Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 965/2003Usnesení NS ze dne 30.06.2004Materiální vykonatelnost soudního rozhodnutí.

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.965.2003.1
Dotčené předpisy

§ 261a předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 257 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 258 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 261a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 965/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. H., zastoupeného advokátem, proti povinnému městu V., provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 300/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2002, č. j. 12 Co 105/2002-51, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty (§ 351 o.s.ř.), a to tak, že návrh na nařízení exekuce – s odůvodněním, že podkladový rozsudek není vykonatelný – zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že výrok vykonávaného rozsudku, jímž byl povinný zavázán „umožnit žalobcům příjezd“ na jejich (v titulu specifikovaný) pozemek neobsahuje vymezení rozsahu a obsahu povinností ve smyslu ustanovení § 261a o.s.ř., takže povinný nemohl vědět, „jakým způsobem by se vlastně měl chovat, aby soudem uloženou povinnost naplnil a právo oprávněného vykonávaným rozhodnutím přiznané uspokojil.“

V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje právě v závěru odvolacího soudu o neurčitosti výroku a z ní dovozené nevykonatelnosti podkladového rozsudku. Podle jeho názoru směřuje titulem stanovená povinnost „právě k odstranění překážek bránících oprávněnému k přístupu na jeho pozemek, tedy k zamezení užívání jeho pozemku třetími osobami.“ Chování povinného při správě jeho majetku podle dovolatele neodpovídá zejména zákonu o pozemních komunikacích a jeho prováděcí vyhlášce, kde jsou stanoveny konkrétní povinnosti povinného. Stanovit tyto povinnosti do rozsudku nalézacího soudu nebylo lze právě pro možnosti různých variant těchto povinností. Obsah povinnosti uložené titulem lze podle dovolatele „velmi jednoduše dovodit“ a jestliže odvolací soud dospěl k závěru opačnému, pak „vychází z velmi úzkého pohledu na celý problém.“

Povinný navrhl zamítnutí dovolání.

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že rozsudek, jehož výkon byl navržen, je pro nedostatek materiální vykonatelnosti, spočívající v nedostatečném vymezení rozsahu a obsahu ukládané povinnosti, nevykonatelný.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dle § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Podle § 257 o.s.ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými v tomto zákoně.

Podle § 258 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací a výkonů.

Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti – tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.

Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o.s.ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo (a o takový případ jde v souzené věci) neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o.s.ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.

Exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o.s.ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů exekuce uvedenému v § 258 odst. 2 o.s.ř., nelze vyhovět požadavku zakotvenému v ustanovení § 257 o.s.ř. a takový titul není proto možno z materiálního hlediska vykonat.

Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění (dare, facere, omittere, pati). Způsobem uvedeným v ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř., jejž měl oprávněný na mysli, navrhl-li výkon rozhodnutí uložením pokuty, se vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět či něčeho se zdržet. Protože k výkonu navržený titul povinnost něco strpět či něčeho se zdržet zjevně neuložil, nelze než uzavřít, že povinný byl zavázán k povinnosti jednat (z toho také vychází oprávněný, odůvodňuje-li návrh na nařízení výkonu rozhodnutí tím, že – ač je zde pravomocný rozsudek – stále „nemá možnost příjezdu na svůj pozemek,“ jelikož příjezdová komunikace, byť „nikdy nebyla zrušena,“ stále „není udržovaná“). Pak ovšem – protože tato povinnost byla ve výroku formulována slovy „je povinen umožnit příjezd“ – tedy pojmy, jež svou obecností, a to ani pomocí dostupných výkladových metod, nedovolují dovodit její obsah a rozsah (povahu), a tedy ani určit způsob, jímž by exekuce měla být provedena, nelze dospět k závěru jinému, než jaký dovodil odvolací soud. Závěr o neurčitosti výroku vykonávaného titulu, pokud jde o rozsah a obsah ukládané povinnosti, odpovídá i nekonzistentnosti přednesů samotného oprávněného. Ten totiž v dovolání vysvětluje, že povinnost uložená titulem „spočívá právě v odstranění překážek bránících oprávněnému v přístupu na jeho pozemek, tedy v zamezení užívání pozemku třetími osobami“, zatímco v podáních z 18. 4. a 11. 8. 2000 (č.l. 19, 35) – popisuje stav komunikace (nezpevněný povrch vozovky, existence příkopu atd.) – dovozuje (z hlediska ustanovení § 257 a § 258 odst. 2 o.s.ř. blíže nespecifikovanou) povinnost „zabezpečovat sjízdnost komunikace“, jež podle něj povinnému vyplývá ze zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V posledním odstavci bodu I. podání z 18. 4. 2000 pak uvádí výslovně, že nesplnění povinnosti uložené rozsudkem spatřuje v tom, že povinný „neumožnil příjezd…proto, že komunikaci vůbec neudržuje.“

Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru