Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 641/2001Usnesení NS ze dne 26.06.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.641.2001.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 641/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty Sokol Č., proti žalované TJ A. Č., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně České obce sokolské, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Újezd 450, o navrácení majetkových práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 80/93 (dříve Krajského obchodního soudu v Praze), o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.10.2000, č.j. 11 Cmo 261 a 263/2000-175, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě, vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb., a uložil žalované aby se žalobkyní uzavřela dohodu o navrácení majetkových práv k určeným nemovitostem, jejíž znění formuloval; na jejím základě „se zřizuje“ ve prospěch žalobkyně právo trvalého bezplatného užívání, „které má povahu práva věcného“. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni (oprávněné osobě podle uvedených restitučních předpisů) svědčilo k rozhodnému 31.3.1948 k předmětným nemovitostem (jejichž vlastníkem bylo Družstvo pro zbudování Sokolovny v Č. – dále jen „Družstvo“) právě takové právo (svou povahou se blížilo právu věcnému, a to právu požívacímu ve smyslu ustanovení § 509 o.z.o.), jež vzniklo již „aktem slavnostního odevzdání dohotovené sokolovny k jejím účelům dne 3.6.1928“, pročež - nebylo-li zřízeno smluvně - nevyžadovalo ku svému vzniku intabulaci do pozemkových knih. K další námitce žalované odvolací soud uvedl, že opravila-li žalobkyně své označení, jednalo se toliko o odstranění vady návrhu a nikoli o záměnu účastníků.

Žalovaná (zastoupena advokátem) napadla rozsudek včasným dovoláním, v němž uvedla, že soudní řízení trpí „zásadními vadami v rozporu s hmotným i procesním právem, nesprávným právním posouzením a také tím, že soudem artikulovaná skutková zjištění nemají zjevně oporu v provedeném dokazování“. Odvolacímu soudu v první řadě vytkla, že se nevypořádal s jejím, v odvolání formulovaným, návrhem na připuštění dovolání, v důsledku čehož odvolací řízení „zcela zřejmě selhalo - procesně i hmotně - ke škodě odpůrce“. Dle jejího přesvědčení není žalobkyně (organizační jednotka) totožná se subjektem (sdružením), který uplatnil u žalované výzvy k navrácení sporných nemovitostí a následně podal žalobu na navrácení majetkových práv; jak vyplývá ze zákona č. 83/1990 Sb. sdružení a organizační jednotka přitom „nejsou a nemohou být jedno a totéž“. Dovolatelka má dále za to, že družstvo nevzniklo ze stavebního odboru původní TJ Sokol, neboť nemohlo být „sukcesorem non-subjektu“, nebyl-li stavební dozor právnickou osobou, a TJ Sokol nebyla „trvalým, natož bezplatným uživatelem dokončené sokolovny“, jestliže dotčená sokolovna byla pronajímána Družstvem třetím osobám a platila-li tělocvičná jednota Družstvu nájemné. Pro vznik práva požívacího k nemovitosti zapsané v pozemkových knihách se nadto vyžadovala jeho intabulace; takovýto zápis se dle dobové judikatury nevyžadoval pouze v případě zřízení věcného práva ze zákona nebo soudním „verdiktem“. Dovolatelka uzavřela, že uvedená „zjevná pochybení“ nevedou k navrácení, nýbrž k „nepřípustnému rozšiřování“ majetkových práv, která k 31.3.1948 neexistovala.

Žalobkyně ani vedlejší účastníce se k dovolání nevyjádřily.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.”).

Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.

Vady vyjmenované v ustanovení § 237 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Okolnost, že se odvolací soud výslovně (ve výroku rozhodnutí) nevypořádal s návrhem na připuštění dovolání, zmatečnostní vadu řízení samozřejmě nepředstavuje; procesní poměry toho, kdo takový návrh učinil, jsou chráněny i tak, pročež přípustnost dovolání odtud dovodit nelze.

Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím.

Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť není splněna podmínka, aby potvrzující rozsudek byl výrazem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání (čímž se rozumí i to, že se odvolací soud k tomuto návrhu vůbec nevysloví), který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě - a toliko - pro posouzení otázek právních. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl (či opomenul) pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle § 239 odst. 2 o.s.ř., nelze tedy efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., což je v dané věci rozhodné pro tu část dovolání, kde dovolatelka uvádí, že závěry odvolacího soudu nevyplývají ze zjištěného skutkového stavu. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou být zde významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu; jinak - ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné.

Žalovaná v odvolání ze dne 6.6.2000 navrhla připustit dovolání za účelem vyřešení právních otázek, jež formulovala následovně: a/ (ne)přípustnost záměny původního žalobce, jako údajně registrovaného (občanského) sdružení, za non-subjekt v podobě organizační jednotky (občanského) sdružení, b/ organizační jednotka (občanského) sdružení jako zřejmý non-subjekt v důsledku výslovného znění zákona č. 83/1990 Sb., který za právnickou osobu označuje výlučně Ministerstvem vnitra registrované (občanské) sdružení, c/ nedostatek formální totožnosti dobrovolné organizace s tzv. oprávněnou organizací, která ani nedoložila svou právní existenci způsobem podle zákona č. 232/1991 Sb., d/ neexistence intabulovaného věcného práva (avšak jiného než vlastnického) k datu 31.3.1948, které jinak podléhalo kogentním ustanovením §§ 480-481 o.z.o., jako zásadní překážka pro „jeho zcela nové intabulační zřízení“ formou soudního „verdiktu“ po r. 1990 s názvem „právo bezplatného užívání“, a to proti vůli aktuálně zapsaného vlastníka.

Posouzení těchto otázek má v kontextu úvahy o přípustnosti dovolání význam za předpokladu, že je dovolatelka posléze (v dovolání) napadla; ten - viděno z obsahu dovolání - lze mít za splněný. Zbývá zhodnotit, zda prezentované otázky jsou zásadního právního významu ve smyslu, jenž byl výše ozřejmen.

Pro otázku aktivní legitimace žalobkyně tato podmínka zjevně splněna není; soudy obou stupňů ji posoudily standardně, resp. v souladu s právním názorem, z něhož v rozhodovací praxi Nejvyšší soud konstantě vychází, který vyjádřil v desítkách vlastních rozhodnutích, a od nějž nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci.

Jak se uvádí kupř. v rozsudcích uveřejněných pod č. 28 a 34/1997 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sokolská tělocvičná jednota, která obnovila svoji právní existenci, je oprávněnou osobou k navrácení jí odňatých majetkových práv ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 1 odst. 2 zák. č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to nikoliv jakožto „znovu vzniklá dobrovolná organizace”, nýbrž coby kvalifikovaná organizační jednotka ( § 6 odst. 2 písm.e/ zák. č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) obecně oprávněné právnické osoby, jíž je Česká obec sokolská.

Je-li sokolská tělocvičná jednota osobou oprávněnou ze zvláštního restitučního nároku, je logicky i způsobilým účastníkem řízení, v němž jej uplatňuje.

Uvedení sídla právnické osoby v rozporu se stanovami registrovanými Ministerstvem vnitra nepředstavuje nic jiného, než vadu žaloby (její nesprávnost), kterou lze v řízení odstranit (§ 43 o.s.ř.), což žalobkyně posléze i učinila.

Za těchto okolností tudíž dovolatelkou předestřená otázka otázku zásadního právního významu představovat nemůže.

Rovněž otázku možnosti navrácení majetkového práva spočívajícího v právu trvalého bezplatného užívání posoudily soudy obou stupňů v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Na základě skutkových zjištění, jež nejsou v rámci dovolacího přezkumu dle § 239 o.s.ř. zpochybnitelná, platí, že žalované nemovitosti byly ve vlastnictví Družstva pro zbudování Sokolovny v Č., a že je ke dni 31.3.1948 užívala Tělocvičná jednota Sokol Č. O jaké právo šlo, a jaký je jeho dnešní ekvivalent, vyřešil odvolací soud zcela v souladu s jiným (vlastním) rozhodnutím, jemuž Nejvyšší soud přisvědčil v rozsudku ze dne 16.12.1998, sp. zn. 1 Odon 159/97; v jiném rozsudku, ze dne 20.1.1998, sp. zn. 1 Odon 74/97, uveřejněném pod č. 78/98 v časopise Soudní judikatura, formuloval Nejvyšší soud závěr, že „předmětem navrácení majetkových práv podle § 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může být nejen vlastnické právo, ale i právo trvalého bezplatného užívání (právo požívání podle § 509 o.z.o.)“.

Ani zde tudíž nejde o otázku zásadního právního významu.

Nelze-li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení; poněvadž přípustnost dovolání podle jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud nemohl rozhodnout jinak, než dovolání žalobkyně odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni a vedlejší účastnici, jimž by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru