Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 828/2010Usnesení NS ze dne 26.01.2012

HeslaVýkon rozhodnutí
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.828.2010.1
Dotčené předpisy

§ 218 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 828/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. Ch., proti povinnému M. V., zastoupenému Mgr. Ondřejem Kováčem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, pro částku 36.899,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 26 E 591/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 30.6.2009 č.j. 15 Co 398/2009-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 6.3.2009, č.j. 26 E 591/2005-62, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím byla zaplacena. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2459/2000, uzavřel, že důkazní břemeno, že se oprávněné dostalo plnění, tedy že povinný vymáhanou pohledávku skutečně zaplatil, leží na tom, kdo předkládá potvrzení o zaplacení částky. Účetní doklad o zaplacení částky v hotovosti je pouze listinou obdobnou tzv. kvitanci, tj. písemnému potvrzení podle § 569 odst. 1 obč. zákoníku. Listina obsahující kvitanci je důkazem, který většinou usnadňuje důkazní pozici dlužníka v občanském soudním řízení, tento důkaz a jeho obsah, vypovídací hodnota i věrohodnost však musí být posuzovány stejně jako důkazy ostatní. Zákon s vystavením potvrzení či účetního dokladu nespojuje žádnou fikci ani právní domněnku o zaplacení, jež by důkazní břemeno přesouvaly na protistranu toho, kdo splnění dluhu tvrdí, a nezbavuje tak soud povinnosti zjišťovat, zda dluh byl splněn, tedy i to, zda peníze byly věřiteli skutečně předány a zda obsah kvitance odpovídá skutečnosti. S ohledem na výše uvedené má soud prvního stupně, a tedy i soud odvolací, za prokázáno, že vzhledem k tomu, že povinný žádným jiným způsobem než výdajovým pokladním dokladem skutečné zaplacení částky neprokazuje, své důkazní břemeno neunesl. Naopak, ostatní důkazy, zejména spis Okresního státního zastupitelství Praha – východ sp. zn. ZT 271/2005 vedly soud prvního stupně k závěru (jejž odvolací soud považuje za správný), že sice, jak tvrdí oprávněná v předmětném exekučním i v trestním řízení (sama totiž na povinného podala trestní oznámení), písemný doklad (pokladní blok) povinnému podepsala, že povinný jí však peníze, jež měl v ruce, ve skutečnosti nepředal a že po kratší šarvátce z jejího bytu utekl (trestní stíhání obviněného pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona bylo sice státní zástupkyní zastaveno, avšak pouze proto, že trest, k němuž toto stíhání mohlo vést, je zcela bez významu vedle trestu, který ho podle očekávání ještě postihne).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písem. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, „zda o části skutkového děje, kdy jsou kromě předloženého potvrzení prakticky jedinými důkazy protichůdné výpovědi účastníků, může soud (i přes nezpochybnitelnost zásady volného hodnocení důkazů) dospět k jednoznačnému závěru, že listinný důkaz ve formě písemného potvrzení má nižší důkazní hodnotu než výpověď účastníka.“ Povinný „zásadně trvá na tom, že oprávněné předal hotovost v jejím domě dne 21.12.2004, jak je uvedeno na dokladu, a tento v klidu opustil.“ Oprávněná tvrdí, že k uvedenému incidentu mělo dojít následujícího dne, kdy jej nahlásila Policii ČR. Povinný je přesvědčen, že oprávněná během následujícího dne po předání hotovosti zinscenovala jí uvedený skutkový děj, aby povinného poškodila (skutečnost, že mezi účastníky byly dlouhodobě mimořádně napjaté vztahy, vyplývá i ze soudního spisu). Z tohoto důvodu je současně podáváno i trestní oznámení, neboť povinný trvá na tom, že skutkový děj proběhl podle jeho tvrzení.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – které podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Povinný napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Ač totiž ohlásil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci – tento důvod ve skutečnosti neuplatnil. Dovolání, byť v něm povinný sám zdůrazňuje nezpochybnitelnost zásady volného hodnocení důkazů, v celém svém obsahu brojí proti jedinému, totiž právě proti hodnocení důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2012

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru