), což je v souladu se závěrem odvolacího soudu a s judikaturou Nejvyššího soudu (viz shora, použitelnou též pro institut narovnání podle o. z.), že exekučním titulem je v posuzované věci vymáhán nový závazek, který v podobě narovnání vznikl až po rozvodu manželství a po vypořádání společného jmění manželů P. L. a G. A., takže jej nelze uspokojit z výlučného majetku bývalé manželky povinného a exekuci je nutno v tomto rozsahu zastavit (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74/2004, nebo rozsudek.

Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007).

Odvolací soud se tudíž napadeným usnesením neodchýlil od ustálené soudní praxe dovolacího soudu a dovolací soud za této situace dovolání oprávněné, založené výhradně na tvrzení rozporu označené právní otázky s judikaturou Nejvyššího soudu, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. primárně pro nepřípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.) odmítl. K dovolatelkou namítaným vadám odvolacího řízení (viz shora) nelze v tomto případě přihlédnout (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi bývalou manželkou povinného, jejíž účast v exekučním řízení končí, a ostatními účastníky rozhodl dovolací soud podle § 142 odst. 3, § 224 odst. 2 a § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že bývalé manželce povinného žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly; povinný sice k dovolání připojil repliku, ta je však pro stručnost a obsah bez významu, takže nepředstavuje účelně vynaložené náklady řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2018

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru