Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 676/2013Usnesení NS ze dne 31.07.2013

HeslaPřípustnost dovolání
Zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.676.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3276/13 ze dne 12.08.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 676/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné S. G., zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 17, proti povinné H. J., zastoupené Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, pro 175.629,80 Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 Nc 3723/2004, o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2012, č. j. 24 Co 1732/2012-55, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 9. března 2012, č. j. 8 Nc 3732/2004-21 (nesprávně uvedeno 41), zamítl návrh povinné na zastavení exekuce nařízené dne 2. července 2004 podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř.. Uzavřel, že exekuční titul (platební rozkaz Krajského soudu v Praze č. j. 49 Cm 193/2003-79) byl vydán dne 30. září 2003, že „k možné privativní novaci“ došlo předtím (uznání dluhu ze dne 15. února 2001), než bylo skončeno nalézací řízení, a proto tato skutečnost nemůže mít na zastavení exekuce již vliv. K promlčení části příslušenství (úroků z prodlení) také nedošlo, neboť platební rozkaz, který je vykonáván, nabyl právní moci dne 21. listopadu 2003, návrh na nařízení exekuce byl podán dne 15. června 2004 a nařízením exekuce došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Pokud jde o výši úroků z prodlení, uzavřel, že tuto otázku náleží posoudit soudu v nalézacím řízení.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že zpochybnit výši úroků (pro rozpor s dobrými mravy a zásadou poctivého obchodního styku) povinná mohla v nalézacím řízení, že exekuční soud je exekučním titulem vázán a není oprávněn jej přezkoumávat. Pokud povinná poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008, dále uvedl, že v daném případě byl exekučním titulem notářský zápis a že u tohoto typu exekučního titulu lze přezkoumávat, zda vymáhané plnění má oporu v hmotném právu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 532/07, na něž rovněž povinná poukázala, se vztahují k nalézacímu řízení a oba soudy v něm hodnotily otázku dobrých mravů v souvislosti s přiznáním úroků a úroků z prodlení v nalézacím řízení.

Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky „výkonu rozhodnutí, jenž je dle dostupné judikatury v rozporu s právním řádem, konkrétně s ústavně garantovanými lidskými právy a svobodami, zásadnou přiměřenosti, obecně uznávanými pravidly chování, dobrými mravy, zásadami poctivého obchodu. Jinými slovy, zda s ohledem na pojetí materiálního právního státu je možné zastavit výkon rozhodnutí, jež bylo vydáno zjevně v rozporu se zákonem i právními zásadami a ukládá naprosto nepřiměřené plnění“. Druhou otázkou zásadního významu je „zda za situace, kdy je vykonáváno právo v rozsahu, jenž je v rozporu se zákonem, lze považovat splnění přiměřené části nezákonně uložené povinnosti za zánik práva dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.“. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly jejími námitkami věcně a pouze konstatovaly, že jsou ve vykonávacím řízení nepřípustné. Nesprávné právní posouzení váže k rozhodování soudu prvního stupně, který „na věc aplikoval právo neúplně“. Sdělila, že exekuce je vedena pro pohledávku ve výši 175 629,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Celkově již bylo vymoženo 457 102,- Kč, tj. více než 2,6 násobek jistiny; vzhledem k narůstajícímu úroku byla k 6. březnu 2012 vymáhána již částka 1 625 492,69 Kč. Uvedla dále, že podle ustálené judikatury je úrok ve výši 0,5 % denně v rozporu s dobrými mravy i v rozporu se zásadou poctivého obchodu, a proto nemůže požívat právní ochrany. Podle jejího názoru již soud v nalézacím řízení takový úrok neměl přiznat. Dovolatelka postupně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ústavní nález sp. zn. I ÚS 728/10, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005, jež se vztahují k výši úroků z prodlení. Podle jejího názoru je nepřípustné, aby pod záminkou odlišnosti vykonávacího řízení od řízení nalézacího soudy připustily extrémně nespravedlivý výklad práva, jak je tomu v souzené věci. Má za to, že zákon nerozlišuje, zda výkon práva ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), má být jeho prostou realizací, či zda se má jednat o výkon práva formou soudního výkonu či exekuce; stejně tak nerozlišuje, zda se má jednat o právo vyplývající bezprostředně z právních předpisů či právo kvalifikovaně přiznané ve formě exekučního titulu. Navrhla proto, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté zrušil usnesení soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ani jedno z citovaných rozhodnutí není použitelné pro posouzení nároku oprávněné, který je již vymáhán v exekučním řízení. Současně uvedla, že v exekučním řízení již nejde o výkon práva, nýbrž o výkon soudního rozhodnutí a závaznost pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí řádně vydaných v nalézacím řízení je jedním ze základních pilířů právního státu. Současně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, v němž Nejvyšší soud zaujal názor k otázce dobrých mravů v souvislosti s nařízením výkonu rozhodnutí. Rovněž uvedla, že povinná po nařízení exekuce v roce 2004 nejevila vážnou snahu o uspokojení její pohledávky a naopak svoje prostředky investovala do koupě pozemku a stavby nemovitosti, nelze tedy nyní její argumenty zohlednit jako důvody pro zastavení exekuce. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Povinná sice přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam a vymezila otázky, které měly činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému názoru dospět nelze.

Soudní praxe je ustálena a jednotná v tom, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, (včetně postupu orgánu v řízení, jež jeho vydání předcházelo), jelikož jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné po číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. citované usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2004). Tento princip akceptuje i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11). Námitku, že výše úroků je lichvářská, mohla povinná účinně uplatnit jen v nalézacím řízení. Stejně tak jen v nalézacím řízení mohla namítat uznání dluhu ze dne 15. února 2001 (č. l. 36). Důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) ani h) o. s. ř. tak není dán.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jichž se povinná dovolává, je třeba uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, se vztahuje k rozhodčímu nálezu a nedostatku pravomoci rozhodce v případě, že rozhodčí smlouva nebyla vůbec uzavřena. V projednávané věci se však nejedná o přezkum rozhodčího nálezu. Usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008, se vztahuje na situaci, kdy rozhodčím nálezem bylo povinnému uloženo plnění, na které již oprávněný neměl podle hmotného práva nárok, neboť toto právo přešlo na správce konkursní podstaty. Nejvyšší soud rozhodl, že rozhodčí nález již nelze přezkoumávat. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 21 Cdo 1884/2011, řeší otázku výše úroků, stejně jako jeho rozsudek ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. V obou případech se jedná o přezkum rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení. Rovněž oba ústavní nálezy, na které dovolatelka odkazuje, se vztahují k rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru