Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 5769/2017Usnesení NS ze dne 10.07.2018

HeslaVykonatelnost rozhodnutí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.5769.2017.1
Dotčené předpisy

čl. 34 Nařízení () č. 44/2001

čl. 45 Nařízení () č. 44/2001

čl. 35 Nařízení () č. 44/2001


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 5769/2017-116

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného M. S., B., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 388/8, proti povinné Fotbalové asociaci České republiky se sídlem v Praze 6, Atletická č. 2474/8, identifikační číslo osoby 00406741, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného soudem v jiném členském státě Evropské unie, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 10001/2016, o dovolání oprávněného a povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2017, č. j. 19 Co 146/2017-80,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2017, č. j. 19 Co 146/2017-80, se ve výroku II., jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. prosince 2016, č. j. 38 EXE 10001/2016-27, ve výrocích I. a II., a dále ve výroku III., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 12. prosince 2016, č. j. 38 EXE 10001/2016-27, prohlásil rozsudek soudu v Utrechtu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 250302/KG ZA 08-589, částečně vykonatelným na území České republiky, pokud jde o povinnost povinné, aby neprodleně uvolnila oprávněného podle článku 9 juncto článek 3 Annexe 3 FIFA Regulations on the Status and Transfer of Players, a prokázala součinnost při přechodu oprávněného z FC Brno do FC Twente ´65 v Enschede (výrok 3.2) a o povinnost povinné uhradit oprávněnému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s požadavkem vůči oprávněné, které v současné době činí 1.185,19 EUR (výrok 3.4) [výrok I.], dále zamítl návrh oprávněného na prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 250302/KG ZA 08-589, pokud jde o povinnost povinné zaplatit oprávněnému – po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení tohoto rozsudku – za každý den jednání, které bude v rozporu s tím, co jí bylo uloženo pod bodem 3.2, pokutu ve výši 1 000 EUR až do maximální výše 400 000 EUR (výrok 3.3) [výrok II.] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na čl. 49 nařízení Brusel I soud uzavřel, že materiálně vykonatelná jsou pouze ta cizí rozhodnutí znějící na penále, v nichž výše penále byla stanovena s konečnou platností soudy členského státu původu. Toto penále pak lze v jiných členských státech vymáhat pouze za předpokladu, že jeho celková výše byla stanovena soudy členského státu původu. Uložením pokuty v členském státě původu není dotčena vlastní povinnost povinného k nepeněžitému plnění, tato povinnost stále trvá. Oprávněný má proto možnost buď v České republice na podkladě původního rozsudku požadovat prohlášení rozsudku vykonatelným, pokud jde o povinnost k vymožení nepeněžitého plnění, nebo může ve státě původu dosáhnout vydání zvláštního rozsudku o konečné výši pokuty a následně v České republice požádat o prohlášení vykonatelnosti i pokud jde o tuto povinnost. Oprávněný však nemůže zvolit obě možnosti současně, neboť tím by došlo k nepřiměřené kumulaci sankcí. S ohledem na výše uvedené soud prohlásil předmětný rozsudek vykonatelným pouze v části týkající se nepeněžité povinnosti a výroku ohledně nákladů řízení a v části, v níž rozsudek ukládal povinnost k peněžitému plnění, návrh na prohlášení vykonatelnosti tohoto rozsudku zamítl.

K odvolání oprávněného i povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2017, č. j. 19 Co 146/2017-80, odvolání oprávněného proti vyhovujícímu výroku I. usnesení soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), ve vyhovujícím výroku I. o částečném prohlášení vykonatelnosti a v zamítavém výroku II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně a uzavřel, že jeho úvaha o vykonatelnosti předmětného rozsudku je po věcné stránce správná, když na danou věc správně aplikoval Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (nařízení Brusel I). Stejně jako soud prvního stupně odkázal na čl. 49 nařízení Brusel I a uvedl, že penále lze v jiných členských státech původu vymáhat pouze za předpokladu, že jeho celková výše byla stanovena soudy členského státu původu. Nestačí, aby z rozsudku byla zjistitelná výše penále za každé jednotlivé porušení povinnosti k nepeněžitému plnění nebo za každý den prodlení s jejím plněním s tím, že počet jednotlivých porušení nebo délku prodlení uvede oprávněný v návrhu na prohlášení vykonatelnosti. V těchto členských státech musí proto po nesplnění nepeněžité povinnosti následovat další samostatné rozhodnutí stanovící konečnou celkovou výši penále. Z nařízení Brusel I dále vyplývá, že soud I. stupně návrhu na prohlášení vykonatelnosti vyhoví, jsou-li splněny formální náležitosti, tzn.je-li předloženo vykonávané rozhodnutí (stejnopis s razítkem soudu, případně ověřená kopie) a osvědčení o vykonatelnosti. Rozhodnutí může být přezkoumáváno jen s přihlédnutím k čl. 34 a 35 nařízení Brusel I, přičemž věcné přezkoumaní cizího rozhodnutí není možné. Odvolací soud je potom při přezkumu rozhodnutí omezen jen na zkoumání důvodů, pro něž lze rozhodnutí neuznat dle čl. 34 a 35 nařízení Brusel I. V dané věci nelze ani dovodit, že by uznání tohoto rozsudku a jeho prohlášení vykonatelnosti bylo v rozporu s veřejným pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že je věcný přezkum cizího exekučního titulu zapovězený (viz čl. 36 nařízení Brusel I), nelze vyhovět ani námitkám povinné, která ve svém odvolání namítá právě věcnou nesprávnost předmětného rozsudku (např. nepříslušnost uvedeného soudu, procesní postup formou rozsudku pro zmeškání).

Usnesení odvolacího soudu napadli povinný i oprávněná dovoláním.

Oprávněný ve svém dovolání, jež směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh oprávněného na prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 250302/KG ZA 08-589, pokud jde o povinnost povinné zaplatit oprávněnému – po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení tohoto rozsudku – za každý den jednání, které bude v rozporu s tím, co jí bylo uloženo pod bodem 3.2, pokutu ve výši 1 000 EUR až do maximální výše 400 000 EUR, namítá, že českým soudům nepřísluší přezkoumávat rozsudek cizího státu co do jeho obsahu. S ohledem na to, že oprávněný naplnil veškeré předpoklady, jež je nutné splnit pro prohlášení vykonatelnosti předmětného rozsudku, mělo dojít k prohlášení celého tohoto rozsudku vykonatelným na území České republiky. Oprávněným předložené osvědčení o vykonatelnosti prokazuje, že podmínky pro vykonatelnost rozsudku podle práva členského státu původu jsou naplněny. Jedná se tak o nevyvratitelný důkaz o vykonatelnosti rozsudku a splnění podmínky stanovené v čl. 49 nařízení Brusel I a tuzemské soudy nejsou příslušné k přezkumu vydaného osvědčení o vykonatelnosti.

Dovolání podala rovněž povinná, a to do výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byl rozsudek soudu v Utrechtu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 250302/KG ZA 08-589, prohlášen částečně vykonatelným na území České republiky, pokud jde o povinnost povinné, aby neprodleně uvolnila oprávněného podle článku 9 juncto článek 3 Annexe 3 FIFA Regulations on the Status and Transfer of Players, a prokázala součinnost při přechodu oprávněného z FC Brno do FC Twente ´65 v Enschede a o povinnost povinné uhradit oprávněnému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s požadavkem vůči oprávněné, které v současné době činí 1.185,19 EUR. Povinná má za to, že odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a to, „zda čl. 36 nařízení Brusel I znemožňuje obecnému soudu posuzovat naplnění podmínek pro neuznání rozhodnutí podle čl. 34 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 nařízení Brusel I“. Dále se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), když ve svém rozhodnutí „poskytl pouze výčet právních předpisů, kterých mělo být v soudem v předmětné věci použito, avšak neposkytl žádnou úvahu o tom, proč a z jakých důvodů tato konkrétní pravidla chování na zjištěný skutkový stav neaplikoval, resp. neposkytl kvalifikační úvahu týkající se toho, proč námitky povinné nespadají do výčtu čl. 34 a čl. 35 nařízení Brusel I“. Povinná konečně namítá, že vzhledem k tomu, že oprávněný i povinná jsou českými subjekty, nikdy nebyla dána příslušnost Utrechtského soudu, návrh oprávněného na prohlášení vykonatelnosti měl být zamítnut, neboť povinná o řízení u Utrechtského soudu nebyla jakkoli informována, nebyla jí doručena žaloba, předvolání k jednání soudu a ani samotné cizí rozhodnutí. Řízení tak bylo konáno v její nepřítomnosti a jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu si odporují, v důsledku čehož došlo k porušení práva povinné na spravedlivý proces.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání povinné odkázal na svá předchozí vyjádření v průběhu řízení a uvedl, že povinná o podané žalobě i průběhu řízení u soudu v Utrechtu byla informována a pouze z vlastní vůle se rozhodla na tuto informaci nereagovat. Dle oprávněného není ani pravdou, že soudy nezkoumaly naplnění podmínek pro prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí soudu v Utrechtu, ale pouze odmítly toto rozhodnutí přezkoumávat po věcné stránce. Námitky povinné pak nelze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, když ve skutečnosti směřují proti tvrzenému neúplnému zjištění skutkového stavu.

Povinná ve vyjádření k dovolání oprávněného uvedla, že oprávněný ve svém dovolání pouze opakuje námitky, které již byly dostatečně vypořádány při řízení u soudů I. a II. stupně, přičemž zopakovala argumenty, které již uvedla dříve v rámci daného řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínek uvedených v ustanoveních § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání povinné shledal Nejvyšší soud přípustným, neboť právní názor odvolacího soudu, podle něhož namítla-li povinná ve smyslu čl. 35 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen „nařízení Brusel I“) nedostatek příslušnosti soudu, který vydal exekuční titul (rozsudek pro zmeškání), jenž má být prohlášen vykonatelným, a jestliže poukázala i na to, že jí nikdy nebyla doručena ani žaloba ani předvolání k jednání, při němž byl exekuční titul vydán, domáhá se podle čl. 36 nařízení Brusel I nepřípustného věcného přezkumu exekučního titulu, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud shledal přípustným i dovolání oprávněného; v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není ani právní názor odvolacího soudu, že návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu je třeba bez dalšího podle čl. 49 nařízení Brusel I ohledně tzv. „penále“ zamítnout, jestliže „penále“ exekuční titul ukládá pro případ řádného a včasného nesplnění povinnosti k nepeněžitému plnění, které je exekučním titulem rovněž ukládáno, a toto „penále“ není stanoveno v exekučním titulu konkrétní částkou, ale tak, že závisí na době, v níž případně dojde k prodlení povinného s nepeněžitým plněním.

Dle přechodných ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), se toto nařízení vztahuje na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm (čl. 66 bod 1.). Aniž je dotčen článek 80, použije se nařízení (ES) č. 44/2001 i nadále na rozhodnutí vydaná v zahájených řízeních, veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a soudní smíry schválené či uzavřené přede dnem 10. ledna 2015 a spadající do oblasti působnosti nařízení (ES) č. 44/2001 (čl. 66 bod 2.).

Dle čl. 41 nařízení Brusel I rozhodnutí je vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.

Dle čl. 53 nařízení Brusel I strana, která žádá o uznání rozhodnutí nebo o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti (bod 1.). Strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54, aniž je dotčen článek 55 (bod 2.).

Dle čl. 54 nařízení Brusel I soud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití standardního formuláře uvedeného v příloze V tohoto nařízení.

Dle čl. 43 bodu 1. nařízení Brusel I proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek.

Dle čl. 45 nařízení Brusel I soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí (bod 1.). Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé (bod 2.).

Dle čl. 49 nařízení Brusel I cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu.

Dle čl. 34 nařízení Brusel I se rozhodnutí neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá (bod 1.); jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost (bod 2.); je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá (bod 3.); je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá (bod 4.).

Dle čl. 35 nařízení Brusel I rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72 (bod 1.). Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost (bod 2.). Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti (bod 3.).

Dle čl. 36 nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

Jde-li o dovolání povinné, odvolacímu soudu je na místě dát za pravdu potud, že nařízení Brusel I bis se aplikuje při rozhodování o návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí (exekučních titulů), která byla vydána v řízení zahájených nejdříve dne 10. 1. 2015, případně po tomto datu, takže v daném případě je s ohledem na datum vydání předmětného exekučního titulu (dne 5. 11. 2008) na místě aplikovat nařízení Brusel I (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3795/2016, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 215/2017). Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou povinné, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Ve shodě s povinnou však nepokládá za správný právní názor odvolacího soudu, podle něhož se povinná domáhá podle čl. 36 nařízení Brusel I nepřípustného věcného přezkumu exekučního titulu, namítá-li s odkazem na čl. 35 odst. 1 nařízení Brusel I nedostatek příslušnosti soudu, který vydal exekuční titul (rozsudek pro zmeškání), jenž má být prohlášen vykonatelným, a jestliže poukazuje i na to, že jí nikdy nebyla doručena ani žaloba ani předvolání k jednání, při němž byl exekuční titul vydán. Věcnou správností exekučního titulu, kterou se odvolací soud nemůže zabývat (čl. 36, čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I) se totiž rozumí správnost a úplnost skutkových zjištění, o která se exekuční titul opírá, jakož i správnost a úplnost právního posouzení zjištěného skutku a jejich promítnutí do výroku exekučního titulu. Přezkum existence případných procedurálních nedostatků, k nimž mělo dojít před vydáním exekučního titulu ve smyslu čl. 34 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 nařízení Brusel I (v daném případě že povinné, v jejíž nepřítomnosti byl exekuční titul ve formě rozsudku pro zmeškání vydán, údajně nebyl doručen návrh na zahájení řízení ani předvolání k jednání), tedy nelze ztotožnit s přezkumem věcné správnosti exekučního titulu (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 665/2010, ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3785/2010, nebo ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5010/2015). Skutečnost, že soudu v zemi výkonu nepřísluší zpochybňovat vykonatelnost podkladového rozhodnutí, nelze vyložit tak, že by český soud měl ignorovat případný fakt, že písemnosti podle čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I nebyly povinnému z exekučního titulu vůbec doručovány. Jde o to, že český soud není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručení, jestliže proběhla.

Jestliže odvolací soud, veden shora popsaným nesprávným právním názorem, se nezabýval údajnými povinnou tvrzenými okolnostmi porušení čl. 34 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 nařízení Brusel I, je právní posouzení z jeho strany neúplné a tudíž nesprávné. Neúplnost posouzení věci ze strany odvolacího soudu spočívá i v tom, že se nezabýval ani tím, jestli předmětný exekuční titul byl povinné doručován a zda povinná měla možnost využít opravné prostředky proti němu (včetně možnosti namítnout údajnou vadu řízení spočívající v tom, že jí nebyla doručena žaloba nebo předvolání k jednání). Za takových okolností by nemělo význam se zabývat otázkou, zda povinné byla doručena žaloba a předvolání k jednání, při němž byl exekuční titul vydán (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3200/2013).

Jde-li o dovolání oprávněného, Nejvyšší soud přisvědčuje, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu uzavřel, že návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu je třeba bez dalšího podle čl. 49 nařízení Brusel I ohledně tzv. „penále“ zamítnout, jestliže „penále“ exekuční titul ukládá pro případ řádného a včasného nesplnění povinnosti k nepeněžitému plnění, které je exekučním titulem rovněž ukládáno, a toto „penále“ není stanoveno v exekučním titulu konkrétní částkou, ale tak, že závisí na době, v níž případně dojde k prodlení povinného s nepeněžitým plněním.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že obsahuje-li exekuční titul (mimo jiné) výrok ukládající povinnost k nepeněžitému plnění, přičemž pro případ jejího nesplnění je povinnému stanovena sekundární povinnost zaplatit oprávněnému sankci za každý den prodlení s jejím plněním, odvolací soud, jenž rozhoduje o návrhu na prohlášení vykonatelnosti, si má od oprávněného vyžádat rozhodnutí soudu členského státu původu, ve kterém byl exekuční titul vydán, stanovící konečnou celkovou výši penále, a až poté rozhodnout o vykonatelnosti či nevykonatelnosti jednotlivých výroků exekučního titulu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4732/2015). Tím Nejvyšší soud mimo jiné zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu členského státu původu, ve kterém byl exekuční titul vydán, stanovící konečnou celkovou výši penále (jímž se rozumí peněžitá sankce pro případ porušení nepeněžité povinnosti uložené exekučním titulem), lze vyžadovat jen tehdy, když takové rozhodnutí může být v souladu s předpisy členského státu původu skutečně vydáno. Není-li tomu tak, není přípustné, aby soud, který rozhoduje o návrhu na prohlášení vykonatelnosti, trval na předložení rozhodnutí o celkové výši penále, neboť by tak jednou provždy znemožnil výkon exekučního titulu, který byl vydán v souladu s procesními předpisy členského státu původu a je i podle českého práva materiálně vykonatelný. Samotná skutečnost, že peněžité plnění pro případ porušení nepeněžité povinnosti („penále“) uložené exekučním titulem tak, že je povinný má v konkrétní výši platit vždy po uplynutí periodicky se opakujícího se období, v němž trvá jeho prodlení s plněním (např. denně, měsíčně), totiž v českých právních poměrech nezpůsobuje materiální nevykonatelnost exekučního titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1643/2013).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se shora uvedenými skutečnostmi nezabýval a nesprávně uzavřel, že předmětný exekuční titul, jde-li o penále, nemůže být prohlášen vykonatelným za žádných okolností, bylo na místě dovoláním napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. I při přezkumu výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 12. 2016, č. j. 38 EXE 10001/2016-27, se však odvolací soud nejdříve zaměří na okolnosti, které jsou zcela zásadní pro posouzení celkové důvodnosti návrhu na prohlášení předmětného exekučního titulu vykonatelným, jež Nejvyšší soud rozvedl v části věnované posouzení věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí k dovolání povinné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 7. 2018

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru