Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 826/2020Usnesení NS ze dne 22.09.2020

HeslaZastavení exekuce
Započtení pohledávky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.826.2020.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 72 obch. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 826/2020-349

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné KAJA-TRADING spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Renoirova 650, identifikační číslo osoby 49824392, zastoupené JUDr. Kateřinou Ryslovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti povinnému K. H., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, pro 83 824,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově

pod sp. zn. 21 EXE 133/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2019, č. j. 21 Co 208/2019-319, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím vyjma nenapadeného výroku I. změnil usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2019,

č. j. 21 EXE 133/2010-276, kterým byl zamítnut návrh povinného na úplné zastavení exekuce z důvodu započtení na něho postoupené pohledávky (výrok I.) a exekuce byla částečně zastavena co do částky 83 824,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 80 000 Kč od 30. 5. 2006 do zaplacení ve výši 9 % p. a. od 30. 5. 2006 do 31. 12. 2006 a ve výši repo sazby vyhlášované ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů od 1. 1. 2007 do zaplacení, a co do částky 3 360 Kč představující náklady předcházejícího řízení (výrok II.) tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce co do částky 83 824,50 Kč s příslušenstvím zamítá.

2. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky není platným právním úkonem likvidátora společnosti postupitele, tj. společnosti KH - KOKAM s. r. o. se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem. Bezúplatné postoupení pohledávky likvidované společnosti je v rozporu se základním cílem likvidace a s povinností likvidátora zpeněžit majetek. Tuto podmínku nesplňuje bezúplatné nakládání s majetkem. Úplatnost smlouvy není jednoznačně patrná ze samotné smlouvy o postoupení pohledávky. Přinejmenším zde není uvedena částka, za níž je pohledávka postoupena. Tato skutečnost má význam pro posouzení, zda likvidátor jednal v rámci zmocnění, jež pro něj vyplývalo z ustanovení § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obch. zák.“.

3. Další významnou okolností je dle odvolacího soudu to, že nebyl nalezen dodatek předvídaný smlouvou o postoupení. Při jednání povinný neuvedl výši postupované pohledávky a hlavně za jakou částku byla pohledávka postoupena, ale o zhruba měsíc později již byl schopen učinit nesporným v dohodě o narovnání, že to bylo za nominální cenu. Rovněž bylo uvedeno, jakým způsobem byla cena zaplacena - formou úhrady nákladů řízení povinným za postupitele s tím, že tyto náklady byly ještě vyšší. I to zpochybňuje, zda byla vůbec výše úplaty sjednána. Co do sjednání úplaty, resp. její výše tedy nelze učinit relevantní zjištění ze žádného důkazu. Tvrzení povinného ve spojení s důkazy hodnotí odvolací soud jako extrémně nevěrohodná. Smlouva o postoupení pohledávky je proto neplatná pro rozpor se zákonem a povinný tak nemá proti oprávněné pohledávku k započtení.

4. Odvolací soud dodává, že není z dohody o narovnání jednoznačné, kdo za společnost postupitele dohodu uzavřel (v záhlaví je uveden jednatel, smlouvu podepsal likvidátor). Na základě výše uvedeného krajský soud usnesení okresního soudu v napadeném výroku změnil a návrh povinného na zastavení exekuce zamítl.

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že při řešení otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a považuje je za v judikatuře neřešené, respektive mají být dle jeho názoru dovolacím soudem posouzeny jinak. Tyto otázky jsou vymezeny níže.

6. První otázka, u níž dovolatel namítá nesprávné právní posouzení je: „Způsobuje skutečnost, že sjednání dohody o ceně bylo vyhrazeno do samostatného dokumentu, neplatnost smlouvy z důvodu nesplnění podmínky úplatnosti?“ Tuto otázku dovolatel klade pro úplnost a s ohledem na nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož není patrné, zda odvolací soud nesprávně ztotožňuje absolutní neplatnost smlouvy a neprokázání určité skutečnosti, jak je uvedeno dále, nebo shledává neplatnost smlouvy s ohledem na popsaný stav, tedy samostatné sjednání ceny v dalším dokumentu. Pokud tedy soud vycházel z druhé alternativy, rozhodl v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, jelikož ujednání ceny v jiném dokumentu představuje způsob jejího určení a není v rozporu s požadavkem na úplatnost smlouvy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007,

sp. zn. 29 Odo 794/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004).

7. Za druhou nesprávně posouzenou otázku dovolatel považuje: „Je z hlediska postupu soudu rozdíl mezi závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy a závěrem o neprokázání některé skutečnosti podmiňující platnost? Jaký je správný postup odvolacího soudu v případě, kdy dospěje k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla dostatečně tvrzena či prokázána určitá okolnost podmiňující platnost smlouvy?“ Odvolací soud postupoval jako by mezi danými situacemi nebyl rozdíl a uvedl závěry o neplatnosti dohody o postoupení pohledávky i neprokázání uzavření příslušného dodatku vedle sebe. Z procesního hlediska pak postupoval jako by daná dohoda byla absolutně neplatná bez ohledu na výsledek dokazování. Návrh zamítl a nezvažoval jiná řešení, např. zrušení a vrácení věci k doplnění dokazování či poučení dovolatele, že nepovažuje určité skutečnosti za prokázané, aby mohl tvrzení a důkazy doplnit. Postupoval tak v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soud ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99) a v rozporu s ust. § 118a a § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“.

8. Jako další nesprávně vyřešenou otázku dovolatel uvádí: „Je odvolací soud oprávněn přezkoumávat závěry soudu prvního stupně i nad rámec námitek uvedených v odvolání a fakticky tak tyto námitky formulovat místo účastníka řízení?“ Dovolatel tuto otázku vznáší v souvislosti se závěry odvolacího soudu o neuhrazení ceny postoupené pohledávky a neurčitosti dohody o narovnání, které odvolací soud formuloval nad rámec námitek oprávněného. Odvolací soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce nad rámec odvolacích námitek pouze v případě, kdy tak stanoví zákon (zejména ustanovení § 212 o. s. ř.). Odvolací soud zde postupoval i v rozporu se zásadou dispoziční a zásadou rovnosti stran.

9. Poslední otázku nesprávně vyřešenou dovolatel zmiňuje: „Byla smyslem ust. § 72 obchodního zákoníku ochrana zájmu likvidované společnosti a jejich věřitelů nebo absolutizace formálních předpokladů a z nich vyplývající zvýhodnění dlužníka i na úkor výše uvedených zájmů?“ Smyslem ustanovení § 72 obch. zák. byla jednak rychlá likvidace společnosti a zájem, aby se likvidátor nepouštěl do úkonů nad tento nezbytný rámec (to bylo i dle názoru odvolacího soudu splněno), jednak zájem na tom, aby se likvidovaná společnost nezbavovala majetku bez dostatečné protihodnoty, což by vedlo k újmě věřitelů a společníků jakožto příjemců likvidačního zůstatku. Smyslem tohoto ustanovení naopak není zbytečný formalismus ani to, aby se jeho prostřednictvím mohl dlužník vyhnout plnění povinností. V daném případě byl dovolatel jednatelem a jediným společníkem likvidované společnosti, není žádná indicie nasvědčující závěru, že by v důsledku daného převodu pohledávky byla dotčena práva věřitelů. Skutečnost, že ani likvidovaná společnost převod pohledávky a jeho podmínky nezpochybňuje a není jím poškozena, je zřejmá z dohody o narovnání a také z jednání (resp. nečinnosti) nového společníka a likvidátora. Odvolací soud tedy dle dovolatele výše zmíněné ustanovení interpretoval v rozporu s jeho smyslem. Právo z postoupení pohledávky navíc bylo prokazatelně uplatněno, což nezpochybnil ani odvolací soud, a v dobré víře vykonáváno po dobu postačující k jeho vydržení.

10. Na základě výše zmíněných skutečností dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.

11. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že povinný zpochybňuje skutkové závěry soudů, což je pro naplnění dovolacích důvodů nepřípustné. V zásadě polemizuje s tím, jak soud vyhodnotil údajnou listinu a postoupení pohledávky, neexistenci dodatku k této smlouvě, obsah jakéhosi narovnání a věrohodnost povinného. Povinný uvádí „zavádějící a lživé“ údaje, že oprávněná nikdy nepopřela předmětnou pohledávku povinné, přičemž opak je pravdou. Oprávněná od samého počátku jako domnělý dlužník předmětnou pohledávku popírá a neuznává, resp. připomíná, že neměla důkazní břemeno k prokázání, že dostála svým závazkům z kupní smlouvy. Navíc oprávněná vždy tvrdila, že jde o pohledávku fiktivní, nejistou a neurčitou. Ze smlouvy o postoupení pohledávky je nepochybné, že pohledávka byla postoupena bezúplatně, tedy ke škodě likvidované společnosti, což je v rozporu se základním cílem likvidace. Oprávněná navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto a oprávněné byly přiznány náklady řízení.

12. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání není přípustné.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.

16. V prvé řadě Nejvyšší soud posuzoval dovolatelem předestřenou otázku (bod 12 a násl. v dovolání), která dle něj nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a to, zda bylo smyslem ustanovení § 72 obch. zák. ochrana zájmu likvidované společnosti a jejich věřitelů nebo absolutizace formálních předpokladů. Otázka výkladu ustanovení § 72 obch. zák. však byla Nejvyšším soudem již několikrát judikována. Bezúplatný převod práva k pohledávkám likvidované společnosti je ve zjevném rozporu se základním cílem likvidace a s povinnostmi likvidátora, a to právě proto, že za majetek, o který likvidovaná společnost takto přichází (za postupované pohledávky), neobdrží žádnou protihodnotu (nejde tedy o zpeněžení majetku). Uvedený postup lze ospravedlnit jen v situaci, kdy se takto nakládá s majetkem, jenž likvidovanému subjektu zbyl po uspokojení pohledávek všech jeho věřitelů (s likvidačním zůstatkem). To dokládá ustanovení § 72 odst. 1 obch. zák., jež likvidátora opravňuje činit jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3250/2009). Za situace, kdy odvolací soud na základě zhodnocení veškerých důkazů nedošel k závěru, že by smlouva o postoupení pohledávky byla v tomto případě úplatným právním úkonem (skutkový stav zjištěný odvolacím soudem dovolací soud nepřezkoumává), výše uvedeným námitkám dovolatele nelze přisvědčit. Otázka týkající se výkladu ustanovení § 72 obch. zák. tedy byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.

17. K dovolatelem namítané nesprávně posouzené právní otázce (bod 6 a násl. dovolání), zda skutečnost, že sjednání dohody o ceně bylo vyhrazeno do samostatného dokumentu, způsobuje neplatnost smlouvy z důvodu nesplnění podmínky úplatnosti, Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud ve svém odůvodnění nikterak nezpochybňuje skutečnost, že ujednání o ceně nemůže být vymezeno v samostatném dokumentu, pouze na základě vyhodnocení veškerých důkazů (včetně dohody narovnání, která měla obsahovat také údaj o ceně) považoval důkazy za nevěrohodné a nedostatečné pro závěr o výši úplaty. Na základě tohoto dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 72 obch. zák.), a povinný tedy nemá proti oprávněné pohledávku k započtení. Z výše uvedeného plyne, že vymezená otázka nezakládá přípustnost dovolání z toho důvodu, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. K povinnosti dovolatele formulovat v dovolání právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí (tj. která je pro dané řízení relevantní), viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.

18. U dalších otázek (v dovolání bod 8 násl. a 10 a násl.) dovolatel argumentuje zejména tím, že odvolací soud měl soudu prvního stupně věc vrátit k odstranění nedostatků v dokazování, resp. měly být odstraněny pochybnosti o úplatnosti předmětného jednání tím, že účastník doplní tvrzení a důkazy v rozsahu, který považuje odvolací soud za nezbytný (o čemž měl být poučen). Dále namítá nemožnost přezkoumávat závěry soudu prvního stupně nad rámec námitek uvedených v odvolání (zde Nejvyšší soud připomíná, že neurčitost dohody o narovnání ze dne 15. 4. 2019 a zaplacení pohledávky zpochybnila oprávněná již v odvolání, viz č. l. 284). K námitkám dovolatele, že soudy postupovaly v rozporu s § 118a, § 119a a § 212 o. s. ř., dovolací soud nepřihlížel, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání, a o takový případ v projednávané věci nejde.

19. K námitkám dovolatele ohledně vydržení práva z postoupení pohledávky Nejvyšší soud dodává, že tyto námitky představují nové skutečnosti, které dovolatel neuplatnil v návrhu na zastavení exekuce ani v řízení před odvolacím soudem. Ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. však dovolateli zapovídá možnost uplatnit nové argumentační skutečnosti nebo důkazy. Výjimkou je pouze situace, kdy dovolatel bez své viny a následkem procesního pochybení na straně soudu neměl možnost v dovolání nově vznesené argumenty nastolit ještě před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí. Za takových okolností je totiž třeba shledat porušení práva účastníka na spravedlivý proces, které je způsobilé obstát jako samostatný dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017). Jelikož v předmětné věci o žádnou ze zmíněných výjimek nejde, k nově uplatněným skutečnostem (viz výše) v dovolacím řízení nelze přihlédnout.

20. Dovolací soud proto na základě výše uvedeného dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

21. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru