Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 868/99Usnesení NS ze dne 31.01.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.868.99.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 868/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Č. o. s. proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě Sokol K., zastoupené advokátem, a 2/ Č., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí a jejich vyklizení, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 239/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.11.1998, č.j. 20 Co 390/97 - 95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně rozhodl o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. tak, že uložil druhému žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vrácení ve výroku označených nemovitostí a první žalované povinnost je vyklidit, zatímco žalobu o uzavření téže dohody proti první žalované a o vyklizení proti druhému zamítl.

K odvolání žalovaných proti těm výrokům, jimiž jim byla (jednotlivě) uložena povinnost, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, a žalobu i v těchto částech zamítl. Odvolací soud odlišně posoudil otázku, kdo je ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku osobou povinnou; podle jeho názoru jí druhý žalovaný není, neboť mu nesvědčí kritéria právního nástupnictví po zaniklém Č. Co do žaloby o vyklizení dovodil, že žalobkyně nedoložila právní důvod, o který by se uplatněný nárok mohl opírat.

Ve včasném dovolání žalobkyně (za niž jedná pověřený člen s právnickým vzděláním) namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle jejího názoru pochybil, jestliže měl za to, že rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitostí proti první žalované a o jejich vyklizení proti druhému žalovanému, nabyl právní moci. Tím ignoroval povinnost poskytovat spravedlivou ochranu právům a oprávněným zájmům účastníků (§ 1 o.s.ř.), neboť v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který nebyl odvoláním výslovně dotčen, obecná zásada podle § 206 odst. 2, věty první, o.s.ř., ze které vycházel odvolací soud, neplatí. Jestliže "z opatrnosti" žalovala dva subjekty, jelikož nevěděla, kdo z nich je povinným, je podle dovolatelky "jeden výrok závislý na druhém", a odvolací soud měl proto přihlédnout k § 212 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a nevázat se rozsahem podaných odvolání. "Navíc", uvedla dovolatelka, odvolací soud nerozhodoval o několika právech se samostatným skutkovým základem, ale o nároku jediném, a k "alternativním petitům" byla "donucena" poučením soudů. Otázku, kdo je ve vztahu k němu povinnou osobou, ponechala dovolatelka na posouzení dovolacím soudem.

Dovolání není přípustné.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen "o.s.ř.").

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.

Dovolatelka neoponuje (rozhodnému) závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace druhého žalovaného a o nedostatku vlastní aktivní věcné legitimace k žalobě o vyklizení proti první žalované, a v důsledku toho se neprotiví ani (samotným) výrokům, jež odvolací soud vydal, a jimiž žalobu v těchto částech zamítl. Odvolacímu soudu (toliko) vytýká, že se za těchto okolností omezil jen na výroky výslovně napadené oběma žalovanými, a neotevřel přezkumu (v první řadě) i (nenapadený) zamítavý výrok o uzavření dohody o vydání nemovitostí vůči první žalované, byť odvolání proti němu sama nepodala. Tím dovolatelka namítá, že odvolací soud, ačkoli tak učinit měl, nevydal výrok, jenž by byl výrazem posouzení její žaloby (této části) proti první žalované (a nezrušil rozsudek soudu prvního stupně "v celém rozsahu").

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zakládá přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, § 239 odst. 1, 2 o.s.ř. proti rozsudku, jímž - za stanovených předpokladů - byl potvrzen. Společnou podmínkou je určitý, pozitivně stanovený, obsah napadnutelného výroku (kterým se mění nebo potvrzuje jiné rozhodnutí), a tuto podmínku logicky výrok, který chybí, resp. vůbec neexistuje (odvolací soud jej nevydal), nesplňuje.

Z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jež spojuje přípustnost dovolání dále s existencí vyjmenovaných tzv. zmatečnostních vad řízení, přichází v úvahu pouze písmeno f/, podle kterého je dovolání přípustné, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tak je tomu v případě, kdy odvolací soud v rozporu se zásadami vyjádřenými v ustanovení § 212 odst. 1 o.s.ř. projedná odvolání v rozsahu užším, aniž přihlédl k nutnosti meze odvolání překročit, jsou-li splněny zde stanovené podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2000). Musí tedy jít o situaci, kdy se odvolací soud cítí vázán rozsahem odvolání, ačkoli buď a) šlo o věc, v níž lze zahájit řízení bez návrhu, nebo b) na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, c) jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2 o.s.ř.), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, anebo konečně d) z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

O žádnou z uvedených situací však v dané věci nejde. Řízení bez návrhu zahájit možné nebylo, žalovaní jsou účastníky zjevně samostatnými a nikoli nerozlučnými společníky podle § 91 odst. 2 o.s.ř., a podmínka určitého způsobu vypořádání mezi účastníky se rovněž neuplatní. Výroky soudu prvního stupně proti první žalované a proti druhému žalovanému nepředstavují navzájem ani výroky závislé, jak se dovolatelka (nesprávně) domnívá, neboť potřebná závislost musí být dána specifickou vázaností, vyplývající z hmotného či procesního práva (kupř. výrok o výživě nezletilého dítěte a výrok o jeho výchově, o náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru a o neplatnosti tohoto rozvázání, o nákladech řízení a o věci samé atd.). Závislost ve smyslu § 212 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nezakládá sama o sobě okolnost, že žalobě - se zřetelem k povaze uplatněného nároku - lze vyhovět jen proti jednomu z více žalovaných. Okolnost, že žalobce neví, koho "správně" žalovat, zjevně nepostačí rovněž.

Přípustnost dovolání tudíž nelze dovodit ani z ustanovení § 237 o.s.ř.

Tím je odůvodněn v konečné podobě závěr, který byl výše předznamenán, že dovolání žalobkyně není přípustné. Dovolání, které není přípustné, však Nejvyšší soud nemůže než podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.

Ostatně dovolatelčiny námitky, vyjádřené v dovolání, neobstojí ani v rovině vlastní argumentace.

Pluralita žalovaných vystihuje - bez jakýchkoli pochybností - společenství samostatné (§ 91 odst. 1 o.s.ř.), a proti každému z nich žalobkyně uplatnila ve vzájemném vztahu samostatné nároky (se samostatným skutkovým základem, jak správně uvažoval odvolací soud), jež se vůči sobě, jmenovitě vylíčením rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) liší; součástí těchto skutečností jsou totiž nejen ty, které předurčují postavení žalovaných (každého individuálně, resp. rozdílně) jakožto povinných osob, tj. právních nástupců organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. (§ 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb.), ale i skutečnosti, jež dokládají existenci individuálně určených výzev podle téhož ustanovení, resp. podle ustanovení § 2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., jejichž prostřednictvím se ze subjektivního práva teprve stává u soudu žalovatelný nárok. Co do žaloby o vyklizení, vychází-li z tvrzeného vlastnictví žalobkyně, odlišují se nároky proti (více) žalovaným individuálně určenými (a - typicky - navzájem odlišnými) rušebními zásahy, a jejich povaha jakožto nároků se samostatným skutkovým základem je evidentní.

Odvoláním žalovaných tudíž nebyla dotčena právní moc zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně (§ 206 odst. 2, věta první, o.s.ř., neboť o případ podle věty druhé, jak plyne z předchozího, nejde), a suspenzivní účinky odvolání odvolací soud vymezil správně. Zásady, vyjádřené v odůvodnění judikátu uveřejněného pod č. 28/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se v dané věci tedy neuplatní.

Jen tehdy, kdyby žalobkyně podala odvolání proti zamítavému výroku (výrokům) rozsudku soudu prvního stupně, umožnila by odvolacímu soudu toto rozhodnutí přezkoumat v rozsahu, jehož nedostatek v dovolání vytýká.

Poznámka dovolatelky, že šlo o alternativní petit je pak nemístná, neboť o alternativu může jít jen ve vztahu k žalobnímu návrhu, nikoli ve vztahu k více žalovaným subjektům; ti musí mít zajištěno, má-li jít o účastenství, skutečné postavení účastníků řízení a nikoli jen účastníků pro případ, že nastane určitá "alternativa", či účastníků in eventum.

Z uvedeného plyne, že i kdyby dovolání bylo přípustné, muselo by být jako nedůvodné zamítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalovaným, jimž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2001

JUDr. Vladimír Kurka, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru