Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 723/2000Usnesení NS ze dne 27.07.2000

HeslaŘízení před soudem
KategorieA
Publikováno46/2001 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.723.2000.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 723/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. N. proti žalovaným 1) D. K., 2) J. K., 3) K. S. a 4) M. R., o zaplacení částky 12.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 167/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 1999, č.j. 15 Co 660/99-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.375,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. listopadu 1999, č.j. 15 Co 660/99-47, potvrdil k odvolání žalovaných rozsudek ze dne 5. října 1998, č.j. 7 C 167/98-13, jímž Okresní soud v Novém Jičíně žalovaným uložil zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 12.000,-Kč s patnáctiprocentním úrokem z prodlení od 19. listopadu 1994 do zaplacení a zavázal je k náhradě nákladů řízení žalobci. Dále žalovaným stanovil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.125,-Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, že F. veřejná obchodní společnost (dále též jen „veřejná obchodní společnost\") dlužila žalobci ze smlouvy o přepravě ze dne 7. října 1994 částku 12.000,-Kč, jako nedoplatek přepravného, splatného ke dni 18. listopadu 1994. Veřejná obchodní společnost byla ke dni 8. červnu 1995 vymazána bez likvidace z obchodního rejstříku a její práva a závazky přešly na F. spol. s r.o., jež ovšem dluh dosud rovněž neuhradila. Žalovaní, kteří byli společníky veřejné obchodní společnosti po celou dobu jejího trvání, pak za úhradu nedoplatku ručí dle ustanovení § 56 odst. 6 a § 76 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.\"), přičemž toto ručení jako akcesorický závazek nezaniká zánikem dlužníka. Bez významu pro řízení je podle odvolacího soudu okolnost, že Okresní soud v Novém Jičíně vydal dle 11. února 1997 pod č.j. 7 C 2/97-8 platební rozkaz, kterým k zaplacení pohledávky zavázal veřejnou obchodní společnost; jde o právně neúčinné rozhodnutí, neboť veřejná obchodní společnost již v době jeho vydání neexistovala a i kdyby v onom řízení bylo lze dovodit procesní nástupnictví jiného subjektu, např. F. spol. s r.o., šlo by o nárok vůči právnímu nástupci původního věřitele (správně dlužníka), takže (v poměru k žalovaným v tomto sporu) nejde o totožnost účastníků na straně žalované a nemůže jít o překážku věci zahájené nebo dokonce o překážku věci rozsouzené.

Proti rozsudku odvolacího soudu - a to výslovně do všech jeho výroků - podali všichni žalovaní (zastoupeni advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), namítajíce existenci dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o. s. ř., jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatelé poukazují na to, že odůvodněním napadeného rozhodnutí byl shora cit. platební rozkaz označen za „zjevně právně neúčinné rozhodnutí bez právního významu pro toto řízení\" a uvádějí, že i kdyby tomu tak bylo (jako že nikoli), zůstává zde překážka litispendence, když v téže věci (pro tentýž dluh) byla proti veřejné obchodní společnosti podána žaloba, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Nesprávnost právního posouzení věci tkví podle dovolatelů v tom, že byl-li by žalobcův nárok oprávněný, byla by (na základě universální sukcese) jeho dlužnicí F. spol. s .r.o. a ručení dovolatelů za závazky této společnosti vylučuje (jako lex specialis k § 56 odst. 6 obch. zák.) ustanovení § 106 obch. zák., jelikož rozhodným není stav v době vzniku závazku společnosti, nýbrž stav v době rozhodování. Proto dovolatelé požadují, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, s tím, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., jelikož zde není totožnost účastníků sporu.

Dovolání není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť dovoláním dotčeným výrokem o věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000 Kč (srov. § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaní návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (odstavec 2).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolateli.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.

Podle ustanovení § 83 o. s. ř. platí, že zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.

Podle ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.

Ustanovení § 83 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci probíhala současně dvě nebo více řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) podle § 159 odst. 3 o. s. ř. pak brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu.

Ve smyslu obou těchto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení (o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto), a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.

Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/1996 v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.

Z pohledu shora rozvedených kritérií projednání a rozhodnutí této věci překážka věci zahájené ani překážka věci rozsouzené nebránila. Společným jmenovatelem řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 2/97 a řízení v této věci je totiž toliko osoba žalobce. Dovolatelé (žalovaní) nejsou osobami totožnými s veřejnou obchodní společností žalovanou ve věci sp. zn. 7 C 2/97, přičemž nejde ani o právní nástupce této společnosti z důvodu universální nebo singulární sukcese (tím naopak je - jak dovolatelé sami tvrdí - F. spol. s r.o.). Není rovněž dána totožnost skutku. V řízení ve věci sp. zn. 7 C 2/97 šlo skutkově o úhradu plnění ze vztahu mezi věřitelem (žalobcem) a dlužníkem (veřejnou obchodní společností), založeného smlouvou o přepravě ze dne 7. října 1994. V tomto řízení pak jde o vztah mezi věřitelem (žalobcem) a ručiteli (žalovanými) dlužníka, založený na jiném skutkovém základě; na tom, že žalovaní jsou povinni uhradit věřiteli dluh ze smlouvy o přepravě ze dne 7. října 1994 za dlužníka (veřejnou obchodní společnost) z titulu akcesorického ručitelského závazku. tedy nikoli jako „dlužníci\".

Nemají-li řízení ve věcech vedených u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 2/97 a 7 C 167/98 totožný předmět řízení (nespočívají na totožném skutkovém základě) ani totožné účastníky, pak řízení není postiženo ani vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.

Dovolání bylo výslovně podáno do všech výroků napadeného rozsudku, to jest i proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Ten, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti němu je proto nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a a § 239 o. s. ř. tu není dovolání přípustné proto, že výrok o nákladech odvolacího řízení nemá povahu měnícího ani potvrzujícího rozhodnutí. Pro přípustnost dovolání z hlediska § 237 o. s. ř. pak platí to, co bylo o tomto ustanovení řečeno při zkoumání přípustnosti dovolání proti rozsudku.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 1.300,-Kč, odpovídající výpočtu provedenému z částky 21.345,20 Kč, složené z jistiny ve výši 12.000,-Kč a patnáctiprocentních úroků z prodlení z této jistiny za dobu od 19. listopadu 1994 do 28. ledna 2000, kdy byl proveden úkon právní služby (sepsáno vyjádření k dovolání), ve výši 9.345,20 Kč (§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a z paušální náhrady ve výši 75,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky), to jest z částky 1.375,-Kč. Nejvyšší soud proto žalobci jejich náhradu v tomto rozsahu přiznal.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně 27. července 2000

JUDr. Zdeněk Krčmář,v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru