Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 900/2019Usnesení NS ze dne 28.01.2020

HeslaŽaloba vylučovací (excindační)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.900.2019.1
Dotčené předpisy

§ 267 o. s. ř.

§ 303 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 900/2019-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci žalobce J. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovaným 1) S. R. T. a 2) N. H. O., soudem ustanoveným likvidátorům společnosti XY, se sídlem XY, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o vyloučení finančních prostředků z exekuce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 67/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 8. 2018, č. j. 27 Co 242/2018-225, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2 601,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Fráni, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2 601,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Fráni, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2018, č. j. 15 C 67/2017-207, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2018, č. j. 15 C 67/2017-215, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby z exekuce vedené oprávněnými (tj. žalovanými) proti povinnému R. Š., vedené soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň, exekučním příkazem z 10. 5. 2016, pod č. j. 094 EX 03144/16-022 (exekuce nařízena usnesením Okresního soudu v Pardubicích z 9. 5. 2016, č. j. 11 EXE 7026/2016-20), byly vyloučeny peněžní prostředky ve výši 232 000 Kč nacházející se na účtu manželky povinného J. Š. u Komerční banky, a. s., číslo účtu XY (výrok I.). Žalobci bylo uloženo nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady řízení v částce 7 260 Kč (výrok II.). Po zjištění, že Česká pojišťovna, a. s. na účet manželky povinného R. Š. (a matky žalobce) zaslala pojistné plnění v souhrnné výši 232 000 Kč, a to od srpna 2012 do března 2015, soud uvedl, že exekuce přikázáním pohledávky z účtu je bankou realizována tak, že v rozsahu realizovaného plnění, limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem, zanikne pohledávka majitele účtu za bankou. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu totiž již nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vypláceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje toliko pohledávku z účtu peněžního ústavu při splnění sjednaných podmínek, nikoliv věc (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3418/2012). Proto žalobce nemůže být se svým požadavkem úspěšný. Není vůbec rozhodné, jaký zůstatek na předmětném účtu aktuálně je, jaký na něm byl v okamžiku vydání či doručení exekučního příkazu a jak se zůstatek bude vyvíjet. Žalobce se případně musí po své matce dožadovat vydání bezdůvodného obohacení, pokud má za to, že nadále jemu patřící pojistné plnění drží.

Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil, a to ve výroku I. v tom správném znění, že žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby z exekuce vedené oprávněnými a) S. R. T. a b) N. H. O., soudem ustanovenými likvidátory společnosti XY, proti povinnému R. Š., narozenému XY, bytem XY, soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň, exekučním příkazem z 10. 5. 2016, pod č. j. 094 EX 03144/16-022 (exekuce nařízena usnesením Okresního soudu v Pardubicích z 9. 5. 2016, č. j. 11 EXE 7026/2016-20), byly vyloučeny peněžní prostředky ve výši 232 000 Kč nacházející se na účtu manželky povinného J. Š. u Komerční banky, a. s., číslo účtu XY, se zamítá (výrok I.). Žalobci uložil nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 3 267 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a poukázal na to, že rozhodnutí, na základě nichž žalobce dovozuje oprávněnost své žaloby, byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011. Dodal, že judikatura Nejvyššího soudu stojí na závěrech, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Okamžikem připsání finanční částky na účet v exekuci osoby povinné, resp. manželky povinného, ztratil žalobce k této finanční hodnotě jakékoliv majetkové právo, protože hodnota těchto peněz se stala majetkem banky. Proto se žalobce nemůže postupem podle § 267 o. s. ř. domáhat vyloučení peněz z probíhající exekuce.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Přípustnost dovolání spojuje se dvěma otázkami, které dle jeho názoru nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny (případně mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak). První otázkou je, zda aplikace § 2464 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může být důvodem pro vyloučení majetku komisionáře z exekuce ve smyslu § 267 o. s. ř., když se na takový majetek ve vztahu k žalovaným (tj. věřitelům) hledí jako na žalobcovu pohledávku. V daném případě žalobce po dohodě s matkou (manželkou povinného) jako komisionářem převedl (nechal převést) jemu náležející peněžní prostředky na její účet, aby je pro něj svým jménem a na jeho účet za odměnu spravovala.

Druhou právní otázku žalobce pojí s extrémní nespravedlností a rozporem s dobrými mravy; jde o otázku, „zda může být postupováno podle § 267 o. s. ř. a vyloučit majetek v případě, že by nevyloučení majetku, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, znamenalo vyvolání extrémní nespravedlnosti a rozporu s dobrými mravy (například jako v dotčeném případě, kdy byly exekucí postiženy prostředky ‚fakticky‘ náležející nezletilému, který je obdržel za újmu na zdraví s celoživotními následky)“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že první dovolací námitka povinného již byla dovolacím soudem vyřešena např. v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011, nebo ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 48/2009; tam uvedené závěry jsou použitelné i v souzené věci. Nejvyšší soud se rovněž zabýval výkladem dobrých mravů (např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004), stejně tak se touž otázkou zabýval Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97). Dodali, že k námitce uzavření komisionářské smlouvy mezi žalobcem a manželkou povinného nelze přihlédnout, neboť tuto námitku žalobce uplatnil až v dovolacím řízení. Uvedli rovněž, že není odepřením spravedlnosti a porušením práva na spravedlivý proces skutečnost, že soud zamítne žalobu proto, že uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné.

Ze zjištění učiněných v řízení před soudy nižších stupňů vyplývá, že soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň, je pod sp. zn. 094 EX 03144/16 vedena exekuce k uspokojení pohledávky žalovaných za povinným R. Š., v jejímž průběhu soudní exekutor vydal exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného J. Š. Žalobce se domáhá, aby z exekuce byly vyloučeny finanční prostředky ve výši 232 000 Kč nacházející se na tomto účtu, neboť se jedná o jeho peněžní prostředky, které obdržel jako pojistné plnění.

V souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není věc ani jiný majetek, ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu). Okamžikem připsání finanční částky na účet se hodnota peněz stává majetkem banky. Plní-li banka podle exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu, plní „ze svého“ (nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění zaniká pohledávka majitele účtu za bankou. Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu za peněžním ústavem, je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 48/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 (uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Námitka dovolatele – že v tomto konkrétním případě nevyloučení majetku znamená vyvolání extrémní nespravedlnosti a rozporu s dobrými mravy, neboť v exekuci byly postiženy prostředky „fakticky“ náležející nezletilému, který je obdržel za újmu na zdraví s celoživotními následky – není s ohledem na výše uvedené závěry relevantní, neboť (jak již bylo výše vysvětleno) v předmětné exekuci byla postižena pohledávka z účtu manželky povinného, nikoli prostředky třetí osoby (syna manželky povinného). Z hlediska závazkového vztahu mezi bankou a majitelem účtu je nepodstatné, kdo a čí prostředky ukládá na bankovní účet, protože okamžikem jejich připsání na účet se stávají majetkem banky a majiteli účtu vzniká pohledávka za bankou (právě tato pohledávka je přitom postižena exekučním příkazem).

Argument dovolatele, že se jedná o správu cizího majetku (finančních prostředků dovolatele, které spravuje jeho matka), není v této souvislosti relevantní. Nejvyšší soud totiž již dříve uzavřel, že úschova peněz (včetně úschovy prostředků uložených na bankovním účtu) je tzv. úschovou nepravidelnou, při níž se předmět úschovy stává majetkem schovatele, neboť svěřené finanční prostředky se smísí s vlastními penězi schovatele, jenž proto může s předmětem úschovy nakládat a složiteli je posléze povinen vrátit toliko stejné množství věcí téhož druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013). V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval institutem advokátní úschovy s tím závěrem, že se nejedná o úschovu nepravidelnou, protože advokát ukládá peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají separovány od jeho vlastních prostředků a prostředků třetích osob, přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí mít zřízen samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klienta. Dovodil, že při advokátní úschově nepřechází předmět úschovy do majetkové sféry schovatele (advokáta), ale jedná se o závazek, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem, a na pohledávku vůči peněžnímu ústavu, která koresponduje obnosu složenému do advokátní úschovy, tak v určitých kontextech lze nahlížet jako na majetkovou hodnotu náležející klientovi. Z uvedeného je pak zřejmé, že specifika advokátní úschovy neodpovídají situaci v projednávané věci.

Závěr odvolacího soudu, že se žalobce nemůže úspěšně domáhat, aby z exekuce byla vyloučena peněžní částka nacházející se na bankovním účtu manželky povinného, neboť okamžikem připsání finanční částky na účet se hodnota těchto peněz stala majetkem banky, je tedy správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pojil-li dále žalobce přípustnost dovolání s aplikací § 2464 odst. 2 o. z., jedná se o novotu (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní měli ve věci plný úspěch, mají tedy právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání ze dne 1. 3. 2019) jednotlivě ve výši 2 000 Kč [sazba z tarifní hodnoty 35 000 Kč, snížená o 20 %, neboť jde o společný úkon při zastupování dvou účastníků; viz § 1 odst. 2, § 9 odst. 3 písm. a) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2056/2016, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), resp. ve výši 150 Kč připadající na každého z žalovaných (za společný úkon při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), ve výši 451,50 Kč. Celkem tedy náleží náhrada nákladů dovolacího řízení každému z žalovaných ve výši 2 601,50 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 1. 2020

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru