Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 87/2021Usnesení NS ze dne 09.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.87.2021.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 87/2021-106

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného D. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 135/68, proti povinnému M. H., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Rodinova č. 691/4, pro 123 065 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 50 EXE 204/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2020, č. j. 12 Co 266/2020-79, takto:

Dovolání povinného se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 9. 2020, č. j. 12 Co 266/2020-79, potvrdil usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2020, č. j. 50 EXE 204/2020-60, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Janem Krejstou, Exekutorský úřad Brno-město, na základě pověření Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 2. 2020, č. j. 50 EXE 204/2020-18.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné a vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 2839/2019). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).

Těmto požadavkům dovolatel, ač zastoupen advokátem, nedostál, neboť se s požadavkem přípustnosti dovolání dostatečně nevypořádal, když pouze uvedl, že „dovolání je v této věci přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu“, aniž by však konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a zvolil některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5328/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3032/2016). Podstatou dovolání povinného je polemika se závěry nalézacího soudu, který vydal exekuční titul, avšak předpokladem přípustnosti se ve vztahu k těmto námitkám vůbec nezabývá. Se zřetelem k tomu, že dovolatel nepoukazuje na jakoukoli konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a to alespoň v rovině právních závěrů dovolacího soudu, nelze se z celého textu dovolání dobrat toho, že by předpoklad přípustnosti dovolání byl pro posuzovanou věc založen.

Dovolací soud nadto dodává, že v exekučním řízení již zásadně nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze přihlédnout ani k případným vadám řízení, jež jeho vydání předcházely (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2004) Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Exekučnímu soudu proto nepřísluší přezkoumávat zpochybňovaný právní názor nalézacího soudu, na kterém je exekvované rozhodnutí založeno. Z uvedené soudní praxe plynoucí stěžejní zásadu lze prolomit toliko ve zcela mimořádných případech, a to tehdy, jestliže by exekuce vedla ke zcela zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). V tomto ohledu ovšem dovolatel přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. nevymezil.

Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 2. 2021

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru